Divous Prokop ze sázavských lesů
Průkopník svobodného myšlení a pevného postoje
O tom, jak se jeden odvážný muž z dobré rodiny s nejlepším vzděláním před tisíci lety zřekl pozlátka života v povrchní Praze a vydal se do hloubi sázavského pralesa, aby se modlil, pracoval a sloužil lidem.
Když mladý Prokop své rodině a svým pražským přátelům oznámil, že se vydá do temných hvozdů sázavských, bylo z toho dost řečí.
”Co ho to napadlo? Ten se už dočista pomátl,” říkali. “Chudák jeho žena a malý syn. Jakoby nestačilo, co jim už takhle udělal, když se stal mnichem. Taková ostuda. A navíc ho tam ti domorodci v tom pralese jistojistě zamordují.”
Ten mohutný a na první pohled zasmušilý muž byl pro pražskou smetánku záhadou už delší dobu. Do Prahy ho poslali jeho zámožní rodiče jako dítě, aby mohl jít do nejlepší školy na Vyšehradě. Od začátku tam všestranně vynikal a jako velice mladý se stal populárním českým knězem. Našel si i milou ženu a ta mu brzy porodila krásného zdravého syna. Jeho život a kariéra se snad ani nemohly vyvíjet lépe. Avšak v té době se v Praze prolínaly dva světy: západní, kde převládaly latina, racionalita, německý živel, a východní, kde měly navrch slovanština, chaos a divoké emoce. Prokop prožil celý svůj život právě na rozhraní těchto dvou světů a to v době, která byla přelomová a ve které se formovaly základy malého českého státu v srdci Evropy. A možná stejně jako osud tohoto státu, tak i jeho život byl plný rozporů a bojů.
Prokop tehdy vedl mezi lidmi velmi oblíbené slovanské mše a byl to zkrátka úspěšný mladý muž. Jenže povrchní město s jeho lákadly a honbou za prchavým vzrušením mu přislo čím dál vzdálenější. Navíc byl hodně vznětlivý, vzteklý a šel si tvrdě za svým názorem, což nebylo pro jeho okolí úplně snadné snášet. Svou rodinu sice dobře zabezpečil, ale jeho záchvaty vzteku byly čím dál hrozivější. Takhle nechtěl dál pokračovat a rozhodl se opustit každodenní shon s jeho strastmi i radostmi a hledat jinou cestu. Brzy našel skvělé místo v nově založeném klášteře na Břevnově, kde namáhavá každodenní práce a duchovní rozvoj šly ruku v ruce, a který se díky tomu rychle proměnil ve vzkvétající oázu uprostřed jinak dost špinavého města.
Po nějaké době ale Prokop věděl, že se ani zde neusadí natrvalo. Rozloučil se se svými společníky, sbalil si nejnutnější věci a vydal se vstříc životu v ústraní. Nejprve se usadil v jeskyni nedaleko rušného města. Tam cvičil, přemýšlel, modlil se a pracoval, aby se připravil na mnohem delší cestu. Prý tam bojoval s různými přizraky a příšerami, alespoň se to říkalo a je pravda, že se z jeho jeskyně ozývaly hodně hlasité a divné zvuky. Co je ale jisté: musel nejprve porazit své vlastní démony, aby mohl pokračovat v dobrém díle. Až nakonec jednoho dne byla tato jeskyně opět prázdná a ztichlá. Prokop odešel.
Prokop si vzal jen sekeru, lano, vak s nejnutnějšími věcmi a vydal se směrem na východ do temného pralesa v údolí řeky Sázavy v samotném srdci bájné Bohemie. Tam nalezl krásné místo a hned věděl, že právě tam začne jeho nový život. Postavil si srub, obdělával skromné hospodářství, sekal dříví, staral se o včely a lovil zvěř. Brzy u něho začali nacházet útočiště poutníci, aby se osvěžili na svých cestách, i lidé z blízkých vesnic, kteří potřebovali radu nebo pomoc. Vzdělaný, silný a pracovitý Prokop jim byl rád nápomocen a jeho věhlas se šířil krajem. O mnoho let později tam za ním přišel i jeho syn Jimram a několik dalších mužů z Prahy a okolí a založili v lese malou osadu.
Jednoho dne se český šlechtic Oldřich oddělil od své skupiny a pronásledoval jelena do hloubi lesa, když se mu náhle do cesty postavil mohutný muž s širokými rameny, ve vousech měl včely a podíval se na něj pronikavým pohledem. Oldřich byl ohromen a padl před ním na kolena. Divous mu řekl: “Vstaň. Nejsem tvůj nepřítel.” Dlouho si povídali a stali se z nich přátelé. Ten den mu vylíčil svůj plán sloužit lidem v okolí a přinášet jim víru a vzdělanost v jazyce, kterému rozumějí. Kníže Oldřich byl nadšený a Prokopa v jeho díle začal všemožně podporovat. V tom pokračoval i Oldřichův syn Břetislav a v sázavských lesích vzniklo významné centrum hospodářského i duchovního života, Sázavský klášter.
Báje a pověsti jsou důležitou součástí paměti každého národa. Bez nich by byl vyhraněně racionální pohled na dějiny plochý a neúplný. Prokop, jehož svátek slavíme 4. července, těsně před svátky známějších a podobně zásadních postav našich národních dějin Cyrila a Metoděje s Janem Husem, je postava opravdově česká, tvrdá i svéhlavá, a zároveň laskavá. Vnímám ho jako vzor ryzí mužnosti, která je plna tvořivé síly, odvahy a nezlomnosti. Prokopa máme, společně s dalšími českými světci Anežkou, Ludmilou a Vojtěchem, po boku rytíře Václava stále před očima na Václavském náměstí, kde jejich sochy stojí jako mlčenliví svědci naší poněkud vykořeněné současnosti. Ale proud našich dějin, jehož byli oni součástí, stejně jako jsme jeho součástí i my, plyne neustále vpřed. Jistě ale neuškodí si aspoň občas uvědomit, že navazujeme na tisícileté dílo našich předků a že jeho pokračování závisí i na nás.