Tečka, nula a nekonečno - příběh o stvoření vesmíru

Nekonečno ♾ bylo vždycky - to i předtím, než vůbec byl čas ⏳. Vedle něj dřímala nula 0⃣ - prázdná, tichá, temně dokonalá.

Nekonečnu bylo smutno a tak do nuly nakreslilo malou tečku .

Vypadala asi takhle, ale byla ještě mnohem menší, i když v ní byl schovaný celý vesmír:

.

I ta tečka se ale v té bezčasé prázdnotě cítila sama. Cítila v sobě velký tlak a žár. Až našla 🪞zrcadlo prázdnoty. „Já jsem jednička!“ vykřikla pyšně. Ale v zrcadle spatřila mínus jedničku - svůj odraz. Ta se jí vůbec nelíbila, tak v návalu vzteku do zrcadla praštila a rozbila ho... 💥PRÁSK! Proč? Ví Bůh! Ale třesk to byl velký.

Tečka měla takový vztek, že spálila celé zrcadlo i s jedničkou. Jen nekonečno spálit nemohla. Ostatně to stejně bylo-nebylo všude a nikde, napořád a najednou. A hodiny začaly tikat a tečka se začala rychle nafukovat. Budu velká, až budu největší na celém světě.

A jak prostor rostl, tak u toho postupně chladl a v tom nepředstavitelném žáru najednou bylo spoustu malých teček energie. Tančily tak divoce, že je ani nešlo pořádně rozeznat. A pak už netančily samy, ale spojovaly se krásně po trojicích - vždycky dvě horní a jedna dolní vytvořily kladnou jedničku, proton, jedna horní a dvě dolní nulu, neutron. To vše se stalo za jeden jediný okamžik. První okamžik vesmíru.

Tečka se dál rozpínala, za pár minut už to nebyla tečka ale obrovský balón, a jak rostl tak se uklidňoval a přitom chladl. Začalo tam být volné místo, ve kterém si protony hrály na schovávanou a na honěnou s neutrony a tak vznikala první jádra atomů - proton, který zůstal samotný, dostal jméno vodík, a dva protony, které chytily dva neutrony si začaly říkat hélium. Hélium bylo celkem neposedné. Kolem jader se v atomech začaly zběsile míhat zdivočelé záporné elektrony nabité energií, jako bláznivé jiskry prvního ohně stvoření. Tři minuty po začátku bylo hotovo - vesmír byl plný samých lehkých prvků.

Pak přišla doba temna. Všude bylo narváno a nikde ani světýlko. Teprve po hodně dlouhé době, byly to statisíce let, se udělalo ve vesmíru dost místa i pro světlo. Vodík a hélium se začaly shlukovat do obřích mraků, aby se na tu krásu podívaly. Síla přitažlivosti byla velká a nikdo nechtěl být sám. A tak se hrnuly k sobě, až jich tam bylo tolik, že všechny vzplály - a tak vznikly první hvězdy! A v jejich žáru se protony srážely tak silně, že se také spojovaly. Vždycky čtyři jádra vodíku se spojila v jedno jádro hélia v žáru atomové lásky - a hvězda začala zářit. A když se už vodíky všechny spálily svou vášní, začala se k sobě mít i hélia. A narodil se uhlík - v budoucnu základ života. Z uhlíku kyslík, pak neon, křemík, a nakonec i železo. Ale tam to skončilo - dál už to totiž nebylo tak lehké. Naopak, bylo to opravdu strašně těžké. Železné jádro se z toho zhroutilo a hvězda vybuchla. Ale co se nestalo: v tom výbuchu vznikaly ještě těžší a zamotanější prvky - stříbro, zlato, uran...

A protože se zdá, že nikdo není ve vesmíru rád sám, začaly časem (no, byl to pořádně dlouhý čas, kdo si počká, ten se dočká, tady to byla asi tak miliarda let) z hvězd vznikat i velké galaxie, kde jsou v každé miliardy hvězd, a spousta hvězd také má okolo sebe svou vlastní družinu planet. A planety zase své měsíce.

Až se z tohoto kosmického kolotoče a nekončícího ohňostroje nakonec před necelými pěti miliardami let (však co to je, oproti věčnosti?) zrodilo Slunce. Kolem něj kroužil disk prachu - zbytky po mrtvých hvězdách. A v něm se začaly tvořit hrudky - budoucí planety.

A jedna z nich, ta jeho třetí nejbližší, byla Země. A protože už víme, že ve vesmíru není nikomu dobře samotnému, přiletěl k ní ji její malý kamarád, Měsíc. Sice ji přitom dost poničil, přiletěl zhurta a pěkně ji pošramotil. Ale nakonec, vše zlé je k něčemu dobré. Na Zemi vznikla právě ta správná kombinace všech možných sil a poměrů, že Země chladla a začala se na ní hromadit voda, moře vody.

