Co s tím vědomím?

Nejdeš s davem a nepotřebuješ ukazovat svůj „správný“ postoj. Nemáš hned jasno, potřebuješ o tom přemýšlet, více to poznat, zkoumat své pocity a „hlas duše“. A také chceš o tom diskutovat.

A setkáš se s tím, že s tebou nikdo diskutovat nechce. Nejsi očkovaný? Jsi nezodpovědný sobec a nemám se s tebou o čem bavit. Jak to, že nosíš roušku pod nosem? Jenom jsem pochyboval, nevěřil médiím a „Covidovým zvěrozvěstům“. Věřil jsem přirozené imunitě a byl jsem ochoten podstoupit riziko prodělání nemoci a považoval jsem to (pro sebe) za menší riziko, než si nechat vpíchnout do těla cizorodou (experimentální) látku. Ale já jsem známý tím, že nežeru prášky a mám rád srovnání, že léčená chřipka trvá sedm dní a neléčená týden. Kam nechodí slunce, chodí lékař a s pochroumanou psychikou se chodí do lesa.

Společnost pýchy, mamonu a materialismu takovými lidmi opovrhuje. Zejména proto, že nejedou v honbě za kariérou a majetkem. Stačí si sami, nelpí na věcech, nelpí ani na životě, a právě proto ho skutečně prožívají. Našli odvahu vystoupit z bludného kruhu, ochotu pracovat na sobě.

Nevidí řešení v boji, ale v dohodě a spolupráci. Jestliže stále bojuješ, řešíš příkoří a následně pomstu. A to je nekonečné. Pokud si dokážete vzájemně odpustit, už nemusíte bojovat. Nastává smíření a tudíž mír. Prostý mír, ne spravedlivý, či vynucený, ale mír potřebný pro život.

Opravdu už nepotřebuju zaujímat postoj. Proč bych měl? Kvůli ostatním? A také nepotřebuju soudit, což je pro lidi nižší mysli a vědomí naprosto nepředstavitelné. Už dávno nejsem v roli oběti, nepotřebuju žádného viníka a nepřítele. A právě proto se s mnohými lidmi naprosto míjím. Nebojuji s nimi, ale také s nimi nepůjdu na pivo. Mohu je vyslechnout, zkusit pochopit, přitom vím, že oni mě nepochopí. Ty nejsi na peníze? Nechceš víc peněz? K čemu? To, co mám, mi k životu stačí, mám dostatek, a to je fajn.

Daleko víc si přeji harmonii, klid, radost, spokojenost. Dávat a dostávat lásku, prožívat život, protože je báječný a funguje. Ale ten iluzorní matrix mě vyčerpává, vybíjí, tak bych v něm chtěl pobývat co nejmíň. Přeji si, aby na moji práci měli menší vliv byrokraté, právníci, korporáty. Bohužel se živím prací, kde ten vliv je. A žiju blízko Prahy, a zde ten mentální vliv pražských byrokratů je významnější než dřív a než jinde, samozřejmě dál od Prahy. Proto mě na důchod láká odstěhovat se do podhůří, kde máme chatu.

Na venkově v podhůří je mi dobře. Žijí tam obyčejní lidé, vliv korporátů a byrokratů je významně menší než v Praze či v její blízkosti. Šance najít traktoristu či řemeslníka je větší než najít právníka. A právě to se mi na tom líbí. Národní obrození se opíralo o venkov. Zdá se, že případný kolaps a chaos lépe přežijí a rychleji se obrodí venkovské komunity sousedů, kteří se mohou na sebe vzájemně spolehnout a podat si ruce a hlavy ku pomoci.

Chtělo by to ale nějak zastavit „program vylidňování venkova“. Ten ale jede na plné obrátky a jeho cílem je sestěhovat lidi do „smart cities“ a digitálně je ovládnout. A není náhodou, že tím lidé ztrácí lidskost a duši. Přesto aspoň u nás je toho venkovského obyvatelstva víc a existují lokality, kde to funguje. Určitá míra propojení starého konzervativního a moderního pokrokového způsobu je nutná, jde zároveň o spojení generací tím, že jedna pomáhá druhé v tom, v čem je dobrá.

Mladí mohou na venkově získat vztah k půdě a lokální sousedské vzájemnosti, starší na oplátku získají pomoc s moderními technologiemi. Jen o tom rozhoduje to vyšší vědomí, v tom nízkém lze snadno postavit proti sobě postoje, názory a přístupy různých generací.