Pohár a beránek

Davida vzbudil otcův hlas:

„Vstávej! Zaspíš to! Stalo se něco zvláštního!“

David vyskočil z rohože, která mu sloužila jako postel. V malém kamenném domě v Betfage, vesnici na úpatí Olivové hory, už všichni pracovali. Matka pekla chlebové placky, jeho mladší sestra Miriam vázala olivové větvičky do svazků. Otec Eleazar však vypadal rozrušeně.

„Co se děje?“ zeptal se David rozespale.

„Naše oslátko," odpověděl otec. „To mladé, které jsme ještě nezapřáhli. Před chvílí přišli dva muži a odvázali ho."

David zbystřil. „Zloději? Proč jsi je nezastavil?“

„Když jsem se jich ptal, proč to dělají, řekli jen: ‚Pán je potřebuje.' A já... já jsem jim ho nechal odvést. Něco na nich bylo... nemohl jsem říct ne.“

David se zarazil. „Myslíš, že to byli učedníci toho Ješuy z Nazaretu?"

„Museli být," přikývl Eleazar. „Kdo jiný by se dnes v Betfage označoval jako ‚Pán'? Říká se, že dnes vjede do Jeruzaléma."

„Vezmi jednu z těch palmových ratolestí," ukázal otec na hromádku čerstvě nařezaných větví. „Půjdeme se podívat, co se s naším oslátkem děje. A pospěš si, nechci přijít pozdě."

Davidovi bylo třináct, věk, kdy židovský chlapec začíná být považován za muže. Věděl, proč je dnes takový rozruch. Už týdny se nemluvilo o ničem jiném než o muži jménem Ješua – o jeho učení, zázracích a o tom, jak nedávno vzkřísil mrtvého v nedaleké Betánii.

„Říkají, že je Mesiáš,“ zašeptala jeho malá sestřička Miriam, když mu podávala pár fíků na cestu. V jejích očích byla směs zvědavosti a naděje. „Myslíš, že nám vrátí oslátko?“

U městské brány se tísnily stovky lidí. Davida překvapilo, kolik jich přišlo. Někteří cestovali z daleka, jen aby zahlédli muže, o kterém se tolik mluvilo.

„Už jsi ho někdy viděl?“ zeptal se Davida kluk zhruba v jeho věku, který stál vedle něj.

„Ne,“ odpověděl David a sevřel svou palmovou ratolest pevněji. „Ale možná jede na našem oslátku. Dnes ráno si pro něj poslal dva ze svých učedníků.“

„Vážně?" Chlapcovy oči se rozšířily údivem. „To musí být znamení! V proroctví se přece říká, že Mesiáš přijede na oslátku!“

David si vzpomněl, jak mu otec četl ze svitku proroka Zachariáše: „Hle, tvůj král přichází k tobě, spravedlivý a vítězný, pokorný, jede na oslu, na oslátku, mláděti oslice."

Najednou se davem rozšířil vzrušený šepot. „Přichází!“ křičel někdo.

David se postavil na špičky a konečně ho spatřil - malou skupinu mužů přicházející po cestě. Uprostřed nich jel muž na mladém oslíkovi – a David okamžitě poznal jejich zvíře. Muž na jeho hřbetě nebyl impozantní bojovník na koni, jak si David představoval, že by měl vypadat král. Měl na sobě obyčejný plášť a sandály, jako běžný poutník nebo řemeslník.

„To je naše oslátko!“ vykřikl David a chytil otce za rukáv. „Je to opravdu on – sedí na našem oslátku!“

„Hosana!“ vykřikl někdo v davu. „Hosana synu Davidovu!“

A najednou všichni kolem začali volat a mávat větvemi: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“

Lidé házeli své pláště na cestu před oslíka. Jiní mávali palmovými ratolestmi. David cítil, jak ho pohltilo nadšení davu. Rytmicky třásl svou palmovou větví ve vzduchu a připojil se k pokřiku.

Když Ješua projížděl kolem na jejich oslátku, jejich pohledy se na okamžik setkaly. Davida překvapilo, co v těch očích viděl – nebyl to triumf ani pýcha. V těch očích byl zvláštní klid, ale také jakýsi smutek, jako by ten muž viděl něco, co ostatní nevidí.

„Proč vypadá tak smutně?“ zeptal se David otce, když muž na oslíkovi projel kolem nich a zamířil k chrámové hoře.

