Jak Ústavní soud posvětil nouzový stav a dal vládě volnou ruku
Vzpomínky na bizáry doby covidové - díl 8.
Od 14:00 dne 12. 3. 2020 začal v České republice, v tom báječném právním demokratickém státu, platit nouzový stav. Šok na entou pro každého. Někteří zůstali zkoprnělí, někteří si užívali volno, někteří šili roušky, někteří se schovávali doma před virem a u nás doma jsme psali žaloby. V dubnu 2020 rozhodoval Ústavní soud o námi sepsané stížnosti proti brutálnímu způsobu, jakým stát vyhlásil a prosazoval pošlapání lidských práv (tehdy jsme tomu konceptu ještě docela niavně věřili). Dopadlo to neslavně, vládě všechno prošlo. Ústavní soud totiž vymyslel bezvadnou kličku, jak se vymanit z tíhy odpovědnosti - řekl, že vyhlášení nouzového stavu a krizová opatření jsou soudně nepřezkoumatlená. Zdivočelý stát tak dostal volné pole působnosti.
Myslím, že by usnsení pléna (!) Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/2020 mělo vejít do učebnic práva. Je to totiž skutečný poklad.
K tomu, že by snad mohli soudci zkoumat, zda bylo vyhlášení nouzového stavu v souladu s ústavním přoádkem, národu sdělili:
Proti politickým rozhdonutím (aktům vládnutí) se ale nikdo před Ústavním ani jiným soudem ochrany nedomůže. Může se vám to sice nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat - ani v hospodě jste si tenkrát navíc zanadávat nemohli!
K tomu, že by se snad nějaký nepříčetný občan mohl domáhat přezkumu krizového oaptření, pravili:
Průšvih spočíval v tom, že proti jinému právnímu předpisu se jednotlivec nemá šanci bránit.
Verdikt Ústavního soudu tedy byl pro občanku, která se přezkumu ústavnosti nouzového stavu a krizových opatření domáhala, krutý:
Lidé se podle názoru soudců z Joštovy v Brně nemohli žádným způsobem proti vyhlášení nouzového stavu ani proti jednotlivým psychedelickým krizovým opatřením bránit. Byli vydáni vládě absolutně napospas.
K usnesení bylo uplatněno několik disentních stanovisek, protože ne všichni soduci s výše uvedenými závěry souhlasili (onu nudnou akademickou disksui tu přepisovat nebudu), nicméně byli velice, velice opatrní a za lidská práva se nepostavil ani jeden z nich, dokonce ani Kateřina Šimáčková, která se přes popsané mimořádně omezené vnímání lidských práv a nepokryté fandění státu a jeho orgánům posléze prokousala až k ESLP. Svět je prostě plný paradoxů.