DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.1.

KAPITOLA 1.

Ondrova partaj • Rodinné trampoty • Kubánští boxéři • Na dostizích

Je horký červencový den. Chvíli po obědě.

V rohu zahrádky moravského šenku "U oběšenca" sedí vytáhlý dlouhovlasý třicátník v děsně nemoderním ošoupaném pepitovém sáčku a usrkává točené. Na jeho vyzáblé surikatí postavě s pavoučími končetinami působí nápadně krátké rukávy hodně komicky.

Pod majestátně rozložitou korunou prastaré lípy je i v tom horku vcelku snesitelně. Ale podstatné je, že to místo, kde sedí, se nachází tak trochu mimo dění. V takové polosamotě. Z jedné strany kryté hustým přerostlým křovím a z druhé divoce zdobenou obří dřevěnou šibenicí s oběšeným, přiblble se usmívajícím slaměným panákem poďobaným od hlavy až k patě neštovicemi barevných ledek, které za tmy laškovně blikají.

Majitel této knajpy má dost morbidní smysl pro humor.

Osamocený stůl se dvěma židlemi je oddělený od těch ostatních širokou uličkou. Místo jako stvořené ke konspiračním rozhovorům...

"Pokud se tady v týhle vobci maj setkat dva agenti, rozhodně to musí bejt tady." zamyslel se Lukáš.

Ze svého místa, podél nízké zídky s hustým křoviskem, ale přitom šikmo čelem k ostatním stolovníkům na zahrádce, zahlédne Lukáš při dalším napití skrze tlusté dno svého půllitru cupitat rozmazanou postavu nevysokého, ale zavalitého mužíčka. Nejen ta jeho figura, ale i řídký vlasový porost zlomyslně torpédují jakékoliv pokusy odhadnout jeho skutečný věk.

S Lukášem byli totiž spolužáci.

Lukáš na konto té jeho plešky jednou poznamenal, že 'tomu indiánovi, co ho tehdy na prérii skalpoval, se nejspíš líbil jen ten vrchlík.'

Když si ten nově příchozí sedá naproti floutkovsky mladistvého Lukáše, nezasvěcenému kolemjdoucímu může z dálky připadat, že si basketbalový trenér juniorů pozval na výchovný pohovor svého problémového hráče. Kdyby ale ten pozorovatel seděl blíž, pochopil by, jak dalece se plete.

"Jak ty to, Ondrášu, děláš, že přídeš dycky všude včas..." uchichtl se Lukáš. "Já se tady vyskytnu jednou za uherskej rok a trefim sem pokaždý hned napoprvý. A tys tady, ubožáčku, někde kolem zasejc určitě bloudil," rozesmál se. "Heleď, už sem uplaval celej jeden bazének."

"Šak já ťa zas rychlo doženu, neboj. Na ňa stejnak nemáš," vrátil se mu Ondrův kontr.

"No sorry no. Zmrzl sem na tej pitomej schůzi," kroutil hlavou příchozí a sotvaže usedl, nějaká obtloustlá ruka před ně beze slova třeskla dva zpěněné krígly.

"Dík Helčo!" zvolal štamgast na vzdalující se netečnou šenkýřku v poněkud ošuntělém, ale pestře zdobeném kroji a otočil se zpět na Lukáše: "Co to máš zas na sobě, ty hastrošu? Chceš nám tu plašiť zvěř?"

"Copa se ti to nelíbí? To je, kámo, ještě po dědovi, hele," prsil se Lukáš.

"U nás v takových kostičkách chodí masaři po zabíjačkách," zakřenil se Ondra.

"U vás masařky nelítaj?"

"Masař, to je po našem řezník, trúbo..." poučoval Ondra.

"Pokud de vo zabíjačku, tu tendle frak poznal určitě..."

"No baže! Máš to samý flek od itrnic..." zachechtal se kamarád.

"No né... Koukni. Tady ta díra v podpaždí je vod kulky nějakýho němčoura. Tu další prej už na dědu vystřelit nestih," zatvářil se Lukáš významně.

"No to ti docela věřím. Inak bys tu dneskaj se mnú nebýl, ogare."

"Tak... A teď už to můžu konečně sundat, páč je to tlustý a je v tom pekelný horko." Což také učinil.

"Jo ták... To mělo byt další tvoje stylové entré...? Bravo!" vztyčil svůj palec s pousmáním Ondra. "Tys měl byt herec, chlape... Ty sas minúl povoláním."

"Nestraš. To by mi tak ještě chybělo ke štěstí, čověče. Snad ledaže bysem si ty scénáře psal sám," zvednul Lukáš významně obočí.

Ale hned vzápětí dychtivě pokládá otázku:

"No ale povídej, hele... Jak to probíhalo...? Vypadáš nějak sklesle.."

"Ani sa neptaj! ... Mosím sa napit, plantá sa mi jazyk," vzdechl Ondra. Zkušeným záklonem do sebe odložil půlku škopku rezavého moku, jako by to byl decák, utřel svůj pěstěný knírek a pokračoval.

"Tývole! To zas bylo neco..." kroutil hlavou. "Partaj na odpis...! Dřepíme tam jak holubi na bidle. Všeci enem drží hubu a poslúchajú ty dvá vyšňořené užvaněné pajtáše vepředu... Všeci dobře víme, co ti gauneři už tady enem za tých posledních pár roků napáchali... Ale místo abysme je poslali do pekel, sedíme tam a čumíme na ně!" Ondra se chytil za hlavu. "Jak já to tam nenávidím! Tak nejak to snáď moselo fungovat za komančů..."

"No dyk jo," navázal Lukáš. "Časy se vracej, pamětníci zvracej... My, tady dole, na konci toho potravního řetězce, akorát běháme jak morčata v mlejnku. Furt dokola... Dyť co se vlastně vod tý doby změnilo? Co nás tehdy ten svatej Václav - prej vobdivovatel Heideggera a Husserla... fenomenolog... myč voken a kouleč sudů v pivováru, co prej tak hluboce pohrdal konzumním způsobem života... jako nějakej Mojžíš z americký ambasády... proved v tom svým mercedesu a s marlborkou v koutku... tím Rudým mořem Federálního shromáždění... Aniž by se potřísnil... A pak se posadil do tý svý Lucerny... A na hrad... Jako 'morální ikona'... Aby pak moh jako polobůh požehnat humanitárnímu bombardování Jugoslávie...?"

"Když to tak poslúchám tu Vaškovu story, na tej ambasádě asi znajú Wericha, lebo si řekli: "To je blbé, to se bude líbit!" vložil se do toho Ondra.

"No jistě... Hochu, nezměnilo se lautr nic... Dyť koho máš za prezidenta?... Komunistickýho fízla! Šéfa komoušský buňky v rozvědčickým kurzu, kde práskal na svý kolegy, že sou málo angažovaný... Tak co chceš?... A ženuška politručka, hele... To je rodinka jak ze žurnálu... Takoví naši malí aristokrati... Jen vzpoměň, kdo jednomyslně zvolil Havla... Pak ten Adamec, Čalfa, Pithart... Komouši jeden vedle druhýho! A pak Dvořák v ČT, Rychetskej... co posledně tak hezky vohnul volby... po něm Baxa, taky pěknej výlupek... Teď jak zdů-vod-ni-li ty valorizace důchodů... " nakreslil prsty do vzduchu uvozovky. "Podle toho máme asi chápat, že je vláda úplně blbá, protože nevěděj, jaká má bejt příští měsíc inflace... Prásk mezi voči...! No hlavně že ti mantáci dělaj prognózy na příštích dvacet let a namísto rozpočtu na příští rok furt jen řešej estébáka Babiše a jeho čapák..."

"No ále nezapomínaj, že moj tata býl tehdá v partaji taky a dokonca též dlúhé roky védl buňku ve fabrice... Byl to dobrý, pracovitý chlap...! Pro ostatní by sa rozdál, a preto ho aj ľudé měli rádi... Nikdá nikomu neublížíl!" ozval se Ondra rezolutně.

"Co vim, tak jsi mi, Ondro, taky říkal, jak tvůj táta s tvým dědou, kerej s tou legitkou seknul v osmašedesátým, se vo tom často hádali... Proč že jako do toho ten jeho mladej trouba lez, když věděl, jaký to tam je..." namítl tak trochu Lukáš. 

Současně ale v jiném souhlasil: "Tvýho tátu si moc nepamatuju, ale věřím, že byl skvělej... Jestli měl v sobě jen půlku z tvýho dědy, tak to tak bejt muselo..."

"Děda bojoval po boku rusáků tady v Beskydech a nedal na nich dopustit... Za války protivá nacistom a eště aj po válce protivá banderovcom...," vysvětloval Ondra. "Měl v Rusku hromadu přátel. Dlúho si spolu psali... Ale potem, keď přišel ten srpen, mosel z teho byt hodně v šoku... A keď mu ty svině rusácké znásilnily milovanou dceru, tak sa v něm neco zlomilo..."

Lukáš se na něj zkoumavě zahleděl. "Hele, neříkals mi náhodou, že ta tvoje teta byla s těma okupantama tancovat dobrovolně? A že vochomejtáním vokolo nich dráždila toho svýho, aby žárlil...? Vyjít si za šera k lesu se třema hladovejma chlapama, to už chce fakt kuráž..." rýpnul si Lukáš.

"Ona si, hlupaňa, myslela, že ten její pude za nima a že si ju jako včas odvede... Oni byli tehdá rozhádaní, či co... Dajako dúfala, že ju jako chlapsky vytrhne z tých spárů a unese tajak svoju princeznu do bezpečí... Husa blbá! ... A šak ten její též za nima aj na počátku šél... Ale pak keď ju viďél, jak s nima koketuje, pomyslel si neco o kurvách a šel dom... A pritem, děda jej v jednom kuse opakovál, ať nikeho nedráždí..."

Ondra polkl slinu a napil se. 

"Všeci byli vraj na šrot... Ten rusák, co jej to urobíl, vraj sotva stál na nohách... Vrátila sa samá modřina... A tahne sa to s ňú celý život..."

"A jak víš, že to byl rusák? Co když to byl nějaký ukroš? Těch tam přece bylo nejvíc... A rusky mluvili všichni... A ta tvoje teta to snad dovedla vodlišit...? Říkal jsi mi taky, Ondro, že ti rusáci tvýmu dědovi nejednou zachránili život... Nepřipadá ti divný, že jednou děda rusáky vobdivuje, pak na ně zas hned zanevře... Kvůli někomu, vo kom ani neví, jestli to rusák byl?"

Lukáš vrhnul na Ondru soustředěný pohled, lehce se pousmál a mrknul okem. "No ale dobrá, připusťme, že to byl nějakej ruskej magor... Co to mění na tom, že mu jiní rusáci zachránili život?... Není ti to všecko nějaký podivný? Co nás vede tady k těmhle jednoduchejm a příkrejm úvahám vo tom, jací 'voni všichni' ti rusáci, hotntóti nebo marťani sou? Jen na základě jednotlivýho případu? Vytrženýho z kontextu... kerej ani pořádně neznáme...?"

"Sú to jednotlivosti... Ale zásadní... Je to otázka cti... Osobní svobody... Spravodlivosti..." stál Ondra na svém.

"Já vím, Ondro, že je dědula skvělej. Tak skvělej, že se vo tom nevodmít bavit dokonce ani s tak cizím člověkem, jako jsem já... Vím, jak mu na tý cti záleží... Ale přesto: Todleto mi nikdy uspokojivě nevysvětlil..."

"Takéto citlivé věci sa enem těžko vysvětlujú... Užaj preto, že žádný súd samosebú neproběhl... Řešila si to armáda... Interně, pod pokličků... Enem sa to tutlalo... A strana místo aby sa zaňho postavila, tak mu naopak vyhrožovali... Esli nebude mlčat... No taká byla doba... Je to nehojená rana, Lukine... "

"Jako by to bylo dneska jiný, hele... No při těch znásilněních imigrantů. Všecko to zametaj pod ten tlustej tepich úplně stejně jako tehdy... Psát vo tom, ba ani povídat si na ulici nesmíš. Abys ty nebohý, těžce zkoušený běžence nějak neurazil. Však se jen pobavěj s holkou, co na tom... Dyť tolik vytrpěli..." zaťal Lukáš svůj sarkastický dráp a ještě z jiného soudku s úšklebkem dodal to, co právě potřeboval, aby bylo vysloveno. "Tvůj táta chtěl bejt jinej... Jak už to tak ty děcka obvykle dělávaj... Ten do strany vstoupil, aby ji napravil... A to ty jsi po něm zase dokonale podědil, Ondrášu, že jo?"