A v té vodě byl i jeden neobyčejný obyvatel, pan uhlík. Když hvězdy vybuchly, rozhodily uhlíky do vesmíru a část ho napadalo i do moře na Zemi. Uhlík byl jako mistr stavitel - svýma čtyřma ručičkama se chytal vodíku, kyslíku a dusíku. Stavěl z nich první základní kostičky života. Některé byly sladké jako cukr a dávaly energii, jiné mastné jako tuky a stavěly zdi, další složité jako bílkoviny a uměly skoro všechno. Z moře se tak stala prastará polévka, ve které se začal vařit život, až už to nebyla voda obyčejná, ale opravdová živá voda. Až jednou uhlík napsal první dopisy s návodem, jak stavět co nejzajímavější výtvory. Takovému návodu se říká RNA. Jak už je ve vesmíru zvykem, i ty dopisy se spojovaly dohromady, učily jeden od druhého a množily se.

Právě v pravěké polévce života se bakterie naučily první kouzla přežití. Každá si postavila zeď z tuků, aby se ochránila před světem, a uvnitř si schovala celou knihovnu návodů, té se říká DNA. A z nich si mohla kdykoliv vybrat ten správný dopis s návodem a podle něj mohla vyrábět dokola různé druhy strojů i stavebnic.

Některé z těchto strojů byly jako vrátní - udělaly do tukové zdi malé dírky, kudy dovnitř pouštěly jídlo z polévky života. Jiné stroje byly jako kuchaři - rozbíjely toto jídlo na maličké kousky a získávaly z něj energii. Bylo to jako by v každé bakterii hořel maličký ohýnek života. A když měla taková bakterie dost energie a součástek, začala růst a uměla nakonec vyrobit všechno dvakrát, dokonce i kopii celé té knihovny, prostě celého svého klona. Nakonec se bakterie uprostřed zaškrtila jako přesýpací hodiny. V každé půlce byla jedna knihovna a všechny potřebné stroje. A potom se rozdělila na dvě menší bakterie - každá s vlastní knihovnou a vlastními stroji. Ty pak zase rostly a dělily se dál. To je taková matematika množení, kdy z jednoho jsou dva, ze dvou čtyři, ze čtyř osm a tak dále.

A takhle se bakterie množily a jedly a jedly v té mořské polévce, co se dalo. Ale byly jako malé děti - jen se rozhlížely kolem sebe a braly si, co našly. Z toho, co sebraly, získávaly maličko energie na život.

Pak se mezi nimi objevili první kouzelníci. Dodnes se jim říká sinice. Ti už tehdy uměli něco, co nikdo jiný. Díky zelené barvě uměli chytat sluneční světlo a čarovat s ním. Rozbíjely přitom kapky vody, lapaly neviditelný kysličník uhličitý ze vzduchu, a s pomocí slunečních paprsků z nich stavěly sladký cukr. Při svém kouzlení vypouštěly do světa kyslík jako odpad.

Ostatní bakterie se kyslíku bály - byl pro ně jako jed. Ale některé z nich byly odvážné a namísto strachu a smrti se naučily kyslík používat k životu. Objevily protikouzlo - braly cukr a kyslík, a když je spálily dohromady, získaly obrovskou energii. Jako by objevily oheň života. Přitom zase kysličník uhličitý vydechovaly, takže na světě se nakonec mezi bakteriemi utvořila rovnováha, která trvá dodnes v celé přírodě. Rostliny a zvířata si sice konkurují, a perou se a žerou se, ale zároveň se i potřebují. Zvířata jedí rostliny a potřebují kyslík, a naopak rostliny jedí mrtvá zvířata a potřebují kysličník uhličitý.

Ale nejdříve muselo přijít ještě větší kouzlo. Jedna velká buňka z pravěké polévky pohltila bakterii, co uměla takhle dýchat, ale místo aby ji strávila, nechala ji žít ve svém těle jako výkonnou elektrárnu. Díky ní získala mnohem víc energie než ostatní.

To fungovalo, ale jak tak měly takovou výkonnou elektrárnu, zkusily ještě víc a některé z nich do sebe pohltily buněk pohltily sinici. Ta se stala jejich sluneční továrnou. Tak vznikly první rostlinné buňky, které měly obojí - výkonnou elektrárnu na dýchání i sluneční továrnu na výrobu cukru. Jiné buňky už napořád zůstaly jen s elektrárnou - z nich se stala všechna zvířata. A tak to v přírodě chodí dodnes - rostliny vyrábí cukr a kyslík pomocí slunce, zvířata je pojídají a dýchají. A přitom zase vypouštějí kysličník uhličitý, který potřebují rostliny a když zemřou, rostliny jejich těla na oplátku snědí také. Je to jako věčný koloběh života, který začal kdysi dávno v té teplé pravěké polévce.

