Veto sem, veto tam

Soubor návrhů reforem v oblastech od školství, volebního práva občanů EU v nedomovských státech až po zahraniční politiku EU počítá mj. s přechodem k hlasování systémem kvalifikované většiny i v otázkách, které dosud vyžadovaly souhlas všech 27 členů, tedy daňová politika, zahraniční politika, schvalování vstupu nových členů do unie a schvalování dodatků zakládajících smluv.

Poněkud pokrytecky k celé věci přistoupila současná ODS, jejíž představenstvo toho času u kormidla české země na jednu stranu až aktivisticky tlačí rychlé přijetí Ukrajiny do unie a na stranu druhou se staví záporně k myšlence zbavení se “práva veta”. Jedno anglické přísloví praví, že člověk nemůže mít koláč a zároveň ho jíst ( v angličtině to zní trochu lépe). Přísloví říká, že nikdy nelze požívat výhod dvou protichůdných řešení a pánové Fiala, Skopeček a paní Vrecionová by se jím možná měli řídit. Je nemožné, aby EU na jednu stranu přijala Ukrajinu s Moldavskem a snad i Kosovem a na druhou toto nereflektovala ve svém ústavním pořádku.

Když se podíváme do historie, zjistíme, že systémem kvalifikované většiny se na počátku evropského projektu rozhodovala jen malá část otázek. Jak ale společenství a později unie rostly, rostl i počet oblastí, kde se přestala uplatňovat jednohlasnost. Poslední takovou změnu přinesla v roce 2009 Lisabonská smlouva, která ponechala “právo veta” už jen v hrstce výše zmíněných oblastí. Návrh odebrat jej v podstatě kompletně je sice signifikantní, protože je to právě autonomie v oblastech daňové a finanční politiky a zahraničních otázek, která definuje státnost a které by se členské státy nepřímo zřekly. Na druhou stranu, historicky v EU existuje tendence eliminovat jednohlasnost zejména před dalším rozšiřováním unie.

Momentální situace je však v něčem nová. Poprvé v historii EU (a možná to platilo už i v případě Bulharska s Rumunskem) se vážně debatuje o přijetí zemí, jejichž kulturní tradice je diametrálně odlišná od zbytku unie. Kultura, náboženská situace a zvyky na Ukrajině a v Moldavsku do značné míry reflektují jejich dlouhodobý historický vývoj uvnitř pravoslavného světa. Uvažme spory, které Evropská komise dlouhodobě vede s Maďarskem a Polskem, jejichž kultura a historická zkušenost se od té “západoevropské” neliší tak moc, jako ta ukrajinská či moldavská, a to, jaké problémy činí právě maďarské veto efektivitě implementace zahraniční politiky EU. Nikdo nemůže přesně říci, jak se Ukrajina s Moldavskem budou chovat po vstupu do EU, obzvláště vzhledem k tomu, že ani v jedné ze zemí nepanuje společenská shoda na politickém příklonu k západní Evropě. Se vstupem Ukrajiny a Moldavska by se EU stala již příliš pluralitní na to, aby si mohla dovolit zachovat veto i v těch nejdůležitějších otázkách. Jinými slovy pokud se EU chce rozrůstat do regionů, jejichž kultura, náboženství, politická a právní tradice se po staletí vyvíjely mimo širší západoevropský kontext, odstoupení od principu jednohlasné shody je nevyhnutelné. A zde se opět (už jsem o tom kdysi psal) dostáváme k té stěžejní otázce, kterou by si měli všichni v EU pokládat: je za současného stavu žádoucí aby se unie nadále rozrůstala?

Návrh ústavního výboru kromě eliminace práva veta počítá i s posílením legislativní pravomoci evropského parlamentu tak, aby i ten měl zákonodárnou iniciativu. Pokud by tedy změny byly schváleny v jejich navrhované podobě, Evropa reálně čelí scénáři, kdy téměř celý kontinent bude pod správou jedné federální legislativy. V tomto okamžiku však tento model není aplikovatelný. Historické a kulturní rozdíly jsou v rámci Evropy stále příliš velké a představa, že parlament, v němž sedí na jedné straně Holanďané a na druhé straně poslanci od Dněpru, dokáže kontinent efektivně spravovat jako jeden státní celek, je utopická. Ani římský Senát, ani Napoleon nedokázali z Evropy udělat jeden stát a není důvod se domnívat, že by EU v tomto ohledu měla uspět. Zároveň ale v současnosti neexistuje návrh, který by předkládal model úspěšného začlenění východoevropských a balkánských států do unie bez posílení centralizace. Jediné, co EU zatím v otázce rozšíření dokázala, je vystavět solidní vzdušné zámky na Ukrajině a na Balkáně, kde komisaři slibují hory doly, aniž by měli představu, jak své sliby naplnit.

Co tedy dělat? Kudy by Evropa měla kráčet? To jsou otázky, na jejichž zodpovězení nebude stačit ani tisíc příspěvků na blogu, natož jeden. Pro začátek by ale bylo dobré upustit od myšlenky dalšího rozšiřování EU směrem na východ spojené s centralizací moci. Efektivní spolupráce se dá navázat i bez koexistence v EU, stačí koexistence v Evropě. Například asi není důvod, proč by v rámci bilaterálních smluv nemohli ukrajinští, moldavští a třeba kosovští studenti studovat na českých, německých a dánských univerzitách za stejných podmínek jako ti domácí či proč bychom nemohli zjednodušit udělování profesionálních víz občanům těchto zemí. Zároveň nemohu s klidným srdcem říci, že nevidím důvod, proč by jejich poslanci neměli mít možnost spolupodílet se na evropské legislativě (alespoň prozatím).