Velké frankfurtské schizma tří „papežů“ kritické teorie

Na konci šedesátých let se klíčové postavy Frankfurtské školy – Herbert Marcuse, Theodor W. Adorno a Max Horkheimer – ocitly v různých koutech světa, geograficky i myšlenkově. Marcuse, hvězda rebelující mládže, sídlící v San Diegu, Adorno ve Frankfurtu, čím dál znepokojenější vzrůstající agresivitou a dogmatismems části těchto hnutí a Horkheimer, usazený v Montagnole ve Švýcarsku, který rovněž zaujal skeptický postoj k revolučnímu entuziasmu mladých radikálů, přičemž v něm rezonovaly vzpomínky na totalitní tragédie, jimiž Evropa prošla v první polovině 20. století.

Marcuse a americká květinová revoluce

Herbert Marcuse (1898–1979) byl jednou z nejvlivnějších postav kritické teorie. Jeho dílo představuje syntézu marxismu, psychoanalýzy a humanistické filozofie, zaměřenou na analýzu moderní společnosti a možnosti lidské emancipace. Jako židovský intelektuál musel v roce 1933 uprchnout před nacismem do USA, kde později působil na prestižních univerzitách. Jeho akademická dráha však nebyla čistě teoretická - během druhé světové války pracoval pro americké zpravodajské služby a analyzoval pro ně německou propagandu Ve svých dílech, jako Eros a civilizace (1955) či Jednorozměrný člověk (1964), rozvíjel kritiku pozdně kapitalistické společnosti, která podle něj produkovala „falešné potřeby“ a manipulovala lidskou touhou, čímž dosahovala téměř bezproblémového společenského konsensu a redukovala člověka na prostého konzumenta. „Moderní průmyslová společnost funguje jako celek, který dovedně integračními mechanismy potlačuje potřebu i schopnost kritického myšlení,“ napsal Marcuse ve Jednorozměrném člověku.

Frankfurtská polévka aneb jak si univerzitní marxisté uvařili Západ - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Když na počátku devadesátých let dozníval jásot nad pádem železné opony a rozpadem Sovětského svazu v roce 1991, málokdo si všiml nenápadných náznaků toho, co mělo přijít. Ve chvíli domnělého triumfu liberální demokracie, který Francis Fukuyama oslavoval ve své eseji "Konec dějin a poslední člověk", už dávno pod povrchem Západu rostl silný myšlenkový proud, který ve skutečnosti klíčil již desítky let předtím v zákoutích univerzit v New Yorku, Bostonu, Chicagu, Paříži či Frankfurtu. Jeho nositelé – Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse a další intelektuálové z Frankfurtské školy – prchali ve 30. a 40. letech před nacismem do Spojených států, kde jejich "kritická teorie" zapustila kořeny v liberálním akademickém prostředí.

V 60. letech se stal významnou inspirací pro studentská protestní hnutí, která rezonovala s jeho kritikou establishmentu a voláním po radikální společenské změně. Tito revolučně naladění studenti, rebelující proti establishmentu, válce ve Vietnamu, rasismu a odcizené konzumní kultuře, podle Marcuseho představovali živý důkaz, že je možné tento jednorozměrný řád narušit. Marcuse jim poskytoval teoretickou oporu a otevřeně vyjadřoval sympatie k jejich protestům. V roce 1969 poznamenal v dopise přátelům: „Tito studenti, přes všechny své omyly, otevírají kritický prostor, který jsme se snažili teoreticky koncipovat. Jejich hněv a netrpělivost mohou být problematické, ale nelze přehlédnout, že narušují status quo a připomínají nám, oč nám vždy šlo – o možnost osvobození člověka.“ (Jedná se o parafrázi dochovaných Marcuseho názorů z tohoto období, zaznamenaných v korespondenci a rozhovorech.)

V americkém kontextu tato podpora studentského hnutí vyvolala ostré reakce. Guvernér Kalifornie Ronald Reagan v červnu 1969 proslul svým negativním postojem k Marcusemu. Přestože přesný oficiální stenografický záznam citací je obtížné doložit, dobové prameny (novinové záznamy, korespondence univerzitních představitelů) vykreslují jeho postoj následovně: „Nemyslím si, že by daňoví poplatníci měli platit člověka, který je v otevřené opozici vůči všemu, za čím tato země stojí.“ Podle historiků Reagan považoval Marcuseho za subverzivního intelektuála, který podrývá tradiční americké hodnoty a podněcuje mládež k neposlušnosti a vzdoru vůči autoritám. Konzervativní komentátor William F. Buckley Jr. pak obvinil Marcuseho z toho, že propaguje „represivní toleranci“, jež má legitimizovat cenzuru dominantních názorů ve jménu radikální změny.

