Dvě etiky, které rozdělují západní svět
Západ
V moderním politickém diskurzu často narážíme na nepřeberné množství pojmů a nálepek jako konzervativci, liberálové, socialisté, komunisté, fašisté či nacisté. Tato označení se vžívají do společenského povědomí, aniž by bylo jasné, co přesně znamenají. Ve skutečnosti však mezi těmito pojmy často chybí jednoznačná shoda ohledně definic. Často slouží spíše k vyvolání emocí než k jasnému popisu ideologie.
Pod povrchem těchto rozličných nálepek se však skrývá jeden zásadní konflikt, který rozděluje západní svět na dva protikladné tábory – kolektivismus a individualismus. Tyto dvě etiky zásadně formují způsob, jakým přistupujeme k otázkám lidských práv, státní moci, nadvlády skupiny, svobody a nátlaku, rovnosti před zákonem a role vlády.
Kolektivismus vs. Individualismus
Povaha lidských práv (Základní otázka ohledně lidských práv spočívá v tom, zda jsou práva vrozená (hardware), nebo zda jsou přidělena státem (software). Kolektivisté vnímají lidská práva jako výsledek státního uznání, zatímco individualisté je považují za přirozená, vrozená práva každého člověka. Tento rozdíl má zásadní důsledky pro naše pojetí svobody. Pokud jsou práva přidělována státem, může je stát také odebrat – což je z hlediska osobní svobody nepřijatelné).
Původ státní moci (Kolektivisté věří, že stát má legitimní právo vykonávat moc nad občany bez ohledu na jejich souhlas, zatímco individualisté trvají na tom, že moc státu může pocházet jedině z dobrovolného souhlasu lidí. Kolektivisté argumentují, že stát musí být aktivním organizátorem společnosti, zatímco individualisté trvají na tom, že stát by měl sloužit především jako ochranný mechanismus základních práv a svobod).
Nadvláda skupiny nad jednotlivcem (Kolektivismus staví na myšlence, že skupina je důležitější než jednotlivec. To často vede k názoru, že pro „vyšší dobro“ je ospravedlnitelné obětovat individuální svobody. Individualismus naopak považuje skupinu za pouhou abstrakci – práva mohou být uplatňována pouze na úrovni jednotlivce. Obětování jednotlivce pro dobro skupiny považuje za morálně nepřijatelné).
Nátlak vs. svoboda (Kolektivismus upřednostňuje používání nátlaku jako prostředku k dosažení pozitivních změn, zatímco individualismus staví na svobodě volby. Kolektivisté jsou přesvědčeni, že bez vynucování pravidel by společnost upadla do chaosu, a proto obhajují aktivní vládní zásahy. Individualisté naopak věří, že svobodná volba a tržní principy vedou k lepším výsledkům než donucovací státní politika).
Rovnost před zákonem (Kolektivismus se vyznačuje snahou o rovnost výsledků, což vede ke zvýhodňování určitých skupin prostřednictvím zákonů. Individualismus naopak trvá na tom, že zákon má platit stejně pro všechny bez ohledu na jejich sociální, ekonomický či etnický původ. Rovnost před zákonem je vnímána jako základní předpoklad spravedlivé společnosti).
Role vlády (Kolektivisté vnímají vládu jako nástroj k aktivnímu řízení společnosti a řešení problémů. Individualisté však vidí roli vlády jako obrannou a minimalistickou – vláda by měla chránit životy, svobodu a majetek občanů, nikoli organizovat jejich životy. Stát by měl mít co nejmenší vliv a zasahovat jen tam, kde je to nezbytné).
Rozdíly mezi kolektivismem a individualismem mají zásadní dopad na způsob vládnutí i každodenní život. Kolektivismus v moderním světě často vede k centralizaci moci a posilování byrokracie, zatímco individualismus klade důraz na osobní odpovědnost a svobodu volby.
Je paradoxem, že mnohé moderní demokratické státy inklinují ke kolektivistickým principům, přestože se historicky vymezovaly vůči totalitním systémům. Myšlenka „vyššího dobra“ často ospravedlňuje rozsáhlé vládní programy a regulace, které mohou vést k omezování individuálních práv. Na druhé straně individualismus někdy čelí kritice kvůli obavám, že bez státního zásahu budou slabší členové společnosti znevýhodněni.
Současný svět stojí na rozcestí mezi těmito dvěma ideologiemi. Zatímco kolektivismus se snaží řešit společenské problémy prostřednictvím státního řízení, individualismus klade důraz na osobní odpovědnost a svobodu. Oba přístupy mají své silné i slabé stránky, a jejich vzájemné napětí formuje moderní politické debaty.
Klíčovou otázkou tedy zůstává, zda se máme vydat cestou centralizovaného řízení, nebo zda máme důvěřovat síle jednotlivce. Odpověď na tuto otázku bude formovat nejen politickou scénu, ale i naši budoucnost jako svobodné společnosti.
Zdroje: