Už delší dobu si nepamatuji, kdy bych v českém tisku nebo médiích četl něco pozitivního o Rusku. Každý chápe hlavní důvod – konflikt na Ukrajině. To však vyvolává otázku: má skutečnost, že Rusko porušilo mezinárodní právo agresivním vpádem na Ukrajinu, znamenat, že začneme tuto zemi vnímat jednostranně a stereotypně?
V krizových situacích je klíčové zachovat si rozvahu a schopnost funkční analýzy. Stejně jako řidič musí v dopravní situaci rychle vyhodnotit všechny smyslové vjemy, měli bychom i my hodnotit mezinárodní dění s důkladností a přesností. Přesto mám při čtení komentářů a analýz dojem, že pohled na Rusko jako zemi představující jednu šestinu světa je často zjednodušený a přizpůsobený tomu, co chceme vidět, spíše než tomu, co skutečně je.
Schématizace a zjednodušování mohou být nebezpečné, zejména v žurnalistice. Rozumím frustraci a rozhořčení, které konflikt na Ukrajině vyvolává, ale je otázkou, zda hodnocení ruské společnosti a kultury skrze stereotypy není spíše uspokojováním emocí než seriózní analýzou.
V textech o Rusku se často objevují schémata, jako například: kulturní zaostalost, imperiální duch, vrozený sklon k autoritářství či fatalismus. Obraz „ruské duše“ je mnohdy prezentován jako směs důsledků tatarské poroby, pravoslaví, stalinských čistek a vodky. Podobné zobecňování vyvolává otázku, zda je tento způsob hodnocení národů ještě přijatelný. Historické zkušenosti i sociologické studie ukazují na rizika takového přístupu, přesto se zdá, že tento typ mluvy stále nachází své místo v českém veřejném prostoru.
Proč společnost, která se oprávněně cítí ohrožená, dobrovolně přijímá zjednodušující pohledy jako normu? Pokud chceme efektivně reagovat na potenciálního soupeře, měli bychom se snažit pochopit nejen jeho slabiny, ale i jeho silné stránky. Ideologické a zjednodušené vnímání může oslabit naši schopnost adekvátní reakce.
Podívejme se na to z jiné strany. Pokud bychom podobné měřítko použili při hodnocení národů, jak by vypadala analýza české mentality? Historie ukazuje, že Češi často stáli na okraji západní společnosti. Naše povaha se formovala v různých obdobích – od habsburské monarchie přes protektorát až po komunistickou éru. Služtičky a lokajové cestující do Vídně za zkušeností a výdělkem. České běsnění během divokých odsunů po válce. Stavitelé a bořiči pomníků. Milovníci věčného přejmenovávání ulic a náměstí. Červená saka podnikatelů, když odhodili rudé knížky. Loajální přisluhovači kohokoliv, kdo je momentálně u moci.
Prokurátor Urválek a jeho rétorika z padesátých let zůstávají nezapomenutelným mementem v duši národa. Co takhle místo Vltavy od Smetany pro rychlou informaci cizincům ukazovat obrázky z divokého odsunu sudetských Němců, zvukově doprovázené hlasem prokurátora Urválka při odsuzování Slánského a Horákové a servírovat k tomu pivo jako toho co máme nejraději?
Výraz „mentalita cyklisty“ – nahoře se krčí, dole šlapou – vystihuje přizpůsobivost, kterou jsme si osvojili, abychom přežili. Masaryk, když apeloval na heslo „Nebát se a nekrást“, asi věděl, o čem mluví.
Tak tomu se říká stereotypizace. Poznáváme se v tom? Že ne? Ani se nedivím.
Já to vidím tak, že rozdíly v mentalitě jednotlivců stejného národa mohou být větší, ba až propastné, ve srovnání s rozdíly mezi národy. A kdyby mi hrozilo, že moje mentalita se začne blížit mentalitě některých autorů líčících jiné národy pouze jako opilé barbary nebo třeba intrikány a zloděje, možná bych zvažoval i dobrovolnou lobotomii.
https://casopiskontexty.cz/fosilie-rusko/
https://armadnizpravodaj.cz/udalosti/rusko-imperialni-mysle
https://hlidacipes.org/jan-urban-rusko-trpi-myty-o-vlastni-vyjimecnosti-a-naopak-nemravnosti-zbytku-sveta/