Laboratoř nebo příroda? Klíč k původu SARS-CoV-2, část 1.

Od oficiálně uznávaného začátku pandemie infekčního onemocnění COVID-19 uběhlo už více než pět let. Ještě po mnoho desetiletí budeme zkoumat a odhalovat, co se vlastně stalo a proč. Snad nám více odpovědí poskytnou materiály v utajeném režimu, pokud někdy dojde k jejich odtajnění. Jedna z klíčových otázek zní: odkud se virus vlastně vzal?

Velmi brzy po prvních případech přišla čínská státní propaganda, následovaná většinou světových – včetně amerických – mainstreamových médií, s jasným výrokem: „Virus je přírodního původu. Každý, kdo tvrdí opak, je dezinformátor, konspirační teoretik nebo diletant – bez ohledu na svou odbornost. Laboratorní únik? Naprostý nesmysl.“

Dnes už někteří z dřívějších neústupných obhájců teorie o přirozeném původu viru svůj postoj lehce pootočili. Tvrdí, že hypotéza laboratorního úniku byla přece vždy legitimním tématem k diskusi – že se o ní debatovalo svobodně, byla řádně odborně posouzena a nakonec zavržena, protože neobstála. Bylo by hezké, kdyby to byla pravda. Není.

Na následujících řádcích se pokusím vysvětlit proč. Než se ale ponoříme hlouběji do této spletité vědecké i politické „králičí nory“, je třeba si ujasnit dvě věci. Zaprvé: co považujeme za přímý důkaz a co za důkaz nepřímý? A zadruhé: že v této závažné otázce nemáme – a s vysokou pravděpodobností nikdy mít nebudeme – přímý důkaz ani pro jednu z hlavních hypotéz.

Co tedy považujeme za přímý důkaz? V ideálním případě bychom za něj mohli označit například jednoznačně dohledatelný laboratorní záznam nebo oficiální dokument, který by prokazoval konkrétní manipulaci s virem SARS-CoV-2 (či s jeho přímým předchůdcem) v konkrétní laboratoři. Mohl by jím být i kompletní záznam experimentu, včetně genetické sekvence, dat sběru vzorků a nebo dokonce samotného přenosu na zvířecí nebo lidský organismus. Stejně tak by za přímý důkaz šlo považovat věrohodné svědectví interního svědka, podpořené dokumenty či daty, které lze jen těžko zpochybnit.

Přímým důkazem přírodního původu by naopak mohl být zcela jasný identifikační řetězec mezi zvířecím rezervoárem a prvním nakaženým člověkem (tzv. pacient nula) – včetně důkazu, že se virus šířil mezi zvířaty před výskytem prvních případů u lidí, a že se jedná o virus identický (nebo téměř identický) v klíčových oblastech genetické informace, nikoli virus v těchto oblastech pouze příbuzný.

Přesně to je případ původního viru SARS (SARS-CoV-1). Bylo nalezeno zvíře (cibetka) infikováné téměř identickým virem. Cibetky byly zároveň běžně prodávané na trzích v jižní Číně (např. v Kantonu). Později byly v Číně (zejména v jeskyních v provincii Yunnan) identifikovány divoké populace netopýrů rodu Rhinolophus, u nichž byly nalezeny viry velmi podobné SARS-CoV-1 a některé fragmenty virů byly téměř identické v klíčových oblastech. Další studie později ukázaly, že některé chovy a trhy se zvířaty byly endemicky infikovány SARS-CoV-1 ještě před prvními případy u lidí. Izolované vzorky SARS-CoV-1 z lidí a ze zvířat byly téměř geneticky totožné – lišily se jen v jednotkách mutací.

Nepřímé důkazy jsou pak všechno ostatní – střípky informací, které samy o sobě nemají jednoznačnou vypovídací hodnotu, ale ve svém souhrnu mohou vytvářet konzistentní obraz. Sem patří například časové souvislosti, chování institucí, (ne)ochota k mezinárodní spolupráci, přístup k datům, zamlčování informací, anomálie v genetickém kódu, nebo výskyt podobných virů v minulosti. Nepřímé důkazy nejsou méně důležité – zejména pokud jsou robustní, opakované a navzájem se podporují.