Eleazar se zamyšleně díval na vzdalující se postavu. „Možná ví věci, které my ani netušíme.“

David se na okamžik zamyslel. „Myslíš, že je opravdu Mesiáš? Ten, kdo nás osvobodí? Vždyť si vybral naše oslátko!"

„To ukáže čas,“ odpověděl Eleazar a položil ruku na synovo rameno. „Pravý Mesiáš musí naplnit všechna proroctví. Ale je zvláštní, že dnes se naplnilo to o králi přijíždějícím na oslátku – a zrovna na tom našem.“

Dav se začal přesouvat za Ješuou směrem k chrámu. David pevně držel svou palmovou ratolest – symbol naděje – a hrdě sledoval jejich oslátko nesoucí muže, o kterém se začínalo říkat, že on je ten zaslíbený Mesiáš. Ani ho nenapadlo, jak dramaticky se vyvinou události následujících dnů.

Pesach (פֶּסַח) je jeden z nejdůležitějších židovských svátků, také známý jako svátek nekvašených chlebů. Slovo "pesach" znamená v hebrejštině "přejití" nebo "vynechání", což odkazuje na klíčovou událost z biblického příběhu Exodu, kdy anděl smrti "přeskočil" (minul) domy Izraelitů označené krví beránka, zatímco pobil prvorozené v egyptských domech.

Pesach připomíná osvobození židovského národa z egyptského otroctví, jak je popsáno v knize Exodus ve Starém zákoně (Tóře). Svátek trvá osm dní (v Izraeli sedm dní) a začíná 15. dne měsíce nisanu podle židovského kalendáře, tedy po prvním járním úplňku.

Na dvoře jejich malého domu v Betfage David pomáhal o dva dny později otci vybírat beránka. Pesach, svátek nekvašených chlebů, se rychle blížil.

„Tento je dokonalý," řekl Eleazar a prohlížel ročního beránka bez vady. „Žádná zlomená kost, žádná skvrna."

David přikývl. Ve svých třinácti letech už dobře chápal důležitost tohoto svátku. Byl to jeho čtvrtý pesach, kdy se mohl plně účastnit jako mladý muž, nikoli jako dítě.

„Víš, proč musí být beránek bez vady?" zeptal se otec.

„Protože představuje dokonalou oběť," odpověděl David. „Tak jako beránek, jehož krví naši předkové pomazali veřeje dveří v Egyptě."

Eleazar se usmál. Byl hrdý na svého syna, který pečlivě naslouchal při čtení Tóry v synagoze. „Přesně tak. A co ještě si pamatuješ z příběhu exodu?"

David se narovnal a začal recitovat příběh, který znal nazpaměť: „Náš lid byl v otroctví v Egyptě. Hospodin poslal Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z otroctví. Faraon odmítl pustit náš lid, a tak Hospodin seslal deset ran na Egypt. Poslední byla smrt prvorozených. Ale těm, kdo pomazali své dveře krví beránka, anděl smrti ušetřil. Proto slavíme pesach – připomínáme si, že Hospodin nás vysvobodil z domu otroctví."

„Výborně," pochválil ho otec a vedl beránka dovnitř. „A nezapomeň, že pesach je také začátkem nového života – po zimě přichází jaro, po otroctví svoboda. Je to svátek naděje."

Několik dní před začátkem svátků pomáhal David matce a sestře připravit dům. Každý kousek kvašeného těsta musel být odstraněn.

„Proč musíme jíst nekvašený chléb?" zeptala se Miriam, Davidova mladší sestra.

„Protože naši předkové odcházeli z Egypta ve spěchu," vysvětlil David, zatímco pečlivě prohlížel police ve spíži. „Neměli čas nechat těsto vykynout."

Matka přikývla. „Nekvašený chléb nám připomíná, že osvobození může přijít náhle a nečekaně. Musíme být vždy připraveni."

David našel kousek starého chleba zasunutý vzadu za hliněnými nádobami. Opatrně ho vynesl ven, spolu s drobnými, které objevil v rozích spíže.

„Je zvláštní," řekl, když se vrátil, „jak každý rok hledáme a odstraňujeme chamec, a přesto vždy nějaký najdeme."

„To je jako s hříchem v našich srdcích," poznamenal otec, který právě vstoupil do místnosti. „Ať se snažíme sebevíc, vždy najdeme něco, co potřebuje očištění. Proto potřebujeme smíření a odpuštění."

Večer před svátky se celá rodina sešla k obřadu bedikat chamec – konečnému hledání kvasu. Otec Eleazar schoval deset kousků chleba po domě a David s Miriam je hledali při světle svíčky.

