Náš mor

Všechny války vyšly ze sousedských vztahů: Francouz tradičně válčí s Němcem, ten s Polákem a ten dále oponuje Rusovi. Rus teď válčí s Ukrajincem a tak dokola kolem zeměkoule. Jenom sousedé mají dost dobré vlastní důvody k nepřátelství, aniž by potřebovali být k němu ještě navíc dostrkáni pomocí důvodů cizích.

Některé obyvatelstvo soupeřících národů má však přirozený sklon hranice svým životem rozleptávat, státní politiku zdravě pouštět druhým uchem ven, a nejde-li o holé živobytí, chovat se k sobě prostě jako lidi. Většinou jsou to ty generace, které už jednu nebo dvě války viděly a ví, že ve válce je vždycky hůř.

Světem se přelévají vlny myšlenek a událostí jednou tam, pak opačně, a vlny síly. A mě to přestává zajímat, protože k okraji nebo vrcholu další vlny nedosáhnu slovem, činem a snad ani fantazií: nebylo by mi například nikdy napadlo, že proti sobě budou válčit Srbové a Chorvati. Ale v tomto světě je možné, že nějaké svině dokonce udělají příští válku klidně třeba mezi Čechy a Slováky.

K válce v náhorním Karabachu jsem si kdysi našel klíč: byla to pravá lidová tvořivost a dobrovolná zájmová činnost. Upřímný propuk povahy podlidí, pro něž je zábavnější zabíjet než pracovat. Jakýsi karneval sviní. Přitom v našich pojmech bývala válka strašné neštěstí padající na lidi odkudsi shora: oznámení „mým národům“, mobilizace, pláč rodin a opilý zpěv odsouzenců. Co dnes vidíme, je nový jev: válka lidí, kteří ji chtějí a jimž v ní nemá kdo zabránit.

Především lidová válka je mor: nedá se vyřešit právně, nýbrž karanténně. Uzavřít takové území a odpojit je od informace, bojkotovat je, nic tam neposílat. Jenom přijímat lidi, co s tím nechtějí nic mít. A zadeklovat to území mlčením na dva roky nebo pět. Potom tam poslat opatrnou expedici, aby zjistila, který druh zvířat to přežil, zda zpokorněl a je ochoten odevzdat zbraně. Vzít té válce publicitu, jejím hrdinům slávu. Vysmát se jejich vítězství. Pěstovat vědomí, že válka je společensky a rodinně nepřijatelná. A žádné zimníky nikomu, ani konzervy! Chcete s námi vyjednávat? Přijďte výhradně spolu!

Dříve všecky vojenské a politické spolky, pakty a aliance, ty dobré i špatné, lidé dělali s ideou Boha. Vedle toho vidím Evropskou unii definovat se v podstatě jako nadnárodní firmu výrobců, obchodníků a spotřebitelů… A to je celé? Ačkoli byla "společná Evropa" organizace politicky dost silná, nedokázala zastavit válku na Balkáně. Myslím, že za kulisou společné Evropy nějací europani na té válce vydělávali. Vydělávání na válce vede národy k válčení pro cizí důvody a v pozadí motivuje různé bandy sloužící víře, svobodě či míru za vysoké odlučné.

O dnes už věčném zápasu Izraelců s Araby napsal v roce 1967 Jan Procházka, že země tak malá, jako je Izrael, se nedá bránit jinak, než ofenzívou. Že země tak malá se dá přestřelit větším dělem a v některých místech i normálním minometem. Taková země nemůže spoléhat na zákopovou obranu. Na 38. schůzi předsednictva ÚV KSČ konané 27. června 1967 byl pak Procházka nejen za tento názor navržen k „sesazení“. Odpověděl na tento návrh již předem v dopise potvrzením: máte pravdu, mám neodpovídající názory a nemohu se zbavit mnoha chyb. Bylo mu připomenuto, že je kandidátem Ústředního výboru. Odpověděl ve stejném dopise, že si myslí, že by jím tedy být neměl. Co se stalo s Procházkou po invazi, všichni víme, a já se dodnes divím, že se to nestalo i mně.

O třiatřicet let později, když už jsem u toho nebyl, vyslovil v jiném režimu opačně rebelující názor Karel Schwarzenberg: stoprocentní bezpečnost, které se snaží docílit Izrael, ohrožuje všechny ostatní. Udělejte si ze svého baráku pevnost, a ohroženi se budou cítit všichni okolo. Že se musíme naučit žít s tím, že máme bezpečnost omezenou. Rok po vpádu zabijáků z Pásma Gazy do jihoizraelského pohraničí víme, že žádná technologická bezpečnost není dost velká a nebude nikdy stačit. Že bezpečnost před válkou přichází jedině skrze lidské rozhodnutí neválčit. Kam až to chcete táhnout?

Pro Izrael ve válce s teroristy neexistuje jiná varianta než vítězství a totéž si pravděpodobně myslí teroristi, ale naopak. Můžeme a máme právo přiklonit se na libovolnou stranu dle své povahy, kultury, tradice, a kdo chce, ať se do libovolné války a za libovolnou stranu jde nechat i kolegiálně zastřelit, případně ať pomůže střílet do ostatních. Zlo musí být poraženo.

Bojujíce, musíme ale aspoň někteří vědět, že nemůžeme zvítězit, ba není si ani co přát, abychom zvítězili. Poražené zlo mimo nás ujalo by se ihned uvnitř nás a prorůstalo námi. Mám raději, když je vidím objektivně mimo sebe a můžu se od něj oddělovat, než kdyby bylo v mé tkáni a já je mohl potřít pouze sebevraždou.

(A toto za mě na základě mých vlastních názorů napsala moje dcera Cilka.)