Česká televize: Na okraj zániku pořadu „168 hodin“

V éře internetu a vícezdrojového zpravodajství se člověk bez lecčeho obejde. A ledacos oželí. Třeba papírové noviny. Nebo Otázky Václava Moravce. Ty jsem také neviděl několik let. A to jsem si dříve nedělní poledne bez nich nedokázal představit.

Jako divák mám s Českou televizí jistý problém. Komplikovaný vztah. Od doby onoho cirkusu na Kavčích horách (přelom let 2000/2001), na mysli mám vzpouru TV zaměstnanců, až později legalizovanou do podoby stávky, přistupuji k ČT se určitým odstupem. Pokud se někdo pasuje do role div ne morálního majáku a získá dokonce podporu části politických elit (kterážto podpora popřela tvrzení rebelů, že chtějí bránit politizaci televize), klade tím na sebe ta nejvyšší morální měřítka. Pakliže jim nedostojí, ztrácí důvěru a celý svůj "spravedlivý boj" staví na hlavu.

Okolnosti provázející zánik "168 hodin" jsou pro mě potvrzením, že můj tehdejší nesouhlasný postoj k činům aktérů "spacákové obrany demokracie" byl oprávněný. České televizi se díky této části své historie podařilo vyvolat ve mně stav lhostejnosti: je mi jedno, jestli "168" bude nebo nebude existovat. Nemyslím si, že by chyba byla na mojí straně. Ona krize v ČT zanechala v mé mysli pečeť nedůvěry. Ta sice po těch dlouhých letech vybledla, ale nevymizela. Asi jako když je v partnerství jeden druhému nevěrný, vztah se kvůli tomu nerozpadne, ale osten pochybnosti zůstává. V nejobecnější rovině: kdo po jiných morální chování požaduje, sám se musí morálně chovat.

V mém případě měly tehdejší události jednu osobní dimenzi. Vadilo mi chování televizních vzbouřenců vůči generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi, který v 80. letech působil jako novinář v Austrálii a především od roku 1989 v BBC. Tohoto česko-britského gentlemana osobně znám, v 90. letech jsem měl tu čest s ním spolupracovat, když jsem působil v jedné soukromé rozhlasové stanici, která jako mnoho dalších přebírala pořady české redakce BBC. Poznal jsem ho jako mediálního profesionála hodného úcty a respektu. Nesmířil jsem se s tím, jak hanebně se k němu vzbouřenci zachovali. (Tím nechci hájit některé excesy, které se týkaly tzv. Bobovize. K těm by ale nedošlo, kdyby jim nepředcházely excesy ze strany vzbouřenců.) Také proto jsem akci vzbouřenců nepodpořil a plně jsem souhlasil s tehdejším šéfem Novy Vladimírem Železným, který se za J. Hodače veřejně postavil.

A ještě jedna věc. Jakmile se samo médium stane předmětem mediálního zájmu, nota bene s bulvárním podtextem, pak je něco hodně špatně. Nikterak nepopírám nezastupitelnou roli veřejnoprávních médií v řadě oblastí, ale málo platné, dílčí ztráta důvěry udělala své.

Ať tak či onak, zánik relace „168 hodin“ beru na vědomí a z mé strany se obejde bez jediné slzy...