Ondra tu narážku na svoji osobu ponechal bez reakce, ale s dalším souhlasil. "No ja... Získal si tam respekt... Šel príkladom a začal dělat pořádky..."

"No a takhle taky káp na ty šmelináře... Přišláp jim kuří voka a potahal je po těch stranickejch aktivech..." navázal Lukáš.

"Co měl robit iného, keď mu tam rozkradli půlku skladu, šmejdi... Najprv jim dali chlapi varování, ať teho nechajú a zaplatí škodu. To měli eště len nepřímé důkazy. Ale ti ksindli sa im enem vysmáli. Že jim vraj nemožú nic dokázat... Potem keď je u teho čapli, už sa s nima nepárál... Prostě čistá zlodějina...," což Ondra doprovodil plácnutím dlaní do stolu. "Byli to křiváci všeci třé... Užaj dávno pred tú rozkradačkú sa právě týto handrláci snažili tatovi donášat různé špinavosti na ostatní... Vůbec bysem sa nedivíl, dyby měli všeci ti výtečníci u estébáků složky.."

"Ale údajně neměli... Nebo jim to někdo zamet?" zašklebil se znova Lukáš. "Dnes sou čistí jak slovo bóží... Z vězení odešli pomalu jako zneužití disidenti, na kerý byl zosnovanej politickej proces... A tvůj táta byl jako tý děsný křivdy 'bezohleným strůjcem', když von, jako 'nástroj totalitní mašinerie' nechal na základě prej 'vykonstruovanejch důkazů' a při 'dodatečně zpochybněnejch svědectvích' jeho spolustraníků, 'nespolehlivejch komunistickejch funkcionářů' zavřít do lochu 'nevinný tatíky vod celkem vosmi dětí'..." zesumíroval Lukáš svoje poznatky s patřičnou dávkou ironie.

"Hlavně ho mrzelo, že sa proti němu obrátili aj tý, co ho tehdá najviac šprengovali, aby už ty šmeliny řešíl... A svědčit o tem, jak to doopravdy bylo, odmítli aj ľudé, co im najviac pomohl..." postěžoval si Ondra.

Lukáš lapil krígl a šermuje s ním ve vzduchu, pokračoval v úvaze.

"Jestli nebyl problém v tom, že z těchto třech veksláků a přikradačů nám po tom plyšáku prudce vyrostli vlivní podnikatelé... Velevážení vobčané... Mecenáši... Tývole... A jak z nich ti malí pinoživí lidičkové, lační po výdobytcích Západu, cejtili ty jejich prachy, začali jim zobat z ruky... Minulost zapomenuta... Hříchy vočištěny..."

"Jo, šecko sa to obrátilo proti tatovi. Najednúc byl v tej fabrice sám. Enem tady ta malá najbližší komunita na dědině ho držala při životě."

"Kdyby mu aspoň dali pokoj, ale voni mu museli jít ještě po krku... Rajtovat na něm... Až ho dotlačili až na samej vokraj... Až nakonec skončil po mrtvici na vozejku..." Lukáš se na chvíli zarazil. "Promiň, že ti to tady valím takhle bez vobalu, ale já ti to prostě potřebuju takhle říct... Nečekej vod nich žádnej vděk!... Myslím vod těch tvejch... I tvůj táta to pak nakonec úplně mentálně zabalil... Protože byl drsně zklamanej, totálně vyhořelej... Takovej spávnej chlap!... Moh tu dneska ještě mezi náma bejt. A ještě spoustu dalších let... Kam se poděla spravedlnost? Vo co těm lidem de? Proč to dělaj? Položil sis někdy tuto votázku, Ondro?"

