Je rodit stejně důležité jako zbrojit?

Porodnost v České republice klesla v loňském roce na historické minimum, z evropsky nadprůměrných hodnot klesá již třetí rok v řadě. Příčina nebyla jednoznačně identifikována, řešení je neznámé, byť řada politiků své recepty již prodává. Problém to je, protože klesající porodnost ohrozí bezpečnost státu s daleko větší pravděpodobností než třeba válka s Ruskem. Je čas na neortodoxní řešení, nebo jsou k dispozici klasické nástroje, jak demografickou krizi eliminovat?

Asi nemusím rozebírat, že demografická krize v nepříliš vzdálené budoucnosti bezpečně rozvrátí veřejné finance a způsobí zhoršení všech služeb a funkcí státu včetně schopnosti vydávat 2 procenta HDP na obranu (natož více). Ale zpět k poklesu porodnosti a začnu minimalistickým přehledem dosavadního vývoje.

Postupný celosvětový pokles porodnosti se až do 60. až 70. let vysvětloval (většinově) tzv. teorií demografického přechodu, stručně říkajícím, že porodnost klesá (s mírným počátečním dstupem) v závislosti na růstu délky dožití. Pokles se měl zastavit těsně nad hranicí dvou dětí na ženu, tedy hranicí plodnosti zajišťující udržení populace. Jenže se nezastavil a ve vyspělých státech, Evropy především, začala plodnost žen klesat pod tuto hranici, v Evropě v roce 1975. Celosvětový, trvalý pokles sešplhal v roce 2022 na 2,27 dítěte na ženu (byť rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou stále výrazné). Převládá shoda, že pokles úhrnné plodnosti pod 2 děti na ženu je dán růstem blahobytu v té které zemi (blahobyt mimo jiné přináší větší příležitosti pro osobní rozvoj a zájmy a početná rodina omezuje čas i prostředky k jejich realizaci).

Vyspělý svět se pochopitelně bojí demografické krize (i když podle mě málo), takže přichází již řadu let s různými opatřeními, jak demografický pokles zastavit a nastartovat růst ke kýžené hranici 2 dětí. Tady už ale převládající recept, jak to udělat, nenajdeme. V každé zemi zabere trochu něco jiného a nikdy natrvalo. A čím více se o problému bádá a shromažďuje statistických dat, tím evidentnější je, že jde o natolik multikriteriální záležitost (navíc podléhající specifikům konkrétní země), že z pohledu několika let není možné příčiny poklesu porodnosti nebo ukončení funkčnosti přijatých opatření na její zvýšení ani vzdáleně určit jednoznačně.

Často se zmiňují skandinávské země, kde například existují nejvíce propracované systémy zajišťující rovnost mužů a žen, jejich možnosti zapojení do pracovního procesu, a přesto nezvedly porodnost k hranici dvou dětí a v posledních letech naopak klesá; Finsko vloni přistálo na hodnotě 1,28 dítěte (u nás je to 1,45 dítěte). Stejně tak ovšem v čase selhávají opatření založená na tzv. „zasypávání rodin penězi“. Příkladem posledních let je Polsko a Maďarsko (byť u Polska šlo spíše o „skrápění penězi“).

Nalezení funkčních řešení dále ztěžuje možnost, že hledat je ve výsledcích průzkumů není dostačující, protože lidé odpovídají (většinou) racionálně, zatímco ve skutečnosti se rozhodují emocionálně a také na základě podprahových impulzů. Jak jinak vysvětlit, že lidé napříč Evropou říkají, že jejich ideálem je rodina se dvěma dětmi …

Nebo údaj z výzkumu (Eva Waldaufová, Přírodovědná fakulta UK a NMS) z loňského roku v ČR, kdy válka a terorizmus ve světě jsou na předposledním místě ze 14 příčin, které respondenti uvádějí k otázce, které faktory stojí za poklesem porodnosti v ČR. A přitom porodnost v Maďarsku se zastavila po deseti letech růstu v roce 2021, v ČR v roce 2022 (po růstu v roce 2021 a růstu a stagnaci v předcházejících třech letech) a ve třech Skandinávských státech svorně začala klesat v roce 2021. Rusko napadlo Ukrajinu na začátku února 2022, ale své vojsko začalo přesouvat na hranice s Ukrajinou o jedenáct měsíců dříve. Náhoda? Není čas zapojit do debaty renomované psychology?

K těm nestandardním řešením (a samozřejmě nerealistickým), která jsem zmínila v úvodu článku, patří například návrh vyřešit růst schodku důchodových systémů jejich zrušením (Evropa se již historicky posunula do doby, kdy nástroje, jak se lidé mohou na stáří zabezpečit sami, existují). Sekundární vliv na porodnost je evidentní, mít děti byl po celá tisíciletí zavedený systém, jak se na stáří zajistit, a zrušení odvodů na důchodový účet by zvýšil rodinám skokově příjmy. Nebo deset let starý návrh německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna poskytnout rodičům volební právo za jejich ještě nezletilé děti. Rodiče by, podle jeho názoru, z ekonomického pohledu zahrnuli do svého volebního rozhodování dlouhodobější perspektivu, než jakou se vyznačují soudobí politici.

Zrušení důchodů nikdy žádný politik pochopitelně nenavrhne a recept německého ekonoma možná nemá smysl, pokud se ukazuje, že vlastně žádné dlouhodobě osvědčené řešení poklesu porodnosti nemáme, takže voliči ani nemohou z nabízených receptů vybrat ten správný.

Nicméně, chci končit pozitivně. Z existujících statistik o vývoji porodnosti v Evropě vyplývá, že výrazná ekonomická podpora rodin s dětmi sice nezaručuje návrat k magické hranici 2,1 dítěte na ženu, ale alespoň dočasně porodnost ovlivní, pokud je podpora výrazná, v čase a místě správně nastavená a lidé budou věřit v její dlouhodobou stabilitu (jinými slovy, budou věřit v politickou a ekonomickou stabilitu v zemi). Pro Českou republiku se proto nabízí ukončit tříletý pokles porodnosti novým ekonomickým stimulem rodin nebo lépe, přenastavením systému podpory rodin. Poučena dalšími pozitivními opatřeními v Evropě (která zde nezmiňuji) navrhuji přejít ze systému dávek, který míří především na rodiny s nejmenšími dětmi, na podporu prostřednictvím slev na daních, což je systém přehlednější a flexibilnější, a v rámci něj posílit podporu rodin s dětmi až do jejich dospělosti a zavést výraznější podporu rodin s více dětmi. Například srovnání situace v Německu a ve Francii ukazuje, že francouzský model podporující více druhé a třetí dítě je efektivnější než německý, zaměřený na podporu prvního dítěte. A ukončíme také debaty, jak ekonomicky „trestat“ bezdětné.

Přestože nemáme recept, jak zvýšit porodnost na úroveň 2,1 dítěte na jednu ženu (a zachovat tak historický a kulturní charakter naší země do budoucna), můžeme posunutím rodinné politiky mezi strategické zájmy země dosáhnout dílčích úspěchů a odsunout závažné dopady demografického vývoje dále do budoucnosti.