Přijel seňor turísta

Rychle se šeří a je za námi dlouhá cesta, takže se bez nějaké rekognoskace terénu trochu bláznivě a trochu odvážně pouštíme po spádnici. Po deseti vteřinách toho litujeme, ale otočit se už není možné, jsme v tom jak v migračním paktu. Auto se při klesání chová slušně, jako ministr Rakušan v předvolební kampani. Psychika ale dostává zabrat. Je jasné, že vyhrabat se z tohoto srabu nebude žádná legrace.

Guido čeká pod kopcem. Je mu třiatřicet a není jen tak někdo. Je manželem krásné Sarah a otcem čtyř vlastních dětí. Dělohu si nepronajímá jako Jiří Pospíšil. Je váženým podnikatelem a řádně zvoleným prezidentem komunity Luquina. Má dostatečné polnosti, aby byli s rodinou potravinově soběstační. Agrobyznys jeho rodiny je ve skutečnosti tak rozsáhlý, že vyžaduje dva emisní limity splňující dopravní prostředky, což je na místní poměry o jeden víc než standard. Oba se pasou opodál. V neposlední řadě umí obstojně anglicky. Musel se naučit, protože si vymyslel vedlejšák jako premiér Fiala na Masarykově univerzitě. Před pár lety se dal na agroturistiku.

Guido vybudoval přímo na břehu jezera ubytování s kapacitou dvanáct hostů a v jednom z pokojů spočineme na noc. Navečer a po ránu zde bývá chladno, takže si rádi vezmete dva svetry i bez Pekarové Adamové a postel je nastlaná jak český sociální systém. Řidič nespí úplně klidně, zdá se mu o cestě zpátky (do Evropské unie) a křičí hrůzou ze spaní.

Ráno dostaneme snídani. Guido nám dělá společnost a asi sedmkrát se ujišťuje, že jsme spokojeni. Popisuje, že mu bylo od začátku jasné, že jeho hotel musí mít úroveň. Každý pokoj má proto vlastní koupelnu s teplou vodou a wifi je nejlepší v komunitě. Signál je bohužel všude. Pokud máte pocit, že teplá voda je standard, tak není, ale to nevadí, i vy si zvyknete.

Guidovým cílem je dvacet lůžek. Myslí si, že se Sarah by asi víc nezvládli. Aktuálně dokončuje dva další pokoje, takže brzy bude na šestnácti. Jsou v samostatně stojícím altánu s prosklenými stěnami. Doprava těch skleněných tabulí sem stála strašné peníze, naznačuje Guido, ale chtěl, aby ubytovaní měli jezero jako na dlani. Snést ta skla z kopce pomohli členové komunity, některé věci oslové prostě nezvládnou. Exministr Bartoš by mohl vyprávět. Ptáme se, zda kvůli stavbě altánu musel vyřizovat nějaká povolení, ale vrtí hlavou. Je to jeho pozemek a může si postavit, co chce, žádný dredatec mu do toho nehází vidle.

Po snídani nám Guido předestře varianty programu. Chce nás vzít na jezero na ryby, což jednoznačně odmítáme. Takže se pod jeho vedením jdeme projít po okolí a bereme s sebou jeden ekologický dopravní prostředek. Vedlejším cílem naší procházky je sklizeň a doprava quinoy.

Procházíme okolo školy. Je sobota, na školním hřišti jsou akorát ovce, rozuměj ovce. Škola je v každé komunitě, byť jsou jedna vedle druhé, vysvětluje Guido. Na odklady pod vlivem nedospělých vrtulníkových rodičů zapomeňte, děti chodí do školy pěkně od šesti do dvanácti. Kdo na to má, pokračuje na high school až do šestnácti. Pro děti Guida a Sarah to bude znamenat chodit každý den pětačtyřicet minut v jednom směru, protože high school už je samozřejmě jenom někde. Guido konstatuje, že po dovršení šestnácti let studuje jedno dítě z deseti. Podle jeho názoru je to málo.

Za dvě hodiny projdeme podstatnou část komunity. Guido nás zasypává informacemi jak Evropská komise směrnicemi. Někteří z nás mu pomohou posbírat a naložit quinou. Dopravní prostředek osadil stvořitel přirozenou inteligencí, kterou by mu mohl ledaskdo závidět, vzorně spolupracuje i bez pokynů z Bruselu. Slunce začíná pálit, po návratu vyhlašuje Guido osobní volno a zalézá do stínu. Říká, že ve 14.30 máme být nachystaní na další bod programu, mlácení quinoy. Pak je potřeba ji ještě zbavit otrub a prosít. Pořídíme u toho záběry, které posléze vzbudí řadu předkolektivizačních vzpomínek u našich stárnoucích rodičů.

Guidova manželka Sarah je podle moderních evropských standardů otrokyně. Neví o tom a asi proto se pořád usmívá. Za deset let porodila tři dcery a syna, kterému jsou tři týdny. Malý Juan Franco je jediný, koho po celou dobu pobytu neuvidíme a neuslyšíme, ani nepípne. Neustále je zavinutý v šátku na maminčině zádech. Na kočárek tu není terén a asi ani peníze. Určitě ne tradice. V Praze zhruba v tuto chvíli zablokuje komunita BZRNT trasu Pochodu pro život.

