Ziskový a neziskový aktivismus

Neziskový aktivista v zásadě naplňuje heslo „ni zisk ni slávu“, neboť své aktivity dělá, protože ho to baví, protože mu nějak způsobují radost, zkrátka to dělat chce a zpravidla bez nároku na odměnu. Je to jeho svobodné rozhodnutí.

Každý může být nějak aktivní, většinou jde o nějakou zájmovou a spolkovou činnost. Spolek (oficiálně neziskový) má nějakou členskou základnu a nějaké činovníky. Ti v centrále jsou obvykle placení profesionálové, neboť reprezentují spolek navenek a jako statutární zástupci mají velkou zodpovědnost. Jsou to zpravidla ti, co se musí poprat v zájmu spolku s administrativou (často neúměrnou a nesmyslnou byrokracií) a hospodařením. To rozhodně není jednoduché.

Potíž je v tom, že vyžít pouze z členských příspěvků nestačí, a tak se všemožně žádají příspěvky na činnost, shánějí se granty a dotace. Spolky, dříve zájmové a společenské organizace, mají oblast své působnosti a obvykle sdružují lidi se stejným zájmem, podobně zaměřené. Do těch celorepublikově působících spolků patří např. Sokol, Junák (Skaut), Český svaz včelařů, chovatelů, zahrádkářů, Klub českých turistů atd. Lidé „dole“ vše dělají většinou s nadšením, pro radost, mnozí by žádnou hierarchii nad sebou ani nepotřebovali.

Malé lokální spolky to zvládají i bez nadřízených úrovní, jde např. o ochotnický soubor, který využívá zázemí obce (např. kulturní dům). Zde je to jednoduché, když taková parta drží při sobě, srší energií a všechny to baví, čiší z toho radost a pohoda. Když to tam začne skřípat, objeví se konflikty a rozdílné představy, zpravidla to skončí, nebo se nějak transformuje, někteří odejdou, někteří zůstanou a jiní přijdou, nebo si někteří založí nový spolek a chvíli si vzájemně konkurují.

Horší je to s těmi „zavedenými molochy“ s celorepublikovou působností. Zde jsou i placené funkce, jakási moc a vliv a kromě „členů srdcařů“, tu působí i „členové kariéristé“ a mnohde a také zaměstnanci spolku. Je zde hierarchické uspořádání, které zahrnuje nějaké ústředí (obvykle v Praze), regionální centra a lokální organizace.

„Neziskovka“ (spolek) nepotřebuje vykázat zisk, celkově stačí nula. Ale potřebuje se uživit čili pokrýt fixní náklady a svou režii na zabezpečení svých aktivit. Často jde o aktivity společnosti prospěšné, které jsou samy o sobě nevýdělečné a je v zájmu společnosti jako celku takovou činnost podpořit. V neziskovém sektoru dále působí poměrně dost prospěšných organizací, především v sociálních službách, takovým dobrým příkladem budiž hospicová péče a podobná pečující nestátní zařízení.

Jsou ale i „profesionální neziskovkáři“, u lidí spíše neoblíbení, protože ti u nich často postrádají smysl existence a nějakou (celo)společenskou prospěšnost, navíc zpravidla bývají i dost ziskoví. Ziskoví aktivisté svoji aktivitu provozují profesionálně, tzn., že jsou za ni placeni. Protože jde o práci, plynou z ní nějaké povinnosti vůči zadavateli. Zadavatel platí, a tak požaduje. V mnohých případech jde o projekty hrazené z různých fondů či rozpočtů (měst a obcí, krajů, ministerstev). Pokud je zadavatel (zaměstnavatel) s prací spokojený, je jistě spokojen i ziskový aktivista, tj. zaměstnanec. Hrozbou pro zaměstnance je, že se může stát nezaměstnaným.

Jak je tomu u ziskového aktivisty v neziskovce? Hrozí, že se nedosáhne na grant, nebo se mu nepodaří splnit zadaný úkol, protože je v daných podmínkách v podstatě nesplnitelný. Jsou i případy, kdy vyřešením daného problému (projektu) končí smysl existence neziskovky. Je známým faktem, že se nám to spolužití s Romy nějak nedaří už desítky (či stovky?) let. Představte si, že by organizace zabývající se romskou problematikou, problém vyřešila. Postupně by mizely ghetta, nezaměstnanost romské populace by rapidně poklesla, a naopak vzdělanost vzrostla. Ziskoví aktivisté by pak už nebyli potřeba.

To se nejspíš nestane, ale stejně si myslím, že se bojí toho, aby náhodou neměli nedostatek práce. Pokud jsou zdroje, pak je zejména třeba problém řešit (ne vyřešit) a čerpat peníze, zpracovat projekt, určit klíčové kompetence, a nakonec sepsat hodnotící zprávu o tom, jakého pokroku bylo dosaženo. Někdy si myslím, že pokud se snižuje nezaměstnanost a zvyšuje vzdělání Romů, pak jen velice pozvolna a možná i profi-aktivistům navzdory.

Šikovné je, že vlastní problém je od takovýchto profesionálních aktivistů (často usídlených v hlavním městě) daleko, řeší ho obvykle menší obce a města na okraji republiky. Neříkám, že nikdo nic nedělá, mnozí se snaží, i ti aktivisté. Možná častěji ti amatéři a starostové, kteří to nějak řešit musí, protože se jich to dotýká přímo. Proč se tedy nenechají peníze obcím, aby si mohli zaplatit odborníky, pozvat ke spolupráci aktivisty „srdcaře“ a problém vyřešit? Proč se problémy často řeší od zeleného stolu z centra s neznalostí místních poměrů? Možná se v tomto mýlím a centrální organizace s místní správou spolupracují a možná i něco pozitivního dokázali. Jenže takové zprávy zapadnou.

Když se ovšem dočteme, že ghett spíše přibývá a víme, že nevzdělaní Romové znají svá práva a nároky mnohem lépe než jakýkoliv běžný vzdělaný příslušník většiny, jakpak máme aktivitu neziskovek asi hodnotit? Hlavně vzhledem k nevalným výsledkům.

Často si kladu otázku, proč jsou aktivisté vyžadující toleranci (potažmo respekt) k menšinám až nenávistní k většinám, k opačným názorům či stanoviskům? Může za tím být hluboké přesvědčení a pak přes to nejede vlak, nebo jsou za tím peníze a plnění úkolu, projektu. Přesvědčený člověk bude aktivní nadále i bez zisku, bude se snažit ovlivňovat a inspirovat.

Ten, co to dělá jen pro peníze a možná s tím, co dělá ani v skrytu duše nesouhlasí, s tím přestane (v okamžiku, kdy peníze neobdrží) a bude se snažit najít jinou práci. Dokud jsou peníze a „neziskovka“ slouží jen nějakým zištným zájmům, pak je naděje, že ti, kterým už ze sebe bude moc špatně, začnou odpadat a ti odvážnější z nich se budou snažit promluvit.

Mám to tak, že některým neziskovkám a nadacím věřím, protože mám s nimi dobrou zkušenost (i jim občas přispěji). U jiných mám pochybnosti, ale pozitiva převažují a pak jsou takové, v jejichž prospěšnost zkrátka nevěřím. Věřím jen tomu, že jsou založeny a financovány za účelem, který je prospěšný pouze pro zájmové skupiny, které je úkolují. Často jsou spojeny s cizími zájmy globálních korporací.

Na ty poslední bych aplikoval vtip, který jsem kdysi slyšel: „Přivezli jsme vám kamion Dobra. Berte a poděkujte! Nebo dostanete přes držku!“