Malý penis

Jsem trochu zatížený na staré Řeky, zejména na období klasické – líbí se mi jejich kultura, básníci, filozofové, lázně a tak nějak všechno, co s nimi souvisí. Vím, že si je dnes trochu idealizuji a že každodenní život v Athénách nebo Korintu byl určitě jiný. Ale stejně, když jsem před mnoha lety navštívil Akropoli, ještě než tam otevřeli nové muzeum antického umění, měl jsem možnost vidět vystavené sochy, některé již spíše torza. Když jsem však stál před menším torzem mladé dívky, ten pocit harmonie, půvabu a krásy, který ta socha vyzařovala, byl pro mě tak silný, že mi až vehnal slzy do očí. Zarazilo mě to. To se mi běžně nestává. Krása a harmonie jsou estetické kategorie, někdy dost abstraktní, ale v tomto případě byl ten dojem přímo fyzický a hmatatelný. Více než 2000 let starý opracovaný kámen dokázal vyvolat takovou reakci u člověka dneška, zvyklého na ledacos.

Antické sochy jsou charakteristické svou proporcionalitou. Myronův Discobolos z klasického období je dokonale souměrný a detailně anatomicky propracovaný – snad s jedinou výjimkou menšího penisu. Tuto anatomickou zvláštnost ale můžeme vidět na většině klasických řeckých soch, které oslavují krásu, uměřenost a harmonii. U zobrazení satyrů a barbarů je anatomie jiná; jejich smyslem je ukázat kontrast mezi uměřeností, řádem a jasným rozumem na jedné straně a divokostí, surovostí, živelností, zvířeckostí a pomatením smyslů na straně druhé. Řekové znali život ze všech stran a dokázali tuto svou zkušenost vyjádřit v divadle, poezii i hmotné kultuře.

Pro nás jsou staří Řekové lidé z dávné minulosti, ale stejně tak, jako jsme vzdáleni my jim, byli i Egypťané, Babyloňané nebo Chaldejci vzdáleni Řekům. Zkušenosti s vlastním tělem a duší tak vlastně i Řekové přebírali z kultur ještě starších. V soše Discobola se tak odráží tisíciletá zkušenost starých národů s přístupem k životu vtesaná do hmoty. Římané to pravda vzali zase z trochu jiného konce – ti chtěli všeho víc: území, moci, zlata a otroků.

Na konci klasického řeckého období pregnantně vyjádřil Aristoteles slovy to, co můžeme vidět již v klasické řecké soše, když definoval kardinální ctnosti – spravedlnost (dikaiosyné), uměřenost (sófrosyné), rozumnost (fronésis) a statečnost (andreia). Křesťané k tomu pak přidali ještě tři ctnosti teologické – lásku (caritas/agapé), víru (fides) a naději (spes), a ve finále tak vytvořili sedm ctností, kterými by se každý rozumem obdařený člověk měl řídit. Je mi jasné, že doba pokročila. Zatímco Řekové k dopravě používali koně, my jezdíme v autech a létáme v letadlech, ale co se týče ctností a etiky obecně, myslím, že jsme příliš nepokročili. Co taky nového objevit na tom, že je lépe střídmě jíst, pohybovat se, řídit se zásadami spravedlnosti při posuzování sporů a být statečný?

Křesťané k tomu ještě navíc přidali něco spirituálního, což však ve více rozptýlené podobě nalezneme i u některých kultů starých Řeků. Sedm ctností je kondenzovaná zkušenost generací a generací lidí, kteří po dlouhém a bolestném hledání nacházejí sediment racionálního přístupu k živému světu. Znáte něco lepšího?

Podívejme se tedy optikou estetiky malého penisu klasického Řeka na dnešní dobu. Abychom nebyli nespravedliví, určitou krásu a harmonii v hodnotách, kterým se klaní dnešní doba, určitě nalézt můžeme také. Není však většinová. Žijeme v době velkých aut, velkých lodí, soukromých velkých letadel a – v přeneseném slova smyslu – velkých penisů. Discobolos s malým penisem už není ideálem, ale kuriozitou, na kterou se možná podíváme, pokud stihneme návštěvu muzea mezi sluněním na pláži a návštěvou taverny. „Žít a užít“ je heslem posledních století, a pokud o tom někdo ještě pochyboval před sto lety, dnes už byste takového museli hledat lucernou jako Diogenes, když ve dne v Athénách hledal člověka. Nietzsche ideál apollonského člověka zpochybnil, a starý prasák a úchyl markýz de Sade tomu nasadil korunu.

K popisu civilizací se používají různé dichotomie, jako autoritativní režim versus liberální nebo vykořisťovatel versus vykořisťovaní. Zkusme pro změnu dichotomii – vyznavači malých versus velkých penisů. Liberál vidí v osobě, která vlastní velké jmění, přirozený důsledek spravedlivé akumulace kapitálu, a tedy důsledek svobody podnikání a snad i svobody vůbec. Vyznavač malého penisu však v tomto přístupu ke světu vidí radikální rozpor. Není přece možné bez ohledu na cokoliv a kohokoliv hromadit nesmyslné množství prostředků jen tak, protože se mi to líbí – je to v rozporu minimálně se zákonem uměřenosti. Podle Řeků i na penis se vztahuje kritérium uměřenosti a harmonie. Méně je někdy více – no, tady už to asi trochu přeháním, přiznávám. Ale jinak se mi ta analogie docela líbí.

Ve mně ale stále přetrvává přesvědčení, že to, co věděli staří Řekové a staří křesťané, nějak v koutku duše víme my všichni. Chce to mít jen odvahu se k tomu přiznat. My muži jsme většinou stateční a někdo se k tomu dokáže přiznat bez mučení, pro větší důraznost by ale bylo potřeba, aby muže podpořily i ženy. Je to pro dobro věci. Myslím to samozřejmě v přeneseném smyslu slova, ale to je snad jasné. A už vůbec to není skrytá reklama, pokud by to snad někoho napadlo.

Pramen:

https://www.stoplusjednicka.cz/na-velikosti-nezalezi-jak-se-menil-pohled-spolecnosti-na-velikost-muzske-chlouby?utm_source=chatgpt.com