Žijeme ve větší svobodě než Rusové?

Ta otázka vypadá úplně absurdně. Jak a proč srovnávat nesrovnatelné? Řekněme evropskou demokracii, člena EU a NATO, a někdejší samoděržaví, dnes autoritářský stát? Je přeci jasné, že Rus toho moc nemůže, zatímco my a další země Západu..Opravdu? V čem přesně? Klademe sami na sebe v otázce svobody ty samé nároky jako na země, které označujeme za nedemokratické a nesvobodné? Může být v demokracii někdo nesvobodný, a naopak v mocnářství svobodný?

K. O. pro Rusko

Je řeč o lidských právech a o demokracii, přijde na současné Rusko. Co vás jako první napadne kromě války? Navalnyj ve vězení. Co dál? Vraždy novinářů a politiků. Všemocný Putin, volební machinace. To bude asi to hlavní, přeložme si to: země, kde se občas i vraždí a zavírá opozice, ústřední moci dlouhodobě sloužící justice i podsvětí, mimořádné formální i neformální kompetence hlavy státu. K tomu všemu ruská zahraniční politika orientovaná na režimy, které jsme zvyklí vnímat jako nepřátelské západu.

Co vás napadne, když se řekne lidská práva a demokracie v Česku? Justice nezavírá opoziční předáky do vězení, když jako politik nadáváte na Babiše, nenajme si na vás nikdo vraha. Ale mocní mají u soudů určitě trochu jiný metr a hlavně vliv než neznámí lidé. Málo a jen s mírou využívaný je prostor pro číkoli autokratickou tendenci v roli ústavního činitele, a k tomu množství médií píšících víceméně bez jakýchkoli obav ze msty. Na první pohled je to pro Rusko rychlé K.O.

Vliv volby v Rusku a u nás

Netřeba plýtvat řádky: dějiny Ruska vliv emancipovaného jednotlivce prakticky nikdy ani nepoznaly. Přesto je dnes už poměrně sporné srovnávat, v které zemi má občan doopravdy přednost. Pakliže v Rusku hodíte v parlamentních nebo prezidentských volbách jinak, než jsou rozdány karty, může se snadno stát, že právě váš lístek někdo někam založí apod. Na druhé straně, neexistuje ani důkaz o tom, že by volební manipulace v Rusku byly nějak zvlášť nutné. Působí spíš kosmetickým dojmem: lépe vypadá, aby Jednotné Rusko mělo 50, a ne třeba 42 %. Že by Rusové volili úplně jinak, nebo že by jim něco jako voličům hrozilo, o tom nebyla u nás nikdy vůbec řeč. Naše malé tabu: Rusové to tak možná i chtějí.

Co ale víme s jistotou, je to, že pokud u nás do sněmovny zvolíte třeba TOP 09, všechny sliby okamžitě padají, protože uzavře zákonitě nějakou koaliční smlouvu. To v Rusku nehrozí. Vládne nejsilnější a spojenci. U nás volíme z 90 % strany odmítající naši plnou národní suverenitu. Proto svým hlasem vědomě delegujeme klíčové kompetence mimo území České republiky. To v Rusku už vůbec nehrozí. Tam by nebylo takové straně dovoleno vůbec kandidovat. Hned další rok budou krajské volby, ve kterých zvítězí ANO, čímž ztratíte jako volič další gramy vlivu. Taková Asociace krajů, když na to přijde, je něco jako náhradní vláda.

Mnoho voleb, vliv žádný

Něco takového v Rusku určitě také nehrozí. Rusko je obrovská federace, odkázaná na autonomii, dokonce historickou, my jsme si kraje s volbami, vládami a rozpočty jako umělá mocenská centra narušující spontánní vztah občana a státu vymysleli. A abychom se necítili jako voliči na okraji, 1 x za 5 let volíme přímo prezidenta, který, když bude opravdu hodně chtít, zamíchá kartami jako nikdo jiný. To v Rusku hrozí, ale nemá to co do činění s naší iluzí o vlivu voliče na věci veřejné, spíše naopak. Kromě toho, chceme-li, Miloš Zeman nám jako prezident celkem jasně ukázal, že i u nás je v krajním případě malý „putinismus“ možný.

Na neutralizaci vlivu naší volby prostřednictvím celkem 6 zákonodárných, případně ústavních institucí (sněmovna, senát, místní, krajské, prezidentské a eurovolby), v jedenáctimilionové zemi, které ještě nadto vládne Evropská komise, navazuje ještě převážně neformální protiproud tvořený „kultivačním“ konglomerátem. Sestává ze zahraničí a státem „proti sobě“ dotovaných politických neziskovek, nudících se senátorů, exhibujících europoslanců a štědře placených zmocněnců, podzmocněnců a koordinátorů pro to či ono. Když nakonec celým extrémně institucionálním sítem náhodu vyjde na svět náhodou něco „pudového“, do práce se dá naše ústřední nápravná instituce - Ústavní soud a rozhodne třeba o tom, že v rodném listu mohou být jako rodiče dva muži. Ani to se v Rusku zcela jistě nestane.

