Svatý Pavel a jemu podobní
Kdo nejde s námi jde proti nám
Postavu svatého Pavla není třeba připomínat těm, kteří chodí pravidelně do kostela. Stručně však nastíním jeho příběh pro ty, kteří katechismus ve škole neměli.
Svatý Pavel je jednou ze zakládajících osobností křesťanství. Převzal učení malé sekty, vzniklé z dominantního judaismu, a během svých cest je rozšířil po tehdejším civilizovaném světě. Z dnešního pohledu je pozoruhodný jeho duchovní vývoj. Pavel se narodil jako Saul (Šavel); jeho rodiče patřili k farizejům a on sám byl vychován v duchu židovské víry a hodnot tradičního judaismu, které jako dospělý nekompromisně prosazoval. Je znám jeho podíl na mučednické smrti Štěpána (Sk 7, 58–8, 3). Později však došlo k události, kterou křesťanská tradice popisuje jako zázrak. Saul na cestě do Damašku prodělal konverzi a přijal křesťanství za svou víru, kterou poté šířil až do své mučednické smrti. V tomto období užívá jméno Pavel, pod kterým ho lépe známe. Jeho dosavadní život se v jediném okamžiku zázračně změnil a z pronásledovatele křesťanů se stal jejich horlivým přívržencem.
V dějinách církve nalezneme mnoho osobností, které prošly podobným vývojem. Další zakládající osobnost křesťanské nauky, svatý Augustin, přijal víru až ve svých 35 letech. Před svou konverzí byl ovlivněn pohanskými autory a, k lítosti své matky svaté Moniky, i pohanským způsobem života, dlouho podléhal tělesným žádostem. Deset let byl také členem sekty manichejců, kteří svým učením o dvou principech, světla a tmy, dobra a zla, přejatým z Persie, stáli v příkré opozici k dogmatu církve.
Na příkladu těchto dvou osobností vidíme vývoj a hledání, jimiž museli projít, aby se stali tím, kým je známe dnes. Přestože oba skončili jako oficiální svatí jak západní, tak i východní větve církve a později i církví protestantských, mnoho ze svého původního nekřesťanského období úspěšně integrovali do církevní nauky. Sv. Pavel vycházel z judaismu a sv. Augustin byl ovlivněn naukou neoplatoniků. Prvky manicheismu také můžeme u Augustina nalézt v jeho pozdějších spisech.
Pro lepší pochopení jak Pavla, tak Augustina je potřeba je vnímat jako osoby z masa a krve, které prošly komplikovaným životním osudem a dlouhou cestou hledání v konkrétní historické situaci. Teprve hledání a integrace všeho dobrého i špatného v jejich životní zkušenosti je přivedly tam, kde se nakonec ocitli – mezi zakládající osobnosti nejvýznamnějšího duchovního směru v evropských dějinách.
Myslím si, že jejich osudy mohou být poučné i pro nás. Svět ani lidé nejsou černobílí a často, než se stanou tím, čím jsou, musí projít dlouhou a složitou cestu. Integrovaná osobnost dokáže to, co prožila, využít ke svému růstu. Osobnost, která tuto schopnost integrace postrádá, setrvává na nižším stupni vývoje, což se může projevovat různými kompenzačními mechanismy. Psychologové hovoří o projekci, regresi, přenosu a podobných obraných mechanismech, jimiž si neintegrovaná osobnost snaží najít nějakou náhradní nebo pomocnou formu rovnováhy.
Je až zarážející, jak nápadné jsou tyto kompenzační mechanismy ve vztahu k hodnocení naší minulosti. Komunismus, socialismus jsou čiré zlo; všichni, kdo se podíleli nebo podílejí na jejich prosazení a budování u nás, jsou zavrženíhodní – pokud to není vědomá manipulace, je to čistokrevný kompenzační mechanismus, přenesení problému na náhradní téma. Při tomto černobílém vidění světa se často dostáváme do směšných rozporů, kdy některé osoby, které se na šíření myšlenek socialismu nebo komunismu aktivně podílely, jsou dnes glorifikovány s logikou a zatvrzelostí malého dítěte.
Naše dějiny jsou jiné než dějiny Anglie nebo Francie. Naše společnost se ve svobodných volbách v roce 1946 rozhodla pro cestu socialismu (93 mandátů KSČ, 55 mandátů ČSNS, 37 mandátů ČSSD z celkem 300 mandátů). Vítězem voleb se jasně stala Komunistická strana, následovaná stranou národně socialistickou. Rok 1948 tento vývoj jen zpečetil. Ať už se později stalo cokoliv, tento krok byl do velké míry svobodný a vyplýval z kumulovaných traumat první republiky, války a postoje velmocí, které prakticky revidovaly Versailleskou smlouvu tím, že Československo obětovaly Německu. Mnoho našich otců a dědů v socialismu spatřovalo nadějnou cestu a nalezenou odpověď na problémy kapitalismu, který sami na vlastní kůži zažili. Myšlenky socialismu máme ve svých osobních i kolektivních dějinách pevně zabudované a provázejí nás podobně jako Pavla judaismus nebo Augustina manicheismus. Jde o schopnost integrace této části dějin, nikoliv o její potlačení do projekce nebo přenosu, kdy se z levice a komunistů dělá biblický had, jenž je jediný zodpovědný za vyhnání Adama a Evy z ráje.
Každá ideologie si zjednodušuje pohled na svět a čím je tento pohled jednodušší, tím je pomýlenější. Čím primitivnější ideologie, tím je pro mnohé lákavější. Je tak snadné označit někoho za třídního nebo veřejného nepřítele, ať už je to svého času sociální demokrat, zastánce volného trhu, nebo třeba „obyčejná svině“. Složité věci se tak stanou jednodušší a přehlednější. Pokud někoho pojmenuji „třídní nepřítel“, nikdo přece nemůže pochybovat o tom, že to je on a nikoliv já, kdo stojí v cestě pokroku. Svině je někdo jiný – ta úleva. Už jsem se bál, že by si někdo mohl myslet, že jsem to já.
Každá jednotlivá osobnost je mnohovrstevná a každá společnost je komplexní a složitá a prochází trvalým vývojem. Moji vrstevníci zažili normalizaci, komunismus a všechny ty rudé pokrytecké řeči více či méně odpudivých egoistických kariéristů. Pak jsme zažili několik let „trhu bez přívlastků“. To bylo také pozoruhodné období našich dějin, které, zdá se, jsme již nechali za sebou, ale z jeho plodů se stále těší nemalá část našich spoluobčanů. Teoretici volného trhu vyskákali jako blechy z kožichu a privatizovali hlava nehlava, že i teoretik volného trhu Milton Friedman se nestačil divit.
Čas a doba se posunuly – liberalismus a neoliberalismus s volným trhem už zase není tím, čím býval. Konzervatismus snad praktikují jen ti zaostalí na východ od nás. Že by něco jako socialismus, jak jsme ho praktikovali dříve? Nedej bůh. Aktuálně to vypadá slibně pro vládu práva garantovaného Ústavním soudem.
Než budeme vidět současnost v trochu ostřejších a jasnějších konturách tak si tipnu uplyne dalších takových 10 nebo 20 let dobrého života pro některé a pro jiné už zase tak ne.
Do té doby platí to co u nás platilo vždy "republiku si rozvracet nedáme" a "kdo nejde s námi jde proti nám".
Zdroj:
Wikipedie. Volby do parlamentu Československé republiky 1946