V trestním právu to nezřídka stačí na odsouzení obžalovaného. Soudce či porota může shledat někoho vinným na základě nepřímých důkazů, svědectví, motivu, chování pachatele apod., i když se obžalovaný nepřiznal a žádný přímý důkaz (např. záznam činu, otisky prstů na vražedné zbrani) není k dispozici. Ale věda je jiný svět. A tak, přestože se hypotézy mohou opírat o velmi silné nepřímé důkazy, bez přímého potvrzení zůstávají pouze pravděpodobnými scénáři. A právě jedna z událostí, která k těmto silným nepřímým důkazům patří, se odehrála téměř o dekádu dříve, než pandemie onemocnění COVID-19 propukla.

Na jaře roku 2012 bylo v nemocnici v Kunmingu – hlavním městě provincie Yunnan na jihozápadě Číny – hospitalizováno šest mužů. Všichni trpěli podobnými příznaky: suchým kašlem, dušností, vysokými horečkami, bolestmi svalů, bolestmi hlavy a výraznou únavou. Krátce před hospitalizací pracovali v opuštěném měděném dole v okrese Mojiang, kde odstraňovali vrstvy netopýřích výkalů. U čtyř starších pacientů došlo k progresi do respiračního selhání. Z původních šesti přežili pouze dva. Případy byly konzultovány s renomovaným virologem Dr. Zhong Nanshanem, známým z doby epidemie SARS. Doporučil identifikovat druhy netopýrů v dole, provést testování pacientů na SARS a odeslat vzorky do slavné laboratoře ve Wuchanu – do Institutu virologie ve Wuchanu (Wuhan Institute of Virology).

O celé události víme díky disertační práci zveřejněné v roce 2013. Její autor Li, tehdy ještě student, dospěl k závěru, že se pacienti nakazili virem podobným SARS-CoV-1. Doporučil zároveň další výzkum místních netopýrů. Práce zůstala nepovšimnuta až do května 2020, kdy ji na Twitteru objevil anonymní uživatel vystupující pod přezdívkou „Seeker“. Překlad z čínštiny do angličtiny následně provedla americká molekulární bioložka čínského původu Dr. Alina Chan. Analýza krevních vzorků pacientů provedená ve Wuchanském institutu virologie prokázala přítomnost IgM protilátek.

Stejná událost je popsána i v doktorské práci z roku 2016, která navíc přesně lokalizovala inkriminovaný důl. Tato druhá práce zmiňuje přítomnost IgG protilátek – není ale jasné, zda se jedná o chybu, nebo o rozdílný výsledek. Ani jedna práce nepřináší definitivní důkaz, nicméně dohromady tvoří silný nepřímý argument pro hypotézu, že k nákaze došlo právě v tomto dole. Epidemie tehdy naštěstí nepropukla – pravděpodobně proto, že daný virus nebyl dobře adaptován na přenos mezi lidmi, a infekce nastala pouze kvůli vysoké expozici virionům obsaženým v prachu a exkrementech.

Událost upoutala pozornost i dalších institucí včetně armády: do šetření se zapojilo Chengdu Military Center for Disease Control, Beijing Institute of Pathogen Biology a také tým vedený Dr. George Fu Gaem, tehdejším zástupcem ředitele čínského Centra pro kontrolu nemocí (China CDC). Důl byl následně střežen – jak uniformovanou policií, tak agenty v civilu i vojáky. Mnoho novinářů se pokusilo do oblasti proniknout, ale pokaždé jim v tom bylo zabráněno. Přístup dostaly pouze tři virologické týmy, které později publikovaly výsledky své práce – všechny dospěly k závěru, že šlo o infekci virem příbuzným SARS-CoV-1.

Tým pod vedením Dr. Jina Qiho odebral vzorky od 20 netopýrů, 9 krys a 5 rejsků. Identifikovali nový paramyxovirus příbuzný henipavirům a o svém nálezu informovali v časopise Science v roce 2014. Tento virus byl příbuzný virům přenášeným netopýry, které v minulosti způsobily infekce u lidí v Austrálii a Bangladéši. Nicméně nebyl schopen replikace v buňkách opic, lidí ani křečků – a byl tak považován spíše za kuriozitu.