Herbert Marcuse zemřel 29. července 1979 v německém Starnbergu nedaleko Mnichova. Na sklonku života již byl starší muž po mnoha stránkách unavený bouřlivými kulturními a politickými proměnami druhé poloviny 20. století, ale přesto nepřestal být intelektuálně aktivní. Do Německa se vrátil, aby znovu navázal na své kořeny a udržoval styky s tamní filozofickou scénou. Podle dochovaných zpráv dostal náhlou cévní mozkovou příhodu (mrtvici) a krátce poté zemřel. V té době byl ve společnosti svého syna Petera, což svědčí o tom, že až do konce svého života udržoval blízké vazby s rodinou.

Adornova skepse: „Co nazýváš praxí, budí ve mně podezření.“

Zatímco Marcuse viděl v studentských protestech reálný potenciál emancipace, Theodor W. Adorno byl k jejich radikalismu kritický. Přestože byl Adorno spoluzakladatelem kritické teorie a dlouhodobě se stavěl proti buržoazní konformitě, začal nyní ve studentských akcích spatřovat „pseudo-praxi“ a nebezpečný sklon k novému autoritářství.

Krátce před svou smrtí si Adorno a Marcuse vyměnili několik dopisů, které odhalují hloubku jejich rozporů. V dopise z 5. května 1969 Adorno píše Marcusemu (citováno podle dochované korespondence): „Co nazýváš praxí, ve mně budí podezření; nejsem sice proti praxi jako takové, ale považuji za nepřijatelné, s jakou brutalitou se takzvaná praxe snaží mě zničit. Nechal jsem se veřejně slyšet, že tyto okupanty nepovažuji v žádném ohledu za své žáky.“

Adorno tím narážel na nedávné incidenty na frankfurtské univerzitě, kdy se radikálních studenti pomstili Adornovi a veřejně ho ponížili na jeho přednášce. Adorno byl tímto chováním hluboce otřesen. Místo tvořivého odporu zde viděl jen další formu nátlaku, která odporuje duchu kritické teorie, jež měla usilovat o osvobození myšlení, nikoli o nové formy donucování.

Progresivní regrese: Neobyčejný příběh Theodora Adorna - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Nečekaně prudký poryv vzduchu rozvířil papíry na katedře. Postarší muž s unavenou tváří se díval do posluchárny plné mladých tváří. Ještě netušil, že za pár minut se jeho svět obrátí vzhůru nohama. Ten den v roce 1969 se měl stát hořkým symbolem toho, jak pokrok může požírat své vlastní strůjce.

Horkheimerova opatrnost

Max Horkheimer (1895 - 1973) byl německý filosof, sociolog a jeden z hlavních představitelů tzv. Frankfurtské školy. Jeho život a dílo úzce souvisí s rozvojem kritické teorie, směru, který se zrodil ve 30. letech 20. století na Institutu pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung) ve Frankfurtu nad Mohanem. Pod jeho vedením se institut stal centrem interdisciplinárního bádání, které spojovalo filosofii, sociologii, ekonomii, psychologii i politickou vědu, a snažilo se analyzovat moderní společnost v celé její šíři, s důrazem na pochopení mocenských vztahů, ideologie, manipulace a autority. Horkheimerovo učení se soustředí především na kritiku instrumentálního rozumu, který se v moderní společnosti redukoval na pouhý nástroj k ovládání přírody a společnosti. Jeho hlavní díla jsou Dialektika osvícenství (Dialektik der Aufklärung), kterou napsal společně s Theodorem W. Adornem a vydali ji v roce 1947, ale také Tradiční a kritická teorie (1937), Zatmění rozumu (Eclipse of Reason, 1947) a Kritická teorie (1968).

V jeho pojetí se osvícenství, které mělo původně osvobodit člověka od mýtů, paradoxně samo stalo novým mýtem a vede k odcizení člověka od přírody i sebe sama. Ve své teorii společnosti analyzuje vztah mezi ekonomickou základnou a kulturní nadstavbou, přičemž kritizuje kapitalismus a roli kulturního průmyslu v manipulaci masami. Jeho kritická teorie, kombinující filozofickou reflexi s empirickým výzkumem, má sloužit k emancipaci společnosti a není pouhou deskripcí, ale usiluje o skutečnou společenskou změnu. Horkheimer zdůrazňuje, že teorie musí být vždy spojena s praktickým úsilím o vytvoření spravedlivější společnosti. V závěru života se stáhl do Montagnoly ve Švýcarsku, a zaujal vůči studentským hnutím postoj blízký Adornovi.