„Toto je jako hledání deseti ztracených ovcí," smál se David, když našel devátý kousek za oknem.

„Ne deset ovcí, ale deset spravedlivých," opravil ho otec s úsměvem, připomínaje příběh o Abrahamovi, který prosil Hospodina, aby ušetřil Sodomu, pokud by v ní našel deset spravedlivých.

Když našli všechny kousky, otec je shromáždil a pronesl tradiční požehnání: „Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, Králi vesmíru, který jsi nás posvětil svými přikázáními a přikázal nám odstranit chamec."

David pak zabalil nalezené kousky chleba do lněného plátna. Ráno je vynese ven a spálí.

V den před pesachem vzal otec Davida s sebou do chrámu. Jeruzalém byl plný poutníků, kteří přišli slavit svátky. Nádvoří chrámu bylo přeplněné lidmi čekajícími, až budou moci obětovat své pesachové beránky.

„Letos je tu ještě více lidí než loni," poznamenal David, ohromený tím množstvím.

„Mnozí přicházejí ze vzdálených míst," vysvětlil otec. „Z Galileje, ze Samaří, dokonce až z diaspory – z Egypta, Řecka a Říma. Všichni jsou synové Izraele a přicházejí oslavit naše vysvobození."

Když čekali ve frontě, David zaslechl skupinu mužů hovořících o galilejském prorokovi.

„Říká se, že uzdravuje nemocné a křísí mrtvé," řekl jeden z nich.

„Slyšel jsem, že v Betánii vzkřísil muže, který byl čtyři dny v hrobě," dodal druhý.

„Je to Mesiáš?" zeptal se třetí. „Přišel konečně osvobodit Izrael z římského jha, jako Mojžíš osvobodil náš lid z Egypta?"

David se naklonil k otci. „Mluví o něm, co přijel na našem oslátku?"

„Ano, o muži jménem Ješua z Nazaretu," odpověděl Eleazar tiše. „Baví se, jestli to je Mesiáš."

„A ty, otče? Co si myslíš ty?"

Eleazar se zamyslel. Jako farizej byl opatrný ve svých úsudcích. „Nevím. Pokud je to Mesiáš, musí naplnit všechna proroctví. Izajáš říká, že bude trpícím služebníkem. Daniel hovoří o synu člověka přicházejícím na nebeských oblacích. Zachariáš předpovídá krále přijíždějícího na oslátku. Je těžké vidět, jak by jeden člověk mohl splnit to všechno."

Navečer seděla Davidova rodina navečer u stolu a Eleazar vyprávěl novinky z města.

„Ten galilejský rabbi vyhnal z chrámu obchodníky a směnárníky," řekl otec. „Velekněz Kaifáš musí být rozzuřený."

„Slyšel jsem, že rada starších se tajně radila, jak se ho zbavit," dodal. „Ale bojí se to udělat během svátků - příliš mnoho lidí ho obdivuje."

Následující ráno, ve čtvrtek, David uslyšel na dvoře známé hýkání.

„Naše oslátko!" vykřikl radostně. Dva muži – ti samí, kteří ho před čtyřmi dny odvázali – přiváděli jejich zvíře zpět.

„Vrátil se v pořádku," usmál se vousatý muž. „Pán vám děkuje."

„Kde je teď váš mistr?" zeptal se David.

Muži si vyměnili pohled. Ten mladší odpověděl: „Poslal nás najít místo, kde by mohl se svými učedníky oslavit Pesach."

„Mohu jít s nimi do města, otče?" požádal David. „Chtěl bych vidět Ješuu ještě jednou."

Eleazar zaváhal. „Je den příprav... Ale dobrá, vrať se před západem slunce."

David následoval dva učedníky úzkými uličkami Jeruzaléma. Město bylo plné poutníků, kteří přišli na svátky.

„Jsi z té rodiny, která nám půjčila oslátko?" zeptal se mladší učedník.

„Ano. Jmenuji se David."

„Já jsem Jan a tohle je Petr," představil se.

„Váš mistr... je opravdu Mesiáš?" zeptal se David.

Jan se usmál. „Co myslíš ty?"

„Nevím. Ale jeho oči byly jiné, než jsem čekal. Vypadal smutně."

Petr se zastavil. „Mistr poslední dny mluvil o svém odchodu. O tom, že bude trpět."

„Trpět? Ale proč?"

