Chytrý telefon bych nejraději hodila do koše

Známí se už chlubili prvními modely firmy Nokia, ale já si pořád říkala, že to k ničemu nepotřebuji. Nicméně na mě taky došlo. Alcatel jsem používala řadu let, až se mě jeden kolega výsměšně zeptal, proč pořád tahám tu starou žehličku. Odpověděla jsem mu, že mobil mi neleží na stole kvůli image, ale proto, abych se dovolala k doktorovi a poslala zprávu kamarádce. Nechápal mě, stejně jako já nechápu, proč se lidé identifikují prostřednictvím krabičky, jejíž omezená životnost nepředstavuje žádnou trvalou hodnotu.

Nakonec jsem dostala k narozeninám takzvaný chytrý telefon, s nímž jsem pár dnů trochu bojovala. Dnes ho samozřejmě považuji za běžnou výbavu kabelky. Ovšem čím dál víc mi leze na nervy, pořád mi vnucuje různé aktualizace, reklamy, videa a vzpomínky na to, co jsem vyfotila před pěti lety. Několikrát mě už napadlo, že ho hodím ze skály a vrátím se ke klasice. Za pět minut se ale zatím vždy přihlásil rozum s vysvětlením, proč to udělat nemůžu.

Moje kamarádka vlastní tlačítkový telefon a nepoužívá internet. Při cestování zůstává odkázaná na zastaralé jízdní řády a informace od ne vždy ochotných pokladních. Ty jí rovněž velmi často vnutí nejdražší lístek. Stáhla jsem si proto snad všechny dostupné dopravní aplikace. Nechtěla bych totiž dopadnout jako pán, který jezdil měsíc z Holešovic do Lán, až mu revizor při kontrole sdělil, že cestuje na špatný typ lístku a dal mu mastnou pokutu.

Nedávno jsem měla vyrazit na školení do Prahy, naplánovala jsem si rezervaci jízdenky až na ráno. A to mě vytrestalo, protože mobil se během pár hodin rozhodl odkráčet do věčných lovišť. V peněžence se mi krčila hrstka drobných, tudíž jsem nakonec zůstala doma. Byla jsem z té situace malinko otřesená a při pohledu na mrtvý displej jsem si říkala, že jsme se definitivně stali otroky technologií. Život bez nich je komplikovanější a především o dost nákladnější. Kupříkladu za jízdenku u řidiče na trase Praha - Teplice zaplatíte o téměř třicet korun víc než za její elektronickou verzi.

Finanční instituce jsou ještě o kus otravnější. Jakmile projevíte zájem o účet, ihned vám vnutí aplikaci. Můj poslední pokus o změnu banky skončil velkým rozčarováním. Poradce středního věku mi sdělil, že jejich mobilní bankovnictví umí instalovat pouze na iPhony, tudíž mi s tou „Čínou“ nepomůže. Takže jsem mu poděkovala, konto zrušila a pobočku opustila. Tohle kastování podle typu a ceny mobilu se mi nelíbí a nemíním ho podporovat.

V České republice platí zákon o ochraně spotřebitelů. Zaměřuje se na zajištění rovného přístupu ke službám a ochraně práv. Nicméně v reálu ten rovný přístup stojí za kočku. Zajímalo by mě, jak by si Česká obchodní inspekce poradila s tím, kdyby se na ni obrátili lidé, kteří platí mnohdy daleko vyšší ceny jenom proto, že nepoužívají nejmodernější typ telefonu. Podle mého názoru jde totiž o docela obyčejnou diskriminaci.