"Mockrát... Ty bojové sporty sem začál dělat právě preto, abysem to ze sebja nejak vymlátíl... Tu křivdu... To ponížení... Starší brácha, Štefan, to neustálé urážaní neunésl a utékl z domova. Ten mladší, Marek, eště našťastí teprv brál rozum..."

"Já bych možná nějaký vysvětlení přeci jen měl, Ondro... Ale to je trochu na delší debatu... Radši to nechme na někdy jindy..." mávnul Lukáš rukou.

"Hele... radši se vraťme zpátky k tý tvý současný partaji. Nezodpověděl jsi mi, jestli jsi podědil po tátovi ty sklony polidšťovat korytáře v partajích..." dodal s lišáckým úsměvem.

"Děláš sa, jak dybys to nevěděl. Dneskaj vládnú všude enem prachy... Teraz prd záleží na tem, jaká partaj... Ale kdo ju platí... A proč, Lukine... Uvědom si, že tehdá bylo ve straně milion sedm set tisíc členů. Já si uvědomuju, jak to tehdá bylo... No že lidi do strany tlačili, ináč by sa neprosadili... Že im šlo o kariéry... Lenže! ... To mi chceš tvrdit, že to byli šecko enem korytáři?"

"Kolik tam máte členů dneska? Těch poctivejch, co jim vo korýtka nejde a páchaj tam jen to věčný dobro? Dyk je vás tam dohromady pár. A v jednom kuse nadáváš... Proč tam vlastně, Ondrášu, lezeš ty...? Pro prachy...? Co vod toho čekáš...? Myslíš, že když se jim do toho jednolitýho vomitního proudu těch jejich 'progresívně vznešenejch myšlének', kerej valí jako lavina celou tu partaj z prudkýho kopce volebních preferencí šusem dolů, jako do toho tím vlastním tělem postavíš...? Že tu lavinu zablokuješ...? Nebo ten proud snad i votočíš nazpátek...?" chytil se Lukáš za hlavu. "No já jen abys nedopad jako tvůj táta..."

Ondra naježil svoje husté obočí: "A jak ináč chceš neco změnit? Keď budeš sedět doma na prdeli...? Jaks býl předsedú u tých tvojich hadařů, v tem zvířacím spolku? Cos tam dělál...? Na co ti to bylo...? Chcels ich snáď šeckých nechat uštknút...?"

"Dlouho to fungovalo normálně," bránil se Lukáš. "Sem tam nějaký drobný neshody... Znáš to. Závist, škodolibost... Někdo něco někomu furt dlužil... Prkotiny... Pak se ty vztahy začaly jaksi divně sypat. Hrotit. Lidi znervózněli, začali do sebe vjíždět jako zběsilí. Vostře a kvůli úplnejm hovadinám... Tehdy sem si začal říkat ty věci jako: 'Vole, co se to sakra s těma lidma děje...?' Moh si hlavu ukroutit... Dnes už sem chytřejší a dívám se na všecko krapet jinak... Tehdy sem nechápal někerý věci, vo kerejch už dneska vim přeci jen víc... Tehdy sem na to neměl nervy...! Proto sem s tim seknul... Vzal to jinej, kerýmu sou ty mezilidský vztahy putna. Prostě na to háže bobek... Řek mi, že ho zajímaj jen ty 'němý tváře' a lidi ať se klidně povražděj... Na schůzi nás hned zkraje seřve, aby byl klid, a když se chlapi venku poperou, tak ho to nezajímá. Hlavně že má v pořádku kasu, výstavy a tydle věci... Teď už nedělám ani patrovýho důvěrníka u nás v baráku. Nechci žádnou funkci ani vidět!"

"No vidíš!" přitakal Ondra. "Já s nekerýma, co eště neztratili rozum, sedím před tou schůzou dobré dvě hodiny u mňa doma u pálenky... Nejak sa s něma domluvím... Co jako prosadíme... A jak... Ale keď na tu sešlost všeci přídem, ti zasraní pazgřivci nakonec dycky cúfnů... Chystám sa jako že budu mluvit... a včilkaj vidím ty ich psí pohledy, strachem vyvalené očiska a jeden mi šepce: 'Víš, eště není ta vhodná chvíľa...' To víš že mám sto chutí jim tu legitku šeckým do jednoho otřískat o ty ich duté lebeně!"

