Nehezký konec kalokracie aneb když krásní vládnou

Představme si svět, kde o našich životech nerozhodují politici s nejpřitažlivějším programem, ale s nejpřitažlivějším vzhledem. Vítejte v kalokracii – formě vlády, kde moc drží ti nejpohlednější.

Na chvíli nechme stranou, jak absurdně to zní, a položme si otázku: Jak by to fungovalo?

Estetika jako státní ideál by byla... no, krásná. I státní propaganda by byla krásná. Žádné kýčovité billboardy s ukřičenými hesly. Místo toho decentní portréty se sloganem: „Krása ví, co je pro vás nejlepší.“

Státní úředníci by neoslňovali pracovitostí nebo efektivitou, ale líbivostí. V parlamentu bychom sledovali noblesní konverzace, kde oponenti začínají větou: „Předně musím říct, že vám to dnes velmi sluší, pane premiére.“ Zkušený politik rozliší jemnou rovnováhou mezi šplhounstvím a sarkasmem.

Mladí by už nesnili o budování kariéry, ale o tom, jak vypadat dokonale – být tak krásní, aby mohli měnit svět.

Ovšem je nutné si přiznat, že čím déle by kalokracie fungovala, tím víc by krása přinášela moc. A moc přitahuje lidi, kteří nechtějí vládnout krásně, ale chtějí být obdivováni. Politici by si začali přidávat filtry, zkrášlovat tváře i slova. Fungovalo by to, protože volič se nerozhoduje primárně studiem volebního programu, ale dojmy. Politici by zjednodušovali jazyk, říkali jen to, co lidé chtějí slyšet. Jen krásné fráze pro krásný efekt, bez vnitřní krásy. Přesněji řečeno: stali by se populisty. Z kalokracie by se časem stal populismus.

A populismus už dobře známe. Je to systém, kde forma zcela převládne nad obsahem. A právě tady přichází ten hořkosladký závěr: populismus je přirozeným koncem každé demokracie, která příliš dlouho zírala do žebříčků oblíbenosti.

Pardon, myslel jsem kalokracii. Nebo ne?