Americké volby a moje reforma demokracie

Jednou za několik let jsme diváky veliké slavnosti demokracie: volby amerického prezidenta. Bývá to veletrh, někdy thriller, vždy však veliká show. Za mého života se mi zdálo absurdní, že k tomu, aby moudří lidé prosadili za prezidenta vhodného člověka, musí pro něj hlasovat i nadpoloviční většina hlupáků. A pak se to absurdní divadlo začalo hrát i u nás.

Bez ohledu na to, koho si moudří či mocní vybrali za svého kandidáta, hloupé voliče je vždy třeba obelstít či ohlušit tím, že se v kampani zdůrazňuje víc to, co je jim pochopitelné, než to, co je opravdu důležité. Je to tak, jako kdyby příští sonda k Marsu směla vyletět, až my všichni, co tu sedíme, se shodneme ve výpočtu její dráhy.

Takže kulturní hra zvaná „demokracie“ je o něčem jiném, než oč osudově jde. Můžeme předpokládat, že většina lidí chápe, oč osudově jde, a uvědomuje si, co je třeba dělat? A přece je v každých volbách v každém státě necháváme o tom hlasovat. Myslím, že budoucnost se nemá dávat do rukou lidem, kteří dostali volební právo jen pro okolnost tak irelevantní, jako je jejich tělesný věk.

Nebudete souhlasit, ale řeknu to, o čem jsem přemýšlel půl svého života: krom základního práva na život, na sebeuplatnění a na spravedlnost před soudem nejsou si všichni lidé rovni jinak, než že všem dvacetiletým je dvacet a šedesátiletým šedesát. Jinak je každý z nás v něčem naprosto nekompetentní: rozumem, poznáním, kvalifikací, charakterem. Dnešní demokracie to prostě zastírá.

Člověk se nerodí občanem, rodí se jako syn či dcera. Z bezmocného tvora se postupně, v dobré rodině, mění v rovnoprávného člena rodiny. Jak začíná chápat své okolí, organizaci obce, jak si v ní nachází místo jako dělník, řemeslník, obchodník či úředník, poznává problémy a může na ně mít věcný názor. Stává se občanem obce, může volit a být volen. Jeho občanské právo totiž souhlasí s jeho vyspěním, poučením, informací a odpovědností. Nevím, jaká by měla být věková hranice takového práva, zda by mělo být automatické.

Kdo však, kdy a zda každý takto pozná problémy kraje, země a státu? Měl by to být ten, kdo svým působením, povoláním, výkonem projevil, že je si vědom otázek i souvislostí, má názor na řešení, umí podstoupit demokratickou diskusi o něm i podřídit se většině sobě rovných. Ten je způsobilý k vyšším občanským právům: má se mu jich dostat automaticky, či na základě nějakého řízení? A bude vlastně každý o takové právo stát?

Jsou přece lidé, kteří si nepřejí být zatahováni do věcí, jimž nerozumějí, jež je obtěžují, a přejí si jediné: aby věci prostě fungovaly dobře, a k volbám ani nejdou. My však toto právo dáváme každému, přičemž se k němu prudce derou ti, kdo na obecné věci chtějí vydělat.

Přemýšlím o demokracii stupňovité, jež by rozhodovací hlas dávala lidem podle toho, o čem jsou způsobilí rozhodovat. Každý úmyslný trestný čin by samozřejmě znamenal ztrátu takového práva, neboť jaký smysl pro pravdu, jakou úctu k životu, jakou čest, soudnost a odpovědnost můžeme čekat u zlodějů, vrahů, podvodníků a příživníků?

Toto je můj návrh na reformu demokracie, který vyslovuji nyní znovu prostě proto, že každá myšlenka má být někde občas vyslovena.

(A toto za mě na základě mého vlastního textu ze 7. 1. 1993 napsala moje dcera Cilka.)