Jan položil ruku na Davidovo rameno. „Lidé chtějí krále, který vyžene Římany. Ale království, o kterém mluví Ješua, není z tohoto světa."

Došli k velkému domu v horní části města. Sluha je zavedl do prostorné podkrovní místnosti s nízkým stolem uprostřed a polštáři rozloženými kolem.

David jim pomáhal prostírat stůl a připravovat symbolické pokrmy na sederovou večeři – nekvašené chleby, hořké byliny, slanou vodu a charoset z ovoce a ořechů.

Když bylo vše připraveno, všiml si, že se blíží západ slunce. „Musím se vrátit domů."

Když už byl ve dveřích, Petr ho zastavil. „Počkej, něco ti dám." Vytáhl malý hliněný pohárek. „Toto je od Mistra. Řekl, že až budete dnes večer pít třetí kalich, máte vzpomenout na něj."

David zmateně pohlédl na Petra. „Jak mohl vědět, že jsem to já, kdo vám pomáhal?"

Petr se tajemně usmál. „On ví mnoho věcí, které my nechápeme."

Cestou domů David pohlédl na pohárek, na němž bylo vyryto jediné slovo v aramejštině: „Vzpomínejte."

Netušil, co všechno se té noci stane – že Ješua bude zrazen jedním ze svých učedníků, zatčen v Getsemanské zahradě a předveden před veleradu. Netušil, že se začíná odvíjet příběh, který navždy změní svět.

V ruce svíral pohárek a v mysli mu zněla Janova slova: „Království, o kterém mluví Ješua, není z tohoto světa."

Večer, když slunce zapadalo, se rodina shromáždila kolem stolu. David přiběhl na poslední chvíli a byl vybrán, aby položil čtyři tradiční otázky. Tento večer byl ale pro něj dvojnásob zvláštní. V kapse svíral pohárek. Jeho tajemství.

„Čím se liší tato noc od ostatních nocí?" začal podle tradice. „V ostatní noci jíme kvašený i nekvašený chléb, v tuto noc jen nekvašený. V ostatní noci jíme různé byliny, v tuto noc jen hořké. V ostatní noci nenamáčíme jídlo ani jednou, v tuto noc dvakrát. V ostatní noci jíme vsedě nebo vleže, v tuto noc jen vleže."

Otec pak podle tradice vysvětlil význam svátku. Vyprávěl celý příběh exodu, od Josefa prodaného do Egypta až po přechod přes Rudé moře.

Když došlo na večeři, rodina jedla pesachového beránka, nekvašené chleby a hořké byliny, které připomínaly hořkost otroctví. Pili čtyři poháry vína, představující čtyři přísliby vykoupení.

„Existuje také pátý pohár," řekl otec a ukázal na pohár stojící uprostřed stolu. „Eliášův pohár. Ten zůstává nedotčený, jako příslib budoucího vykoupení, které teprve přijde – až přijde Mesiáš."

David se zahleděl na Eliášův pohár a v kapse stiskl svůj malý pohárek, který ten večer dostal. „A kdy přijde Mesiáš, otče?"

„Až nastane správný čas," odpověděl Eleazar. „Hospodin ho pošle, když budeme připraveni. Jako poslal Mojžíše, když byla míra utrpení našeho lidu naplněna."

Po večeři otevřeli dveře pro proroka Eliáše a zpívali žalmy chvály. David se nemohl zbavit myšlenek na to, co slyšel v chrámu – na muže z Galileje, který údajně konal zázraky.

„Možná už přišel," zašeptal sám pro sebe a zahleděl se do noci. „Možná už je tady, mezi námi, a my ho nepoznáváme."

Netušil, jak prorocká jsou jeho slova, ani to, že za několik dní bude sám svědkem událostí, které navždy změní jeho pohled na pesach, na oběť beránka a na samotné vykoupení.

V tu noc David usnul s myšlenkou na svobodu – starou svobodu, kterou Izrael získal při vyjití z Egypta, i na novou svobodu, po které mnozí toužili – osvobození od římské nadvlády. Nevěděl, že pravá svoboda, kterou přinese muž z Galileje, bude mnohem hlubší a trvalejší než jakékoli politické osvobození.

David se probudil za svítání. Obloha byla podivně zatažená, i když předpověď slibovala jasný den. U brány zahlédl otce, jak mluví s mužem s bledou tváří.

„Co se děje?" zeptal se, když přistoupil k nim.

Eleazar si povzdechl. „Toho nazaretského rabbiho v noci zatkli. Velekněží ho předali Pilátovi."

