Bude česká „speciální operace“ na Slovensku?
Myšlenkovým základem západní solidarity s Ukrajinou je přesvědčení o tom, že neexistuje nic jako legitimní ruská zájmová velmocenská zóna, jíž je nutné respektovat. Naproti tomu má Ukrajina suverénní právo rozhodovat o své geopolitické orientaci. Česko-slovenská roztržka ohledně postoje k Ukrajině je proto zajímavou příležitostí zhodnotit, jak bezelstný idealismus v zahraniční politice sami aplikujeme, děje-li se něco nečekaného na našich vlastních hranicích.
Ukrajinská a slovenská dost
Možnost analogického přístupu pramení už z podobné historické a státoprávní konstelace: na jedné straně byla Ukrajina po staletí zcela nebo z větší části integrálním územím Ruska, na straně druhé více než 70 let společného státu Čechů a Slováků. V obou případech se menší jednostranně trhnul od většího vždy, když k tomu byl historická příležitost. Ukrajina na konci I. a v průběhu II. Světové války, nám Slováci zamávali v roce 1939. Obě „vztahové dvojice“ byly ale zároveň zeměmi s hlubokým ekonomickým a kulturním propojením. Obě přes všechna ale snesou adjektivum bratrské národy.
Analogie číslo 2: podobně jako Ukrajina i Slovensko – snad s výjimkou 90. mečiarovských let – dlouho zastávalo zahraničně-politická stanoviska, která nebyla ani zdaleka v rozporu se zahraničí politikou českou, šířeji zemí EU a NATO, tedy svého dlouhodobého zájmového orbitu. Obě země jsou si podobné i tím, že řekly dost. Ukrajina kvůli vztahům se Západem, Slovensko přesně naopak, nechce nulové nebo ještě horší vztahy s Rusy. Zatímco na Ukrajině to vyvolalo nejprve občanskou válku a posléze konflikt s někdejším historickým patronem Ruskem, Slovensko na možnou vážnější politickou sklizeň ještě čeká.
Česko, země bez zájmů
Už nyní je ale vidět pokrytectví. Uznáváme-li, že Ukrajina měla a stále má nezadatelné právo chtít patřit z hlediska mezinárodní bezpečnosti, kam chce, neměli bychom tedy k tomu samému spontánnímu prozření – padni komu padni - gratulovat Slovensku? Dělá něco jiného než Ukrajina 2014? Krom toho: na Slovensku jde na rozdíl od Ukrajiny vše demokratickou cestou, na rozdíl od Ukrajiny nevidíme v rámci slovenského obratu žádné zákulisní čachry ani pobočky tajných služeb, členství v NATO a v EU není Slováky zpochybňováno. Rusko Slovensko nezve do žádného vojenského bloku a spojenectví.
Dokonce se dá říci, že secese slovenská je mnohem autentičtější než ta ukrajinská. Namísto respektu k projevu národní suverenity nemine ale od usednutí Roberta Fica do křesla slovenského premiéra den, aby na české politické scéně Slovensko někdo neurazil a nedestruoval zmíněné historicky unikátně hluboké vzájemné vztahy. Slovensko v NATO a v EU, odmítající vojenskou pomoc Kyjevu a stýkající se s Rusy, začíná být stále více vnímáno jako zásadní bezpečnostní riziko. Je ale něco takového vůbec možné, když jako Česká republika nemáme - stejně jako by je neměl mít vůbec nikdo, že? - žádné mocenské regionální, natož velmocenské, zájmy?
Bude speciální operace?
Logickou odpovědí je, že na Slovensko nevyvíjíme žádný větší diplomatický, natož silový nátlak, jen se ho ostentativně politicky štítíme. Snad víc než za vlády Vladimíra Mečiara. A to se formálně vzato smí. Navíc na Ukrajině je válka, je tedy třeba se mít na pozoru, kdyby nebyla, ať si Slováci dělají, co chtějí. Asi tak nějak by nám to řekli představitelé české vlády. Jenže právě o to jde. Mrazíme vztahy se Slovenskem, protože s něčím ostře nesouhlasíme, ale zároveň je tu podezření, aby nekolaborovalo s nepřítelem. Kdyby Slováci jezdili na společná vojenská cvičení do Ruska, a naopak, právě to provozovali nadmíru čile před válkou Ukrajinci a Západ, asi by to z české strany bylo o dost tvrdší, že?
K tomu, aby se otřásly vztahy se Slovenskem, stačila relativně povrchní změna zahraničně-politické rétoriky na straně aktuální slovenské politické reprezentace. Jeden český politik za druhým Slovensko posouvá stále více do role země představující bezpečnostní riziko. Pokud válka na Ukrajině brzy neskončí, jsme na samém počátku roztržky, jaká kdysi vznikla na regionálním půdorysu mezi Ruskem a Ukrajinou ohledně kvůli ruské bezpečnostní doktríny. Pamětníci dobře ví, že za Mečiara Slováci po členství v NATO ani v EU ani nijak zásadně netoužili. Může se i Slovensku stát, že tam někdo přijde dělat „specoperaci“? Zbývalo by nám ostatně něco jiného, kdyby Slováci udělali to, co Ukrajinci v roce 2014?
Slovenský neutralitní coming out usvědčuje právě českou vládu, více než jakoukoli jinou zemi sousedící se Slovenskem, že na tom, co se tam děje, zcela přirozeně lpí, a přímo osobně, ač se zatím vlastně vůbec nic neděje. Slovensko nebereme jako „naše“. Rozhodně si k němu ale dovolíme mnohem více, než ke komukoli jinému. Trocha toho „imperialismu“ by se tam asi i našlo. Kéž by nám tahle hořká medicína pomohla na vlastní kůži pochopit, jak celá válka na Ukrajině vlastně začala. Poměrně přirozenou reakcí na zcela nezřízené strkání nosu NATO a EU do cizích věcí na základě pokrytecké ideologie o neomezeném právu na sebeurčení.