Přiznaný nepřítel

Pojďme dál: političtí vězni. U tohoto tématu se neobejdeme bez trochy teorie. Jak a zda vůbec je v dnešním Rusku myšlen autoritativní odkaz samoděržaví, nedokážeme dost přesně popsat. Od našich rusistů se toho nedočkáme určitě. Z literatury víme jen tolik, že takříkajíc „čistá“ myšlenka carismu, jakkoli v praxi kompromitovaná, byla do jisté míry humánní, případně otcovská: car a jeho lid. Tedy přímé pouto a nic víc. Nešlo tedy zdaleka jen o alibi pro despocii. Dodnes přežívající Putinovy kompetence rozpustit parlament jsou čitelné i jako relikt možnosti odstranění byrokracie plevelící přímý vztah vládce a obyčejných Rusů.

Daná strana mince je tedy zrcadlově protilehlá nastavení vztahu ústřední moci a občana u nás. Absurdní kvazidemokratická stafáž hraje stále zjevněji a záměrněji jakousi carskou potlačující roli v rukavičkách: vše bezpečnost zaručující, neúslužné, nemarketingové, neideologické, národní, tradiční atd., snadno rozpustí, aniž by za to kdokoli nesl odpovědnost. O občany jako spontánní bytosti se srozumitelnými dlouhodobými základními zájmy, projevující se přirozeně, nikdo moc nestojí, naopak. Právě tyto zájmy jsou v přímém rozporu s režimem liberální demokracie. V Rusku je občan někdy opravdu hodně malý, až vazal, u nás je ale přiznaným nepřítelem.

Političtí vězni vs. občanská genocida

A jak že to souvisí třeba s Navalným? V jádru čím dál napjatější vztah mezi režimem liberální demokracie a občanem má výjimku, tu představují vybrané menšiny s potenciálem občana dále oslabovat a pokud možno i psychicky deptat. U těch je výklad svobody jakoby pozitivní. Mají být vidět, o něco usilovat, demonstrovat, spolčovat se, smějí do mocenské aliance s elitou. Jejich hlas má vyšší společenskou váhu a vliv. To v Rusku taky není. Pokud byste třeba ve Velké Británii opakovaně neuctivě psali o LGBT, půjdete sedět třeba na 10 let. V dalších zemích na kratší dobu, nebo si něčím takovým úplně zničíte život, i u nás.

Je tedy u nás a v pro nás inspirujících zemích absolutně větší svoboda slova? V Rusku se političtí oponenti také běžně zabíjejí. Třeba Boris Němcov, Anna Politkovská a po zahájení války na Ukrajině mnozí další. Nazvat to můžeme třeba jako feudální zvůli, i když zejména v minulosti nebylo v Rusku výjimkou, že někdo byl nakonec za vraha označen a byl i odsouzen. Je dokonce velmi pravděpodobné, i když o nic více uklidňující, že v některých případech vrahy ani nikdo nenajal z vyšších míst.

Tohle zásadní omezení svobody politického projevu můžeme bez sebemenší nadsázky uvést do paralely s multikulturalismem i muslimským terorem. Která arogance je méně zločinná? Ta ruská, chránící mocenský monopol? Nebo ta západní, latentně občansky genocidní? Angele Merkelové je jedno, že jste se třeba po 40 letech museli odstěhovat z rodného městečka, protože už se tam nedá kvůli migrantům žít. V Rusku by tam vznikla místní domobrana podporovaná vládou. U nás by v případě konfliktu na místo dorazil zmocněnec pro lidská práva, byly by vypsány granty a aktéři domobrany by dostali podmíněné tresty, v Německu by šli do vězení.

Kde se bere lidová podpora v autoritativním státě

Není směšné dělat ze všech Rusů úplné hlupáky a svádět stabilitu Putinovy moci jen na pochybné volby a monopol v médiích? Svoboda má nepochybně řadu dalších významných parametrů. K našim dobrým stránkám patří solidní pluralita v oblasti médií. Vláda se smí cupovat, v Rusku ne, nebo jen trochu. Když si u nás dupnete například v oblasti civilního práva a nenarazíte přitom na vyvolenou menšinu, je menší, ačkoli nikoli bagatelní, pravděpodobnost setkání s korupcí než v Rusku. Konečně, jde i o to, komu co subjektivně vyhovuje, tedy o kulturu.

V této souvislosti stojí za zmínku, jak relativními kategoriemi jsou zaběhané kategorie demokratický a totalitní. Jeden i druhý systém se v čase mění, v některých aspektech se podstatné kategorie svobody dokonce ani napříč oběma systémy vlády nemusí příliš lišit. My i Rusové např. cestujeme a pokud chceme, čteme to samé. To by při zásadní odlišnosti nebylo možné. Ruský komunální politik taky musí něco odvést, aby uspěl: i v Rusku musí na politickém kolbišti fungovat nemocnice, školy a sociální péče, role odborů ve velkých firmách není zdaleka bagatelní, naopak.

Nedá mnoho práce dokázat, že oba kulturní okruhy, ruský i západní, mají dnes v pojetí svobody srovnatelná extrémní omezení. Ani to, že se bavíme o převážně spontánně podporovaných systémech. Existují i pádné teze pro domněnku, že Rusko v zásadě své občany bere celkově, samozřejmě po svém, o dost vážněji, než je tomu u nás. Není tedy na místě nad Ruskem – bavíme se o svobodě jednotlivce - kdovíjak ohrnovat nos. Srovnání zároveň ukazuje, co naše siláctví zakrývá: nebereme od nich už moc plynu, ale náš komplex z Rusů nebyl nikdy tak hluboký jako dnes.