David se zachvěl. „Musím do města."

„Buď opatrný," varoval ho otec.

Jeruzalém byl plný napětí. Lidé se shlukovali a šeptali si. Na tržišti David zaslechl úržky rozhovorů:

„...odsoudili ho k ukřižování." „...dav žádal propuštění Barabáše místo něj."

David si vzpomněl na slova proroka Izajáše, která slýchával při čtení v synagoze: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel."

Když dorazil na Golgotu, nebe potemnělо. Na třech křížích viseli odsouzenci. Prostředního Davida okamžitě poznal – byl to Ješua, ten samý muž, který před čtyřmi dny jel na jejich oslátku. Teď ale vypadal strašně. Přesto z něj vyzařovala zvláštní důstojnost, i když byl zubožený skoro k nepoznání.

Stálo tam několik žen a mladý muž Jan.

„Proč ho ukřižovali?" zeptal se David tiše.

„Protože žil v pravdě," zašeptal Jan.

V tu chvíli se země zachvěla a z Ješuových úst vyšel výkřik: „Eli, Eli, lama sabachtani?"

Setník stojící pod křížem zbledl. „Tento člověk byl opravdu Boží Syn," řekl.

Náhle se obloha zatměla ještě víc a nastala tma jako o půlnoci. Země se znovu otřásla. Z chrámu se ozvalo dunění,

David sevřel v ruce pohárek. Dárek od muže, kterého ani ne před týdnem vítali, jako hrdinu. A dnes ve stejném městě zemřel, jako nejhorší zločinec.

„Vzpomínejte na mě," vzázal mu. David věděl, že tohle přání mu splní a nezapomene. Nikdy. Na tohle se nedá zapomenout. Ani na muže na kříži, ani na temnotu, která teď halila Jeruzalém.

Na kříži viselo bezvládné tělo člověka. Byl to prorok, Mesiáš anebo jen další mluvka a buřič?

Sobotní ráno přivítalo Jeruzalém podivným tichem. David se probouzel s těžkým srdcem. Události předchozího dne se mu vryly do paměti - muž na kříži, zatmění, zemětřesení.

Byl šabat, den odpočinku. V normální době by to byl pokojný den plný klidu, modliteb a rozjímání nad Tórou. Ale tato sobota byla jiná. Byla to sobota uprostřed pesachového týdne, ale hlavně - byla to sobota po ukřižování.

„Davide, připrav se," řekl otec. „Jdeme do synagogy."

Rodina se společně vydala na bohoslužbu. Cestou míjeli tiché skupinky lidí, kteří spolu šeptem hovořili. V synagoze bylo více lidí než obvykle, všichni diskutovali o včerejších událostech.

„Opona v chrámu se roztrhla odshora dolů," zaslechl David jednoho staršího muže. „To nemůže být náhoda."

„Byla to jen bouře," namítal jiný. „Nic více."

Bohoslužba probíhala jako obvykle, ale David vnímal napětí, které viselo ve vzduchu. Když se četly žalmy, jeho mysl se vracela k muži na kříži, který naposled zavolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"

Sobota pak uplynula v tichém rozjímání. S západem slunce skončil šabat a začal první den nového týdne.

Časně ráno probudil Davida rozruch venku. Slunce ještě nevyšlo, ale ulice byla plná lidí. Vyběhl ven, aby zjistil, co se děje.

„Co se stalo?" zeptal se starší ženy, která spěchala kolem.

„Říkají, že hrob je prázdný!" odpověděla vzrušeně.

David se zachvěl. Vzpomněl si na dům v horním městě, kde pomáhal připravovat sederovou večeři. Možná by tam mohl najít Petra nebo Jana a zeptat se jich, co se děje.

„Otče," zavolal, když se vrátil dovnitř. „Mohu jít do města? Chci najít ty učedníky, kterým jsem ve čtvrtek pomáhal."

Cesta do horního města mu trvala půl hodiny. Když dorazil k domu, zaklepal na dveře. Dlouho se nic nedělo, pak se dveře opatrně pootevřely a vykoukla tvář sluhy.

„Co chceš?" zeptal se podezřívavě.

„Hledám Petra nebo Jana," odpověděl David. „Byl jsem s nimi ve čtvrtek, pomáhal jsem jim připravit večeři. Musím s nimi mluvit."

Sluha zaváhal, pak ustoupil stranou. „Vejdi. Ale tiše."