Další tým, vedený slavnou „netopýří ženou“ Dr. Shi Zhengli z Wuchanského institutu virologie, přistoupil k výzkumu systematičtěji a dlouhodoběji. Mezi srpnem 2012 a červencem 2013 podnikl čtyři expedice do stejného dolu, přičemž v následujících letech následovaly další tři. Během zhruba deseti let odebrali vědci z jejího týmu tisíce vzorků – jak výtěrů, tak i krve – a všechny analyzovali. Genetické sekvence identifikovaných virů postupně ukládali do veřejně dostupných databází. Z inkriminovaného dolu odebrali stovky vzorků a jejich úsilí nakonec přineslo ovoce: objevili nový koronavirus blízce příbuzný SARS-CoV-1.

Tento nově objevený virus označili jako BtCoV/4991 a publikovali pouze část jeho genetické sekvence. Teprve v roce 2020 Dr. Shi Zhengli oznámila, že její tým v roce 2015 nalezl v témže dole dalších osm koronavirů příbuzných SARS-CoV-1. Velkou nejasností však zůstává, proč se v žádné ze svých publikací či výstupů ani jednou nezmínila o případu šesti nakažených dělníků, z nichž čtyři zemřeli. Možnou souvislost mezi výskytem těchto virů a smrtící infekcí pacientů tak mohl odhalit jen ten, kdo si spojil zmíněný incident z roku 2012 s málo známou disertační prací z roku 2013 a doktorskou prací z roku 2016 – obě napsané v čínštině.

Začátkem ledna 2020 se svět teprve pomalu probouzel do vědomí, že se v centrální Číně šíří nový, potenciálně nebezpečný virus. V té době již výzkumný tým z Wuchanské univerzity pod vedením Dr. Liu Yingle sekvenoval genom viru odebraného dvěma pacientům se záhadným zápalem plic, kteří byli hospitalizováni v nemocnici Zhongnan. Jeden z nich pracoval na velkoobchodním trhu s mořskými plody Huanan, který se brzy stal symbolem počátku pandemie, druhý měl kontakt s osobami pracujícími na stejném trhu.

Vědci dokončili sekvenaci viru 7. ledna a již o den později porovnávali jeho genom s databázemi známých koronavirů. Výsledek byl překvapivý: část genomu vykazovala 98,7% shodu s fragmentem viru BtCoV/4991 – vzorkem, který v roce 2013 publikoval Wuchanský institut virologie (WIV) a který pocházel z netopýra nalezeného v opuštěném dole v Mojiangu. Právě tam o rok dříve onemocněli horníci se záhadnou pneumonií, jak jsme již popsali.

Tato informace měla potenciál být průlomová – přímé genetické spojení mezi dávno popsaným netopýřím koronavirem a nově vzniklou lidskou epidemií. Jenže tato práce, publikovaná 5. února 2020 v časopise Emerging Microbes & Infections, se téměř nedostala do pozornosti veřejnosti. Důvod? O dva dny dříve publikoval tým Dr. Shi Zhengli z WIV v prestižním časopise Nature vlastní analýzu genomu nového viru – tehdy ještě označovaného jako 2019-nCoV. A její práce sice zmínila podobnost s netopýřími koronaviry, ale hlavní pozornost věnovala jinému vzorku: viru nazvanému RaTG13.

RaTG13, jak uvedla Dr. Shi ve své publikaci, byl vzorek získaný z netopýra druhu Rhinolophus affinis (tedy netopýra podkovovitého), který pocházel z provincie Yunnan. Celková genetická shoda mezi RaTG13 a novým virem činila 96,2 %, což tehdy znamenalo nejvyšší známou podobnost a vedlo k závěru, že nový virus má „pravděpodobně netopýří původ“.

Zpráva měla ohromný mediální dopad. Ve veřejném prostoru se začaly objevovat spekulace o tom, že virus mohl pocházet z divokých zvířat prodávaných na trhu Huanan – včetně hadů, cibetkovitých, nebo bambusových krys. Tato teorie byla podpořena i oficiálním vyjádřením čínských úřadů z 22. ledna 2020, které poukazovalo na „pravděpodobný původ viru u volně žijících zvířat“.

Jenže v detailu RaTG13 bylo cosi znepokojivého. V článku Dr. Shi se virus RaTG13 objevoval jako již dříve známý vzorek, ale nebyl uveden žádný odkaz na předchozí publikaci. Chyběla citace, databázové číslo, dokonce i základní informace o tom, kde přesně byl vzorek odebrán a za jakých okolností. Když se vědci pokusili dohledat jakýkoliv záznam o viru RaTG13 v odborné literatuře nebo genetických databázích před rokem 2020, nenašli nic.

