Nora Fridrichová si kope do vlastní nohy
O náhlém prozření tendenční publicistky.
Dlouhé roky na diváky štěkala z obrazovky, přičemž se o její nezaujatosti dalo mnohdy pochybovat. Ostatně mě v tom utvrdila i osobní zkušenost, kdy paní Fridrichová zavolala do bývalého zaměstnání a já díky tomu pochopila, na kolik se v těch médiích přetvařuje a vylepšuje svůj pokřivený obraz.
Do života mi pak symbolicky vstoupila ještě jednou a to, když jsem se zúčastnila natáčení nejmenovaného pořadu, v němž účinkovala mimo svůj hlavní obor. Bohužel se kvůli jejímu neumění celá akce protáhla nejméně o tři hodiny. Ačkoliv tím narušila program ostatním kolegům, ona po celou dobu držela sebevědomý postoj a ani na vteřinu nezapochybovala o svých schopnostech. Do jisté míry jsem tu její neotřesitelnost obdivovala, protože zjevně nemá problém nikdy a s ničím.
Na druhou stranu mnozí lidé poměrně dlouho volali po tom, aby paní Fridrichová veřejnoprávní vysílání opustila, uváděli přitom řadu veskrze oprávněných výhrad, což ji samotnou utvrzovalo v myšlence, jak skvěle vykonává svou práci. Bohužel, jakkoli je ve svých postojích pevná, postrádá více sebereflexe.
Nakonec se ta poslední hrstka fanoušků České televize dočkala a pořad paní Fridrichové byl zrušen. A náhle u ní nastala šokující proměna, kdy tato reprezentantka tendenční publicistiky začala své bývalé spolupracovníky kritizovat. Zřejmě se za tím skrývá její osobní zhrzenost. Ale na tu přitom jisté právo má, protože v televizi stále působí třeba pan Kubal a hlavně její bývalý manžel, Milan Fridrich.
Přesně tito jmenovaní mohou za sešup, kdy se nezávislé zpravodajství veřejnoprávní televize proměnilo v neobjektivní kanál, což diváky žene k vyhledávání jiných zdrojů. Nedávno mě napadlo, kolik času vlastně trávíme sledováním alternativy, protože v těch oficiálních médiích se dozvíme obvykle velmi zmanipulované názory. Netvrdím, že alternativa taky nemanipuluje, ale sledující alespoň získá zprávy z obou stran. Přesně to jsem postrádala v České televizi i v Českém rozhlase, proto již spoustu let leží mimo můj horizont a jejich výstupy občas vídám jenom na internetu. Obávám se, že profesionální novináři téměř vymřeli, neboť platí – koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Zrovna to se týká i paní Fridrichové. Dokud dštila síru z veřejnoprávní obrazovky, vystupovala velmi loajálně. Teď náhle obrací a odsuzuje něco, čeho se dříve dobrovolně účastnila.
A proto se mi její kritika České televize zdá především účelová a značně nevkusná. Pouze zbytečně upozorňuje na to, co už dávno víme i bez ní. Ale co s tím dál?