Musel se pořádně nadechnout.

"Jak rád bysem im to šeckým napálil... Nejak jako: 'Vy blbci, běžme dom... Dělat neco rozumného... Henty dvě shnilotiny vás stejnak nikam nedovedú!... Akorát tak do basy!... A při volbách nás rozumní lidi za tu našu jalovosť akorát nakopú do prdele!'"

V tu chvíli si Ondra uvědomil, že svůj hlas zcela bezděky vyšrouboval vysoko nad úroveň okolního šumu, že ještě k tomu tluče pěstí do stolu a jak Lukášův zrak začal těkavě monitorovat reakce u stolů okolních. Rozhlédl se kolem a už zase utlumeným hlasem pokračoval. 

"Kde nekeří berú tú istotu, že to 'zas nejak dopadne'?"

"Možná věděj něco, co nevíme my," glosoval to Lukáš s šibalským výrazem spiklence.

"Alebo věďá hovno a je jim to fuk! ... Lebo sú lhostejní... Leniví přemýšlat..." zazdil to patřičně Ondra.

Oba se odmlčeli. Ani jednomu z nich se na to navazovat nechtělo.

"Radši sa napime..." zavelel Ondra a dojel druhou půlku svého rezavého požehnání. Jeho prázdný škopek už ale zpátky na desku stolu nedorazil, protože mu jej Helča mezitím čmajzla z ruky a na keramický tácek mu šoupla další bělostně očepený boží dar.

"Pamatuješ, jak sem tu měl u tebe na vejletě ty mexikány?" změnil Lukáš téma. "Jak jsi je tu vožral na hromadu tou tvojí luxusní slivovicí...? To sem ti ještě nevypověděl, kamaráde..."

Lukáš si pohodlně opřel oba lokty o stůl a s gustem se pustil do vyprávění.

"Jak sme se vraceli do Prahy, tak někde před Přerovem sem to raděj zastavil, páč byli hoši po tý bojovný noci bledě zelení, jak ta jejich agáve, co z ní doma pálej tequilu... Vlezem čoveče do motorestu. Prázdnej sál, akorát vedle pípy sedí skupinka štamgastů. A teď sleduješ ty jejich vyvalený bulvy, jak na tu grupu majskejch indiánů nechápavě civěj.

Zasedli sme a vobjednali si. Chvilku klid a pak se najednou jeden z těch místních zvedne a štráduje k nám. Vlastně rovnou ke mně. Docela korba. No, vypracovanej. A hrudník měl nafouknutej jak mořskej ježík...

Skloní se a významně povidá něco jako 'Tak todle ne, hoši. Tady ta hospoda je jen pro bílý. Cigoše tady nechceme. Sbalte si hezky fidlátka...' Mexikáni znervozněli a začali na mě švitořit. Španělsky samo sebou. 'Co se to jako děje?'

Hromotluk znejistěl. A tak já toho využil a hned do něj: 'Víš, kdo to je, kámo...? To sou vzácní hosti...! Kubánští boxéři... Šampióni... Vezu je do Olomouce na turnaj...' Týpek zesinal... Tudíž já si hned přisadil: 'Chceš, abych jim přeložil, co jsi řek?'

Borec splasknul a zlomil se v pase. Myslím, že do dneška neví, jak takhle v tom předklonu, na couvačku, trefil zpátky k tomu svýmu stolu...

Hnedle sem si na tebe vzpomněl, Ondro, a jedno je mi naprosto jasný... Bejt s náma tvoje maličkost, tak ten kmásek k tomu svýmu stolu už po svech nedojde..." završil své vyprávění Lukáš a rozesmál se.

"Nedělaj zo ňa násilníka..." bránil se Ondra.

"Násilníka ne, ale dyž ty ty rvačky prostě tak nějak magicky přitahuješ... Tím dobráckým ksichtem si vo to, Ondrášku, přímo koleduješ... Já když nahodím ten svůj vlezlej, vofrklej ksicht, tak je dycky nějak vodradím... Zato ten tvůj kukuč Mirka Dušína je irituje... A současně jim dává jakousi marnou, pomíjivou naději, kerý pak můžou ve zbytku svýho života litovat..." řehtal se dál Lukáš.

