To jsou ale paradoxy

Kdy jsou projevy a potlesk na obou stranách rušeny pískotem. Kdy zpívaná slova Modlitby pro Martu „Ať mír zůstává s touto krajinou“ mají paradoxně mírně hořkou příchuť, protože se o míru (pro všechny) tak nějak moc nemluví. Dovoleno je mluvit o míru až po vyhrané válce. Jenže strana, která měla vyhrát, nějak nevyhrává.

Ale co s tím svátkem? Paradoxně (a to jsem to moc nesledoval) mi to díky propagaci k „povinnému“ slavení svobody a demokracie trochu připomíná „Prague Pride“, kdy se oslavuje diverzita a práva menšin. Jen to počasí vzhledem k listopadu je dost rozdílné. Je tam ještě jedna podobnost: té mlčící většině je to většinou (naštěstí?) šumák. Ta se těší na příště, ani ne tak z důvodu, že někteří dnešní kladeči věnců už u toho možná nebudou, ale bude to volný den a prodloužený víkend.

Po 35 letech jsme se zase dostali k Vašemu slavnému výroku „naše země nevzkvétá“, také k paradoxům Havel vs. Pavel. Prezident Havel, který byl pro bývalý režim ďáblem, se stal téměř svatým, až časem začala jeho aura blednout. Prezident Pavel, který starému režimu sloužil, aby pak sloužil novému (a tím se „vykoupil“), byl už před volbou vynášen do nebe. Pavel ale není Havel, a ten rozdíl není jen v počátečním písmenku příjmení.

Dalším paradoxem je staronový prezident USA Donald Trump. Čeká nás léčba Trumpem? Trump jako korekce a pokus o záchranu stávajícího systému? Nebo ten pověstný krok zpět? Čeká nás pozitivní změna? Zlatý věk lidstva? Věk spolupráce, míru a řešení palčivých problémů lidstva jako je chudoba, lidská důstojnost a péče o životní prostředí? Čím si musíme projít a co proto musíme udělat?

Nastoupí věk tvořivých a spolupracujících žen? Ženy jako matky a ochránkyně svých dětí jsou mírumilovné a láskyplné. Zdá se, že Vesmír má smysl pro humor, když nositelem pozitivní změny (a ne-li proměny) se stane sebestředný zarputilý a pragmatický byznysmen. Má totiž potenciál přinést mír a vyhnat "farizeje z chrámu" a pak může přijít věk žen, ale těch opravdových, milujících, pečujících, a ne těch prázdných, povrchních, kopírujících muže v honbě za kariérou a mocí.

A že nám ten věk (možná) otevře hulvátský macho, je opravdu božsky vtipné. Fakt paradox. Čekají nás sice těžké časy, ale hlavně nesmírně zajímavé. Dosáhneme pozitivní změny překonáním strachu, nalezením odvahy a otevřením se lásce, která je tím universálním limitem v Universu, umožňujícím žít v míru?

Nebo zůstaneme otevřeni nenávisti, závisti, pokrytectví a povýšenosti? Zdá se, že minimálně skončí (či významně oslabí) šílenosti odporující přirozenosti a zdravému rozumu. Ukázalo se totiž, že až tak netáhnou a že se (možná) mozky nedají až tak vymýt. Rozhodně ne všem lidem, ikdyž se propaganda snaží, protože své protlačuje a oponenty potlačuje.

Parodoxně se ukázal naprosto jiný život v hlavním městě plném vládních úředníků. Je to svět sám pro sebe, odtržený od reality žití „jiných“ lidí. V „sociální bublině“ Washingtonu D.C. se moc Trumpových voličů potkat nedalo.

Nastupuje svéhlavý a neřiditelný muž na špinavou práci: čištění „Augiášova chléva“. A to nebude moc vonět, a hlavně bude hodně těch, jimž se to nebude líbit. Navíc bude mít dost práce doma. Evropané si svůj chlívek budou muset vyčistit sami.

Uvidíme. Změna kursu už je vidět. „Woke culture“ je v defenzívě. Říkám si, proč se „zaslepení“ vnímají jako „probuzení“? To je ale paradox, co?

To mi hlava nebere. Asi nemám to správné vzdělání a školení. A také už jsem na to asi starej.