Bál se, že přílišné nadšení pro revoluční praxi bez dostatečné reflexe může otevřít cestu k novým formám útlaku. Ačkoliv jeho dopisy z této doby nejsou tak často citovány, v jednom z nich vyjádřil obavy slovy: „Nevidím, jak tito mladí lidé – používající metody nátlaku, útoků a zesměšňování – mohou položit základy skutečně osvobozené společnosti. Jejich jednání mi připadá spíš jako nový druh donucování.“ (Parafráze z dochovaných komentářů a vzpomínek na Horkheimerovy postoje.)

Od kritické teorie ke kritické mase

Kritická teorie se stala hlavní ideologií globálního světa

Metaforické „velké frankfurtské schizma“ mezi Marcusem, Adornem a Horkheimerem nebylo jen osobním dramatem, ale projevem hlubšího dilematu kritické teorie: jak spojit radikální kritiku společenského řádu s reálnou politickou praxí tak, aby se sama kritika nestala dogmatem? Jak zajistit, aby emancipace nevyústila v nové formy donucování?

Zdánlivý rozkol kritické teorie v 60. léta 20. století, kdy se projevilo napětí mezi umírněnějším akademickým proudem reprezentovaným pozdním Horkheimerem a radikálnějším aktivistickým přístupem Herberta Marcuseho, nakonec vedl k tomu, že tato ideologie ovládla jak akademické prostředí, tak prostředí aktivistů. Zatímco Marcuse zůstával přesvědčen, že studentské hnutí otevřelo prostor pro reálné změny, Adorno a Horkheimer varovali před potenciálem nového autoritářství. Akademický proud, spojený především s pokračováním frankfurtské školy, rozvinul sofistikované teorie komunikativního jednání (Habermas), uznání (Honneth) či spravedlnosti (Forst). Současně se však objevil vitální aktivistický proud, který propojil kritickou teorii s různými emancipačními hnutími. Jako zásadní se ukázalo uspěšné souručenství mezi aktivistickým, akademických a korporátním prostředím.

Marxismus tedy neskončil, marxismus trvá. To může být pro mnoho lidé z bývalého komunistického bloku velkým překvapením. Mnozí z opěvovaných a oblíbených politiků současného Západu jsou totiž v zásadě přesvědčení marxisté, ale v souladu s kritickou teorií se soustředí na uchopitelné jednotlivosti a o jejich celkové ideologii mlčí. Současná generace na Západě si navíc často romantizuje určité aspekty socialismu právě proto, že nemá přímou zkušenost s jeho realitou, zatímco lidé co zažili praktický pokus o zavedení socialismu v post-komunistických zemí si jsou dobře vědomi propastného rozdílu mezi zelenými teoretickými ideály a jejich uskutečněním v šedivé praxi. Lze ale říct, že kritická teorie však úspěšně ovládla myšlení vládnoucích vrstev velké části moderního světa a Západu zejména a našla vyjadření v BLM, LGBT ale i environmentálním hnutí dříve spíše zaměřeném proti jaderné energii, nyní hlavně na boj s kysličníkem uhličitým.

V oblasti nových studií na kritickou teorii nejvýrazněji navázalo několik významných teoretiček a teoretiků, přičemž za nejvlivnější postavu lze považovat Judith Butler, jejíž kniha Gender Trouble z roku 1990 představuje zásadní dílo v tomto oboru. Butler rozvinula teorii performativity genderu a úspěšně propojila kritickou teorii s queer teorií, přičemž systematicky kritizovala heteronormativitu a binární pojetí genderu. Významnou roli hraje také Nancy Fraser, která představuje přímé propojení s tradicí frankfurtské školy a ve svém díle analyzuje vztah mezi uznáním a přerozdělováním, stejně jako intersekcionální aspekty genderové problematiky. Další klíčovou postavou je bell hooks (Gloria Jean Watkins), která propojila feminismus s rasovou a třídní analýzou a kritizovala omezení "bílého feminismu". K rozvoji queer teorie pak zásadně přispěly Eve Kosofsky Sedgwick, která analyzovala "skříň" jako sociální instituci, a Teresa de Lauretis, která samotný pojem "queer teorie" vyvinula a zabývala se reprezentací genderu v médiích. Všechny tyto teoretičky sdílejí s původní kritickou teorií důraz na emancipaci, kritiku dominantních společenských struktur a propojení teoretické práce s praktickým aktivismem.