"Šak víš, tady to sem ti dycky záviděl, Lukine." otočil Ondra diskusi směrem na parťáka... "Tak půjčka za oplátku... Nevím, esli sem ti vyprávěl tu zkazku, jak sme jako studenti vzali se súsedem letní brigádu na dostihách ve Slušovicích..."

"Ne... Povídej... To mě zajímá..." zahořel hned Lukáš zvědavostí.

"O prestávce hledáme, kde sa najest. 'Deme sem,' říká on. Vlezem do jídelny a hledíme... Všude enem samý žokej. V tých ich pestrých dresech. Já povídám: 'Nene, to neni pro nás, dem pryč...' Ale jemu enem očiska zasvítily a že 'Nekecaj a poď!' Gecl si nadrzo v tem bílém triku a šortkách za jeden volný stůl a já vedľa něho. Aj on měl skorem dva metry, jako ty včíl, a trčal tam, mezi tyma malýma koňákama, jak bílá ajfelovka. 

Přiběhla dajaká poletucha a že 'jak sa menujem'. Ten pajtáš na ňu že 'Mrkva...' To si zrovna vymyslél... Zalistovala v papírech: 'Ale já tu takové jméno nemám...' A on hneď: 'Jak je to možné? To je šlendriján...! Za chvílu mám start dalšího dostihu!... Kůň bude nažraný a já mám byt hlady!?'

Komediant jeden! Tak tu chuděrku vyškolíl... Vraj: 'Já su žokej Mrkva! Co ňa nepoznáváte, ženská? A tentok je můj slavný trenér Kbelík...' Zrudl sem jak rak v hrnci... 'Jistě...omlouvám se... hned jsem vás nepoznala... nezlobte se...' vykoktala ta ubožačka.

A za chvílu docupitala s dvěma talířkama a s omluvou, že řízek už nemajú, ale aspoň tu koprovku s vajcem..." Odra se rozchechtal.

"To býl preňho boží tresť, pretože koprovku nesnášá. A pro mňa sladká odměna za to utrpení... Já zasa tu máčku miluju a s chuťou sem je zedl obě dvě." Ondra si s úsměvem od ucha k uchu připlácl dlaň na čelo. "Pak kdesi v konzumu žvýkál dajakého smrsklého smradlavého utopenca..."

Poté Ondra nahodil vážnější výraz a pokračoval: "Toto já nemožu... Takú komédiu... Neumím to... A ekluje sa ně to. A aj keby... Na mně by to hneď každý poznál... No šak ňa znáš... Já mám radši šecko na rovinu..."

"Jo, znám... A božechraň, když ti tu 'rovinu' někdo vohne... To pak v tobě vzkypí spravedlnost," přisadil si s úsměvem Lukáš. "A když tu spravedlnost navíc vyfutruješ pár panákama, tak facky jen lítaj, že jo...?" dodal ještě s intonací, která i přes to kamarádské popichování zdůrazňovala jistý obdiv.

"Nemožu za to... U nás na dědině to tak holt je. Než nekoho dlúho presvědčovat, lepší mu dať jednu po čuni a on pak rychlejc pochopí..." zamrkal Ondra s úšklebkem na Lukáše. 

Hned nato však svůj pohled nepřítomně zabodl do mizející pivní pěny. Nad něčím se starostlivě zamyslel...

Když pak svůj zrak znova bezděčně pozvedl, najednou ztuhl a zbledl jako sláma toho oběšence nad ním... Intenzívně pozoroval postavu kráčející podél plůtku zahrádky směrem k vstupní brance... Posunul si židli tak, aby byl k brance čelem... A s křečovitým výrazem... připomínajícím motocyklistu při cirkusové jízdě v kouli smrti, který si za nic na světě nemůže vzpomenout, jestli předtím dolíval benzín, šeptem zasípá:

"Bacha... Ticho... To je ten můj šéf!"

Pokračování zde:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.2. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...