Chceme konat dobro na úkor slabších?

Silná společnost pomáhá slabým, nenechat nikoho padnout je znak vyspělé civilizace. Proto mimo jiné stát finančně podporuje zaměstnávání lidí s handicapem, kteří by na volném trhu práce těžko našli uplatnění. Nyní se však chystají změny zákonů, které – přestože jsou vedeny dobrou vůlí - mohou právě ty nejpotřebnější a nejslabší poškodit.

První norma, o kterou tu běží a jejíž schválení je na spadnutí, se jmenuje „zákon o integračním sociálním podniku“. Část vládní koalice ho prosadila do programového prohlášení vlády, v Evropě jsou takové podniky běžné, ale otázkou je, zda jsou vhodné teď a v navrhované podobě. Já si to nemyslím, protože se mění dosavadní praxe, kdy pomoc směřovala k lidem s opravdovými handicapy - nově by to v rámci sociálních podniků měl být v podstatě každý, kdo je potřebný nikoli zdravotně, ale nějakým způsobem sociálně. Jinými slovy, stát bude nově přispívat i na zaměstnávání sociálně potřebných lidí. Druhá norma mění zákon o zaměstnanosti a omezuje dotaci (příspěvek) vyplácený na handicapovaného zaměstnance na chráněném trhu práce.

Na první pohled by to mohlo znít rozumně: zavedením „sociálního podniku“ pomůžeme více lidem a omezením dotací zamezíme případnému zneužívání pomoci při zaměstnávání handicapovaných lidí. Fakticky ale místo „dvojitého dobra“ hrozí dvojí zlo. Budeme přispívat i těm, kteří si mohou pomoci sami a na jejichž podporu jsou určeny jiné sociální programy. A zároveň ztížíme život trvale zdravotně znevýhodněným a omezíme jim příspěvky. Co je v zákonech špatně a jak bychom to měli udělat správně?

Na „integračním sociálním podniku“ je nejhorší módní progresivistická doktrína, která převrací princip „silní pomáhají slabým“ naruby. Kromě lidí se zdravotním postižením a těch, kteří se starají o své těžce nemocné či úplně závislé blízké, se mezi „osoby se specifickými potřebami“ zařadí ti, kteří mají jen základní vzdělání, čerstvě vyučení, azylanti, lidé v exekuci, lidé nad 60 let, bezdomovci nebo propuštění z vězení. Místo přirozené a staletími prověřené humanity tak nastupuje sociální inženýrství. A na tom nic nemění ani víra, že se to státu vyplatí a ušetří na sociálních dávkách (možná).

Zákon o zaměstnanosti zase s vaničkou vylévá i dítě. Ano, jistě je třeba zabránit tomu, aby si někteří vypečení „podnikatelé“ dělali z předstírané pomoci zdravotně postiženým výnosný byznys. K tomu však má sloužit lepší kontrola a ne zavedení stropu, který znevýhodní ty nejvíce handicapované, kteří jsou pro každou firmu samozřejmě nejdražší. A to nemluvím o tom, že už dnes platí velmi přísný systém, kdy i při poměrně lehkém porušení povinností může taková chráněná firma přijít o příspěvky - musí pak vyhodit všechny… Místo standardních mechanismů, jimiž se dohlíží na dodržování zákonů u běžných podniků, přichází regulace a likvidační sankce.

A pokud se bojíme zneužívání dotací firmami, které zaměstnávají handicapované lidi, tak rozšířením podpory i na lidi „sociálně slabé“ v rámci sociálních podniků otevřeme ne cestu, ale přímo dálnici všem, kdo se řídí heslem „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“.

Jak by se měly oba zákony změnit? Stručně řečeno tak, abychom neohrozili ty, kteří nejvíce potřebují pomoc, nesnažili se řešit ryze sociální problémy nástroji, které k tomu nejsou určeny, a zároveň zajistili efektivní vynakládání peněz. Vlastně stačí změnit přístup ve dvou bodech:

Nevytvářejme nové sociální podniky, když sociálně slabým občanům lze pomoci funkčními rekvalifikacemi, zkrácenými úvazky, daňovými úlevami zaměstnavatelům a pracujícím seniorům. Pak se všichni v návrhu zákona jmenovaní budou moci ucházet o práci u jakékoliv firmy. Nepotřebují zabírat místo zdravotně handicapovaným v podporovaném zaměstnávání.

Za druhé, co se týká dotací na handicapované, jejich zneužívání lze zabránit třeba tím, že se výše podpory, respektive její stropy budou odvíjet od stupně závislosti, který přidělují posudkoví lékaři. Popřípadě rozdělit příspěvky dle toho, zda daný člověk pracuje na plný úvazek (protože navzdory postižení může), nebo na zkrácený (a pak potřebuje více peněz na asistenta, dopravu, či vůbec s ním má podnik vyšší náklady na hodinu práce).

Oba zákony svým způsobem jdou proti zodpovědnosti i solidaritě. Z mého pohledu zbytečně rozšiřují okruh „potřebných“ o ty, co si nakonec mohou pomoci sami, a jsou tvrdé k těm, kteří nemají jinou možnost uplatnění než díky podpoře chráněného zaměstnávání lidí s handicapem. Nezapomeňme na to, že balík peněz je jen jeden. Rozšířením počtu „handicapovaných“ logicky ubereme peníze určené zdravotně handicapovaným, kteří se ani pílí ani pomocí svého okolí svého handicapu nezbaví. Vážně chceme konat „dobro“ tím, že budeme chránit silnější na úkor slabších?