Válka Izraele proti teroru: Na co se poněkud zapomíná

Poněkud stranou zájmu je agrese, které Izrael čelí na severu. Ta byla zahájena den po krvavém útoku gangsterů teroristického hnutí Hamas proti izraelskému Jižnímu distriktu, tedy 8. října 2023. Agresorem je teroristické hnutí Hizballáh, které od té doby soustavně útočí raketami, protitankovými granátomety, drony aj. ze svých základen v Libanonu většinou na galilejské teritorium židovského státu, ale také za hranice tohoto regionu. Také zde jsou na straně napadené země mrtví, ranění, vysídlení; zprávy hovoří o 90 tisících civilistech, kteří se museli nuceně přestěhovat do vnitrozemí a asi o devíti stech zničených domech. Ve skutečnosti jích může být mnohem víc.

Žádný stát na světě, pokud by byl tak masivně ostřelován z území sousedního státu a po tak dlouhou dobu, by si nemohl počínat jinak než Izrael. Připomeňme, že nejde o ojedinělé incidenty, které lze vyřešit omluvou a náhradou škody. Zde jsme svědky agresivních útoků jednoho státu proti druhému. Napadený stát (Izrael) má plné právo se bránit odvetnými akcemi a vzhledem k tomu, že jde o neustávající agresi trvající už osm měsíců, byl by legitimní také vstup na libanonské území za účelem likvidace zdrojů agrese, podobně jako je tomu v Pásmu Gazy.

V této souvislosti je nutné položit důraz na to, že ačkoli se hovoří „pouze“ o konfliktu mezi teroristickým hnutím Hizballáh a Izraelem, ve skutečnosti jde o válku mezi dvěma státy. Jistě, na Izrael neútočí Libanonské ozbrojené síly podléhající centrální vládě v Bejrútu, ale vojenské křídlo Hizballáhu, ovšem to je koneckonců vnitřní libanonský problém. Centrální vláda má odpovědnost za to, že z území Libanonu nebudou podnikány útočné akce proti sousedům a pokud těmto útočným akcím nedokáže zabránit, je to primárně její chyba.

Ale nejen to. Hizballáh je součástí současné koaliční vlády Nadžíba Míkátího, v níž má své ministry, a kromě toho – Libanon je od listopadu 2022 (!) bez prezidenta, protože tamní parlament nebyl schopen zvolit nástupce Michela Aouna, kterému skončil mandát 31. října 2022 (dnes, kdy píšu tento článek, je v kalendáři 13. června 2024). To má zásadní politický důsledek: pravomoce hlavy státu přebírá libanonská vláda.

Můžeme shrnout. Z území suverénního libanonského státu jsou vedeny agresivní útoky proti sousednímu suverénnímu izraelskému státu – a přesto jako by se to Libanonu netýkalo. Musíme se ptát. Jak si vysvětlit, že Libanon není za agresi kritizován mezinárodním společenstvím, jak to, že Rada bezpečnosti neodsoudila Libanon za agresi proti Izraeli, z jakého důvodu se v metropolích svobodného světa nekonají protilibanonské protesty? Lze reagovat námitkou: všichni přece víme, jak komplikovaná je vnitropolitická situace v Libanonu, už s ohledem na konfesijní rozdělení. Prezidentem musí být maronitský katolík, šéfem vlády sunnitský muslim, předsedou parlamentu šíitský muslim; kromě toho existuje klíč pro rozdělení mandátů v parlamentu na konfesijním základě: křesťané musí obsadit 64 křesel a muslimové a drúzové také 64. (Přičemž maronité mají nárok na 34 mandátů, východní ortodoxní 14, melchitští řeckokatolíci 8, arménští ortodoxní 5 a po jednom zástupci mají arménští katolíci, protestanti a další křesťanské menšiny. U muslimů je dělení jednodušší: 27 křesel sunnité, stejný počet šíité, 2 alavité a 8 drúzové. Pro odlehčení uvedu modifikovaný výrok Charlese de Gaulla: Těžko se vládne zemi, v níž hraje v politice tak dominantní roli konfesijní rozdělení.)

Zbývá už jen dodat. Pokud svět s pochopením akceptuje libanonskou realitu, proč stejný postoj neuplatní vůči Izraeli? Třeba v tom, že na Západní břeh Jordánu a Mrtvého moře, tedy na historické regiony Judea a Samaří, mají právo nejen Arabové, ale také Židé. A že celý Západní břeh nemůže patřit pouze Arabům, ale budou se o něj muset podělit s Židy.

O Libanon se dělí nejrůznější náboženské konfese – a svět to realisticky přijímá. O Západní břeh se dělí Arabové a Židé – a svět to nerealisticky odmítá. V neprospěch Židů. Přesně tak vypadá politický dvojí metr.