Starý dobrý král Václav a další naši Václavové
Nejslavnější český rytíř a světec
V čele našeho národa stojí rytíř na koni ve skvělé zbroji, který nás z věčnosti provází celými našimi dějinami. Je s námi v dobách zlých i těch klidných, kdy se rozhoduje o budoucnosti úplně stejně jako uprostřed nejstrašnějších válek.
Kníže Václav, který stál u zrodu české státnosti, je výjimečná postava. Málokterý národ má jako svého zakladatele panovníka, který je i světcem. A tak i když nás nemilosrdná řeka času unáší proudem dějin k moři věčnosti, můžeme snadno i my vidět celý napínavý příběh naší země a našeho národa, ve kterém je hlavním hrdinou právě rytíř Václav.
Václava vychovávala hlavně jeho babička Ludmila. Asi právě ona mu ukázala cestu k hluboké víře a poskytla mu vzdělání, díky kterému se naučil výborně česky i latinsky. Po smrti jeho otce knížete Vratislava převzala vládu nad českým územím kněžna Drahomíra, pravděpodobně kvůli nedostatečnému věku Václava. Ludmila stále vychovávala chlapce, což ale Drahomíru netěšilo, protože Ludmila získávala stále větší vliv na Václava. Spor mezi oběma ženami narůstal, zejména kvůli otázce nástupnictví knížete. Ludmila hájila práva Václava, zatímco Drahomíra preferovala Boleslava, druhého syna. Tento konflikt nakonec vedl Ludmilu k odchodu na hrad Tetín, kde ji nakonec nejspíš na příkaz Drahomíry zavraždili, asi ji uškrtili jejím vlastním závojem.
Roku 921 (nebo podle novějšího výzkumu roku 935) začala válečná výpravě saského krále Jindřicha I. Ptáčníka, která se dotkla i Čech. Václav vyjednal ušetření České země výměnou za platbu daně, snad bychom řekli i výpalného. Toto období nakonec přineslo přátelství mezi Václavem a Jindřichem, symbolizované darem - ramenem svatého Víta, který vedl k výstavbě rotundy v Praze a ze které se stal dnešní chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Václav se staral o duchovní růst země a snažil se prosadit slovanský jazyk při mších. Také pomáhal chudým a spravedlivě řídil soudnictví. Měl stoupence, ale také čelil nevraživosti ze strany matky i mladšího bratra Boleslava, což nakonec vedlo k tragickému útoku ve Staré Boleslavi, kde byl Václav zavražděn v roce 929 (nebo možná 935). Boleslav se po svém zločinu stal knížetem, ale po zbytek života se snažil napravit, co spáchal a rozvíjel české knížectví silou, ale i duchovně a hospodářsky. Ostatky svatého Václava byly později přeneseny do Prahy a začal být uctíván jako světec a ochránce českého státu. Legenda o něm se šířila a Václav se stal už navždy symbolem a patronem českého národa. Je nakonec i osobností skutečně globální, když se stal hlavní postavou v jedné z nejznámějších anglických vánočních písniček jako starý dobrý král Václav.
České království dosáhlo později nebývalého rozmachu, když v jeho čele byl jiný Václav, prvorozený syn krále Jana Lucemburského, který se nakonec stal otcem vlasti, českým králem i císařem svaté říše římské, Karlem IV. Podobně jako svatý Václav, i Karel IV. se staral nejen o hospodářský rozkvět našeho království, ale ještě více pečoval o jeho duchovní základy. Stavěl kláštery, kostely, školy a zval k nám nejlepší vzdělance a odborníky z celé Evropy. Sám byl velmi vzdělaný a hluboce věřící panovník. Ať už nám to přijde jako náhoda, anebo znamení Prozřetelnosti, tak postava Václavova je nám na očích v celých našich dějinách, a to i těch nejnovějších. Václav je stále symbolem víry, odvahy i laskavosti.
Naše moderní dějiny se tak tvoří právě na Václavském náměstí. A právě tam odpoledne 21. listopadu 1989 moderátor, komunisty pronásledovaný katolický duchovní Václav Malý, uklidňoval Václavské náměstí: „Šíří se různé fámy a dezinformace. Jedna z nich praví, že se na Prahu valí tanky: není to pravda. Nenechte se dezinformovat. Je to jedna z posledních taktik odepsaného politického vedení.“ Ke 200 tisícům lidí potom poprvé promluvil další Václav, který se stal symbolem revolučních dnů a později i novou hlavou českého státu – komunistickým režimem nenáviděný Václav Havel. Po jeho boku v těch dobách stáli zas jiní dva Václavové: Benda a Klaus.
Václav Benda se nezalekl obludného komunistického režimu, a zůstal věrný svému svědomí i v dobách, které následovaly. Vždy dal jasně najevo, že se stejně jako za totality nehodlá přizpůsobovat scestnému pokrytectví, snaze se zalíbit a politicky korektním trendům, které byly čím dál víc v módě. Neodvrátil se proto nikdy ani od Václava Havla, ani od Václava Klause, ani když by mu to možná přineslo osobní či politický zisk.
Prezident Václav Havel se již dnes těší téměř obecné úctě, a právem se zařadil do našeho národního panteonu. Zato prezident Václav Klaus, symbol devadesátek a otec české ekonomické transformace, která k nim nezbytně patřila, stále ještě statečně hájí své názory navzdory všem tlakům i útokům. Je proto součástí logiky a ironie dějin, když před více než deseti lety na svátek Svatého Václava řekl, že „jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.“ Jistě tedy není nijak překvapivé, když právě Klause právě v těchto dnech označil jiný Václav, tentokrát Moravec, za bývalého Putinova gubernátora v Česku a když je oblíbeným terčem veřejného pranýře za domnělé či skutečné nedostatky a prohřešky.
Jsme malá země uprostřed Evropy v proudu dějin, která zažila mnohé těžkosti i zrady, vzestupy i pády, ale jsme stále tu. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím a dej nám odvahu, naději a víru, ať se nebojíme dělat, co je správné. A psát, co si myslíme, a myslet si, co chceme.