Jinou významnou a v zásadě takovou ukázkovou reprezentantkou kritické teorie je Angela Davisová, narozená v roce 1944 v Alabamě, představuje unikátní propojení kritické teorie, radikálního aktivismu a akademické práce. Jako bývalá studentka Marcuseho rozvinula kritickou teorii směrem k analýze rasové, genderové a třídní nerovnosti, přičemž její nejvýznamnější dílo Women, Race and Class (1981) se stalo klíčovým textem intersekcionálního feminismu. Její životní dráha zahrnuje působení v řadě radikálních hnutí včetně Černých panterů a byla to až do roku 1991 členka Komunistické straně USA . V červnu 1972 navštívila Davisová Československo, kde jí komunistický režim připravil vřelé přivítání a využil její návštěvu k protiamerické kampani. V Praze se konala velká slavnost v Lucerně, navštívila Lidice, zúčastnila se dne Rudého práva a setkala se s vedoucími představiteli režimu včetně Husáka a Biľaka. Později navštívila i další socialistické země - v Sovětském svazu získala Leninův řád a na Kubě prohlásila, že boj proti rasismu může být úspěšný pouze v socialistickém systému. Alexandr Solženicyn ji později obvinil, že během návštěvy Československa odmítla podpořit žádost českých disidentů o pomoc politickým vězňům, kterou jí adresoval Jiří Pelikán. Po rozpadu Sovětského svazu se přeorientovala na demokratický socialismus a soustředila se především na kritiku amerického vězeňského systému, s nímž měla osobní zkušenost z roku 1970, kdy byla vězněna a později zproštěna všech obvinění. V současnosti je významnou postavou progresivní levice, aktivně podporuje hnutí jako Black Lives Matter či Occupy Wall Street, a jako otevřeně lesbická akademička a aktivistka propojuje různé proudy emancipačního boje.

Západ Západu

V současném vedení západních zemí se překvapivě často setkáváme s politiky, jejichž mládí bylo spojeno s radikálně levicovými postoji a aktivismem. Například Keir Starmer, nyní britský premiér a předseda britské Labour Party, v 80. letech navštěvoval komunistické Československo a byl aktivní v trockistických kruzích. Jeho současná praxe je pak již čím dál podobnější stylu vládnutí někdejších komunistů. Ursula von der Leyenová, současná předsedkyně Evropské komise, byla v mládí členkou mladých socialistů, podobně jako mnoho dalších evropských politiků včetně několika skandinávských premiérů. Justin Trudeau, který proslul svým obdivným vyjádřením o čínském systému, vyrůstal v prostředí, kde jeho otec Pierre udržoval blízké vztahy s kubánským režimem. Jacinda Ardernová, bývalá novozélandská premiérka, miláček médií a po jistou dobu i veřejnosti, byla dokonce prezidentkou International Union of Socialist Youth.

Naprosto pozoruhodné je pak spojení těchto levicových politiků či aktivistických filozofů s globálním kapitálem, které můžeme vidět například na setkáních Světového ekonomického fóra anebo i symbiózá s organizacemi, které se zaměřují na liberální demokracii, otevřenou společnost a lidskoprávní agendy.

Západní civilizace opustila své staré pilíře - víru předků i rozumný pohled na svět, který přineslo osvícenství. Místo toho staví společnost na bezmezném soucitu a společné odpovědnosti, kde se osobní síla a zdatnost stávají skoro prohřeškem proti duchu doby, který velí chránit ty nejslabší za každou cenu a to primárně na účet toho, co ještě zbylo z tvořivé a výkonné Západní společnosti. Práva člověka se proměnila z ochrany základních svobod v nekonečný seznam nároků na péči druhých a tam v takovém zvláštním dialektickém kruhu najednou jejich práva jednotlivce vůbec nehrají roli. Společnost, která kdysi objevovala nové světy a posouvala hranice vědění, dnes obrací svou pozornost dovnitř, do stále jemnějších odstínů domnělých nerovností a zkoumání nuancí napřiklad lidské sexuality. Slabost se stala novou ctností, zatímco síla budí podezření. A přesně v duchu kritické teorie a osvobozování utlačovaných se zbylí zastánci samotných základů této Západní civilizace stali hlavními nepřáteli těchto novodobých bojovníků za sociální spravedlnost.

Svět kolem se ale nemění. Jiné civilizace si uchovaly jak své staré hodnoty, tak střízlivý důraz na budování skutečné síly - hospodářské, technické, vojenské i duchovní. V takovém světě se západní příklon ke kultuře slabosti a neustálému rozšiřování sociálních závislostí a také byrokratických regulací ve jménu planetárního dobra a absolutního bezpečí jeví jako přepych, který si možná brzy nebude moci dovolit. A tak ve jménu záchrany planety a trpících na celém světě Západ dál pokračuje ve vlastním sebezničení. Pokud se z toho dostane, tak to bude doslova o fous, nebo spíš o ucho.