Tři sestry Juana Franca, desetiletá Gina, sedmiletá Esperanza řečená Espe a tříletá Ema jsou zpočátku zdrženlivé, ale Gina s Emou kolem nás brzy začnou vířit rychlostí europoslance Turka. Dvoru vládne Gina, konečně má na to jméno. Espe si zachovává odstup po celou dobu našeho pobytu, tváří se velice vážně, ale o to víc pomáhá mamince. Ema nám neustále nosí další a další omamně vonící kvítka. Zřejmě z ní bude kořenářka. Taková známost se lidem našeho věku může brzy hodit, zejména když si člověk ani pod vedením covidobijce Válka nemůže připlatit za pořádné zdravotnictví. Leda že se zná s Ludvíkem a Budínským. Všechna děvčata jsou evidentně zdravá jako quinoa, po klimatickém žalu ani stopa.

Ptáme se Guida, jak on vlastně vnímá klima. Potvrzuje, že je to někdy problém. Letos napršelo tolik vody, že je hladina jezera asi o metr výše než v několika předchozích letech. Polností se to nedotklo, místní vědí, co dělají. Hlavním důsledkem ale je zatopení přirozené pobřežní cesty, po které by se mimochodem ta skla transportovala snadněji. A asi by se nám lépe odjíždělo, říká, takhle máme jen variantu po spádnici vzhůru a ani pohon 4x4 nás nemusí zachránit. Je možné, že ráno neodjedeme, konstatuje Guido, a omlouvá se za ten optimismus před naším příjezdem. Smějeme se, že nám to nebude vadit, i řidičovi už je všechno jedno.

Navečer Guido usoudí, že nastal čas zajít na Mirador. Tedy pro nás nastal čas, sám se nikam nechystá. Zavolá Ginu, aby nás doprovodila, ale ta je beztak připravena, ví, co se po ní chce. Guido si nás pozorně prohlédne a konstatuje, že takhle nikam jít nemůžeme. Je to Mirador, musíme mít trochu úroveň. Co by řekli lidi. Svižně na nás nahází ponča, klobouky, pompony, ženy Gina zabalí do širokých sukní a už nás táhne vzhůru. Cestou trhá kytky, což mylně považujeme za dětskou zábavu, ale když dojdeme nahoru, začne zručně oddělovat jednotlivé okvětní lístky a zdobit jimi tváře žen. Tváří se u toho jak Danuše Nerudová po debatě na téma, kdo osvobodil Československo v druhé světové válce. V Ginině případě ale jde o projev soustředěné zodpovědnosti. Když dokončí zdobení seňorek turístek, poprvé se usměje. Úsměv jí sluší, je mladá a pohledná a nemusí to nikomu vysvětlovat.

Výhled na jezero je úchvatný. Gina má splněno, takže nám dovolí, abychom si ji vyfotili a posunky požádá o mobil. Vzápětí upadne do transu jak ministryně Černochová nad obrázkem F35. Fascinovaně fotí všechno kolem sebe. Mačká spoušť v podstatě pořád, telefon to nedává jako Fialova vláda při vysvětlování televizních poplatků. Nejvíc ji okouzluje nebe. Když se nabaží focení, vysvětlí nám proč – zkoušela vyfotit Boha. Ukazuje nám na fotkách, kde podle ní je. Jsme rádi, že aspoň někdo ví, kde se ten rošťák schovává.

Následující den po snídani dochází na placení. Guido si nás považuje. Ukazuje nám v mobilu plán rezervací na následující měsíc, bude mít docela napilno, ale my jsme v letošní sezóně první hosté. Účtuje 76 amerických dolarů za dvě noci pro dvě osoby včetně polopenze a navrhuje, že nám dá slevu, protože mu moje žena pomohla sklidit quinou. Já jsem se vymlouval na focení jako Alexandr Vondra na okolnosti.

Následuje vyjednávání, během nějž ubytovaný tlačí cenu nahoru a ubytovatel dolů. Po krátké konverzaci je jasné, že zaplatíme 76 dolarů dle původního požadavku, protože ani jedna strana není ochotna ustoupit. Jelikož jsme v hotelu, vyloví Guido platební terminál a platíme kartou, za což si účtuje pět procent navíc. To je tady běžný standard, karetní společnosti jsou banda zlodějů a hotovost je král. Jsme zdegenerovaní jak účastnící Prague Pride, ale Guido s tím počítá.

Pak se připojujeme na wifi a hledáme návody, jak zapnout všechny možné jízdní asistenty pro jízdu v terénu. Dosud jsme je nepotřebovali. V noci lilo, jako ostatně skoro každou noc a cesta nemá pevné kontury. Jak ODS v Spolu.

Po krátkém loučení nasedáme do čtyřkolky a stoupáme do svahu. Guido běží před námi a metodicky nás vede. Na rozdíl od bruselských příživníků směrem vzhůru. Auto i řidič to zvládnou. Bohužel.