Vir, strach, děs a smrt
Jednoslabičný příběh posledních let
Tento blog jsem psal jako vzpomínku na jednoslabičnou pohádku (vy víte od koho), kterou jsem četl před mnoha lety. Schválně jsem ji teď neotevřel, abych se moc neopičil, ale stát se to mohlo. Pokud ano, omlouvám se. Jednoslabičných slov je jen omezený počet.
1,6 tis. zobrazení
1 komentář
Vir, strach, děs a smrt
Byl tu vir. Svět se bál, strach měl pán i kmán, Čech i Švéd. „Je to jak mor. Děs a smrt, kam se hneš“ řek muž. „Jak to víš?“ ptám se. „Ze zpráv“ děl ten muž. „Tak jen u nich seď den i noc a čum na ně dál – jsi blb!“
Kluk si chtěl hrát. Hrát? Vždyť je tu mor. Seď, lež, pij a jez, kyň jak vepř. Ven se však chraň jít. Hra je risk, smích je zlo, zpěv je zdroj všech hrůz. Bát se je free, bát se je cool, bát se je in.
Do škol šel dav jak dřív. „Ven ze tříd, pryč ze škol, dál, jen dál. Uč se, kde chceš, a jak chceš, jen ne zde. Přes web to jde též. A snáz. Síť ti dá vše, co chceš. Tak mlč a hleď a uč se náš verš: víc lock a víc down, žít bez flór i faun.“
Děd byl sám. Pláč. „Kde jste kdo? Jsem sám a mám splín“. Crr! „Kdo je to?“ „Tvůj vnuk“. „Pojď dál, jen dál“. „Ne, já jen tak přes dvůr ti dám dar, mám strach jít blíž, je tu přec ten vir“. Vnuk se bál, děd ne. Vir je jen vir. Nic víc a nic míň. Proč by se bál.
Šel jsem ven. Park a les se zdál být pln krás. Dát si kryt na nos i ksicht? Proč? Chci na vzduch! „Stůj! Máš kryt?“ řval dráb se psem. „Ne“. „Tak na zem. A hned“. Pes by mě chňap co by dup, tak jsem hned leh, a už tu byl ten chlap a klek mi na hřbet. „Teď si dej ten kryt. Sic dám tě za mříž. Dnes to máš jen za pět set. A buď rád, že smíš jít dál“.
Kde je lék na ten mor? Ne! Lék ne. Chraň se, boj se, lež, spi. Pij čaj, dej si doň med. Když je hůř, dus se pár dní a pak se nech vézt k nám, řek Prof. Dr. Dám ti hned vpich, dva, i tři. Lék až pak.
„Já mám vpich a jdu si kam chci“, děl můj strýc. „Dej si též a buď jak já“. „Ne, dík, já měl vir a jsem zdráv, vpich ať má jen ten, kdo chce, kdo má strach. A kdo ne, ať má klid. Však věř mi – teď je to pro nás zlé. Jak lov, v němž my jsme zvěř.“
Mám hlad. Jdu přes most. O kus dál je pub, do něj jsem šel vždy rád. „Stůj. Dál ni krok. Máš vpich? Když ne, běž pryč. Pojď k nám a smíš zde jíst, jen když máš vpich. A když ne, zmiz. A hned! Jsi hnůj, jsi veš, jsi míň než červ.“ To je fér, ne? Kdo má vpich, je pán. I Bůh chce vpich. Prý. Řek nám to muž ze zpráv, tak je to fakt.
Čas šel a vir tu byl dál. Rok, dva. Čech měl dál strach, Švéd ne. Švéd si žil jak dřív. Do škol směl jít, kryt na ksicht měl jen tu a tam, ven šel, kdy chtěl, moh si hrát, smích i zpěv u nich zněl dál. Švéd na tom byl líp než Čech.
To dá přec RO-ZUM.
Přeji krásný nový rok. VČ