Aby se tohle všechno povedlo, musely tyto dokonalejší buňky objevit sílu spolupráce. Začaly se spojovat do kolonií, pak do větších celků, kde každá část měla svůj úkol. Některé chránily ostatní, jiné trávily potravu nebo se staraly o rozmnožování. Vlastně to byla taková malá města buněk, které spolupracovaly ve společných buněčných státech. Později se některé buněčné národy vydaly na cestu. Rostliny sázely na jistotu. Díky svým zeleným továrnám si vyráběly jídlo přímo ze slunce. Nepotřebovaly se hýbat, jen růst za světlem. Zato zvířata vsadila na pohyb a dobrodružství. Musela si jídlo hledat a lovit, bylo to nebezpečné, ale zase získala svobodu pohybu. Jako vždy v životě to bylo něco za něco. První zvířata byla maličká - v mořích se objevili první červíci. Měli už začátek a konec těla. Někteří se naučili plavat a lovit - z nich se později staly ryby.

Mezitím se planeta Země změnila a první rostliny začaly růst ven z vody. Vymyslely si pevné stonky, aby udržely své tělo ve vzduchu, a kořeny, aby mohly pít vodu ze země. Udělaly ze světa zelený ráj. Za rostlinami se odvážily i ryby. Některé měly ploutve tak silné, že se s nimi dokázaly plazit po souši. Z ploutví se pomalu staly nohy - první čtyřnožci byli jako směšní tvorové mezi rybou a ještěrkou.

Po prvních čtyřnožcích se objevili plazi, a také dinosauři. Byli neuvěřitelně různí - jako by si příroda hrála a zkoušela všechny možné tvary. Někteří byli obři velcí jako dům, co se pomalu kolébali na čtyřech nohách a spásali vrcholky stromů. Jiní byli rychlí lovci na dvou nohách s ostrými zuby a drápy. Ale nejzajímavější bylo, že někteří dinosauři se naučili létat! Jejich přední končetiny se změnily v křídla pokrytá peřím. Z těchto létajících dinosaurů se později stali ptáci. To proto mají ptáci šupiny na nohách - je to dědictví po jejich dinosauřích předcích.

Kdekdo se ptá, co bylo dříve: vejce, nebo slepice? No přece dinosauří vejce! Ano, je to tak. Takže když se díváš na úplně obyčejného vrabčáka nebo slepici, pozoruješ opravdového dinosaura. Tak proto mají ptáci na nohách šupiny. První vejce vznikla, když se první zvířata dostala z vody na souš. Ve vodě stačilo naklást jikry, ale na souši by uschly. Proto se objevilo vejce s ochrannou skořápkou a blanami uvnitř. V něm bylo všechno, co malý tvor potřeboval - jídlo i tekutina. Z těchto prvních vajec se pak líhli různí tvorové a mezi nimi právě dinosauři. Ti svá vejce už zahrabávali do země nebo je hlídali. Někteří dinosauři začali mít peří - nejdřív na zahřátí vajec a mláďat.

Ve vodě v té době vedle ryb a jiných podvodních tvorů žili i obří žraloci a plazí obři, kteří pluli jako ponorky v hlubinách a vynořovali se nadechnout.

Ale jednoho dne přiletěl z vesmíru obrovský kámen. Když dopadl, bylo to jako milion bomb najednou. Zvedl se prach, který zakryl slunce. Nastala tma a zima. Většina dinosaurů zemřela a nepřežili ti největší z nich, ale naopak ti nejmenší. Tak už to často chodí. Přežili tak obyčejní ptáčkové. A také malí savci, v podstatě takové malé myšky. Ty si uměly udržet teplo díky srsti a živit svá mláďata mlékem. Právě proto se jim začalo říkat savci. A právě když dinosauři zmizeli, savci dostali šanci. I to je zkrátka řád světa, staré odchází a nové přichází. A savci začali růst a obsazovat celý svět.

Mezi savci se objevil i ten nejpozoruhodnější tvor - člověk. Nebyl nejsilnější, neběhal nejrychleji, neměl ostré zuby ani drápy. Vlastně byl docela zranitelný. Ale měl něco úžasného - uměl si představovat věci, které ještě nebyly. Když viděl větev, neviděl jen větev - viděl v ní oštěp. V kameni viděl sekeru. V hlíně viděl nádobu na vodu. A z představ se stala slova a ze slov pohádka. A uměl i to nejdůležitější a nejtěžší: měnit slova ve skutky a představy ve skutečnost.

A nekonečno? To se pořád usmívá, protože ví, že celý vesmír - od nejmenších atomů až po celé galaxie - je pořád jen ta jedna odvážná tečka, co se kdysi rozhodla do toho zrcadla prázdnoty praštit...