První, kdo veřejně upozornil na tento podivný nesoulad, byla Dr. Rossana Segreto, evoluční bioložka působící na univerzitě v Innsbrucku. Když v březnu 2020 četla diskusi pod blogem virologa Vincenta Racaniella, narazila na anonymní komentář, který zmiňoval databázový záznam KP876546 a uváděl, že část genomu SARS-CoV-2 se shoduje s tímto starším vzorkem z 98,7 %. Dr. Segreto sledovala stopu a zjistila, že jde právě o BtCoV/4991 – virus z Mojiangu.

Následně provedla srovnání mezi sekvencemi BtCoV/4991 a RaTG13. Výsledek byl šokující: jednalo se o identickou sekvenci. Jinými slovy – RaTG13 byl ve skutečnosti přejmenovaný vzorek 4991. To, co bylo prezentováno jako nový objev, bylo ve skutečnosti sedm let staré. Žádná informace o přejmenování však ve článku Dr. Shi nefigurovala. Nezazněla ani zmínka o spojení s případy těžké pneumonie u horníků v roce 2012. Absence těchto údajů zásadně změnila kontext celé studie a zastřela jednu z nejvýznamnějších stop k možnému původu viru.

Dr. Segreto publikovala své zjištění 16. března 2020 na blogu Virology Blog a kontaktovala redakci Nature s žádostí o objasnění. Odpověď nedostala. Její zvídavost se ale proměnila v posedlost. Sama popsala své pátrání slovy: „Čím víc jsem objevovala, tím víc jsem musela kopat dál.“

Na začátku března 2020 se navíc v čínské databázi objevil pozměněný záznam vzorku 4991, který nyní obsahoval i označení RaTG13. Změna byla provedena potichu a bez vysvětlení. Uživatel Twitteru s přezdívkou schnufi666 na to upozornil a přímo oslovil Dr. Petera Daszaka – šéfa newyorské EcoHealth Alliance a dlouholetého spolupracovníka WIV. Odpověď Daszaka byla lakonická: „Odpověď už je přece v článcích – je to jasné všem, kdo pracují ve virologii.“ Jenže jak ukázala praxe, jasné to nebylo ani vědcům z Wuchanské univerzity, ani Rossaně Segreto, ani nikomu, kdo neměl přímý přístup k interním datům WIV.

Teprve v červenci 2020 Dr. Shi Zhengli veřejně potvrdila, že RaTG13 a BtCoV/4991 jsou skutečně totožné. Zprávu přinesl The Sunday Times, následovala BBC, která uvedla, že „nezávisle potvrdila, že se jedná o stejný virus, který WIV dříve označoval jako RaBatCoV/4991“. Oficiální vysvětlení přejmenování ale stále chybělo. Dr. Daszak později uvedl, že došlo ke změně v „nomenklatuře“ genetických vzorků – starý název odkazoval na krátký úsek genomu, nový na kompletní sekvenci. I pokud tomu tak bylo, stále zůstává otázkou, proč nebyl celý proces transparentní a proč nebylo jasně uvedeno, že jde o tentýž vzorek.

Vědecká komunita byla zaskočená – nikoliv nutně tím, že by si přejmenování vysvětlovala jako důkaz spiknutí, ale tím, že byla záměrně zbavena kontextu. Kontextu, který mohl již v lednu 2020 upozornit na znepokojivě úzkou genetickou příbuznost mezi virem způsobujícím novou pandemii a vzorkem z dolu, kde o sedm let dříve zemřeli lidé na neznámý zápal plic.

Tato netransparentnost vedla k první vážné erozi důvěry v hypotézu přirodního vzniku pandemie – tedy té, podle níž virus přeskočil přirozenou cestou ze zvířat na člověka někde na tržišti. Ukazuje se, že rozhodující informace o jeho možném předchůdci byly dávno známy, ale zůstaly nepochopeny nebo záměrně zamlčeny.

Nutno podotknout, že drtivá většina nejhlasitějších zástupců hypotézy přírodního původu neměla o ničem z toho, o čem jsme tu psali (a o čem budeme psát v příštích dílech), nejmenší ponětí. Mnozí z nich o tom nemají ponětí ani dnes. Nemohli se to dozvědět od nás – a možná o to ani nestáli. V jejich očích jsme byli (a mnozí nás tak stále vnímají) jako nedůvěryhodní šiřitelé dezinformací a konspiračních teorií.