V horní místnosti, kde před třemi dny probíhala sederová večeře, sedělo několik mužů a žen. Jejich tváře byly bledé, oči plné nejistoty. Někteří vypadali vystrašeně, jiní zmateně. David mezi nimi poznal Petra a Jana.

„Davide?" Jan se k němu otočil. „Co tady děláš?"

„Slyšel jsem, že hrob je prázdný," řekl David. „Je to pravda? Co se stalo?"

Petr vstal a přešel k oknu. Vypadal, jako by celou noc nespal. „Ženy tvrdí, že viděly anděly. Marie říká, že s ním mluvila v zahradě. Já a Jan jsme běželi k hrobu – byl prázdný, plátna ležela složená. Ale jeho jsme neviděli."

„Co to znamená?" zeptal se David.

Jan položil ruku na Davidovo rameno. „Sám nevím, chlapče. Vzpomínám na všechno, co nám říkal, ale nerozumím tomu. Mluvil o tom, že musí trpět a zemřít, ale třetího dne že vstane z mrtvých. Jenže jak je to možné?"

V místnosti bylo ticho. Všichni přemýšleli o stejné otázce.

„Proč jsou dveře zamčené?" zeptal se David.

„Bojíme se," odpověděl Petr upřímně. „Co když nás přijdou zatknout? Co když nás obviní, že jsme ukradli jeho tělo? Už tak jsme rozděleni – někteří tomu věří, jiní pochybují."

David si sedl do rohu místnosti. Cítil napětí a strach. Tito lidé strávili s Ješuou poslední roky. Viděli jeho zázraky, slyšeli jeho učení. A přesto teď seděli zamčeni v místnosti, neschopni pochopit, co se děje.

Po chvíli se David zvedl k odchodu. „Musím se vrátit domů. Rodiče by měli strach."

Jan ho doprovodil ke dveřím. „Davide," řekl tiše, „pamatuješ na pohárek, který ti dal Petr? Na slovo vyryté na jeho okraji?"

David přikývl. „Vzpomínejte."

„Drž se toho," řekl Jan s pohledem plným něčeho, co David nedokázal rozluštit. Byl to strach? Naděje? Víra? „Možná právě ty, mladý chlapče, který jsi půjčil své oslátko a pomáhal připravit poslední večeři, jednou lépe pochopíš, co se tady děje, než my, kteří jsme s ním strávili celé roky."

David vyšel do večerního soumraku. Jeho mysl byla plná otázek. Byl hrob skutečně prázdný? Kde bylo tělo? Mohlo být pravdou to, co některé ženy tvrdily – že vstal z mrtvých? A pokud ano, co to znamená?

Cestou domů si vzpomněl na slova, která slyšel při pesachové večeři. Otec vyprávěl, jak Bůh vysvobodil jejich předky z egyptského otroctví, jak krev beránka na veřejích dveří je zachránila před andělem smrti.

„A pokaždé, když pijeme pesachové víno," řekl tehdy otec, „připomínáme si nejen vysvobození minulé, ale i příslib vysvobození budoucího, které přinese Mesiáš."

David sevřel v ruce svůj pohárek a domů se vracel s myšlenkami, které nešly zastavit. Viděl muže, jak přijíždí na oslátku. Viděl místo, připravené k večeři. A viděl beránka. Musel myslet na to, že Bůh přikázal Abrahamovi obětovat svého syna Izáka, ale nakonec poskytl beránka namísto něj. Beránek. Nevinné mladé zvíře, které se i později obětovalo za očištění. „..jako beránek vedený na porážku.“

Vrátil se domů plný otázek, na které zatím neměl odpovědi.

Otec už tam byl, diskutoval se dvěma dalšími farizei.

„Nemůže to být pravda," říkal jeden z nich. „Nikdo nevstává z mrtvých."

„A přece," namítl druhý, „jak vysvětlíš prázdný hrob? Římská pečeť byla zlomena, kámen odvalen. Vojáci tvrdí, že viděli anděla."

„Vojáci usnuli a učedníci ukradli tělo," trval na svém první.

„Proč by to dělali?" zeptal se Eleazar klidně. „Co by tím získali? Vždyť utekli, když ho zatkli. Báli se o své životy. Petr ho dokonce třikrát zapřel. A teď by náhle našli odvahu postavit se římské stráži?"

Muži si všimli, že je David poslouchá, a ztišili hlasy.

„Jdi spát, synu," řekl Eleazar laskavě. „Zítra se určitě dozvíme víc."