DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.11.

Motto: "Doktore... Já lžu, jako když dejchám..."

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

Václav Janda

Spisovatel

25. listopadu v 14:06

143 zobrazení

Napište první komentář

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.10. - Blogosvět.cz

KAPITOLA 11.

Chtějí nás zlikvidovat • Desperáti a gaučoví válečníci

Ondra sice trochu vypustil páru, ale dlouho mu to nevydrželo. Po chvíli se konspirativně naklonil k Lukášovi a ještě ztišenějším hlasem pokračoval:

"Chcú to tady šecko zlikvidovat!!! Enem pár čísel za loňský rok, Lukine... Zisk celkem třech tisíc firem v zemědělství je asi osum miliard. Šecko to ide zpravidla na provozní náklady... Žádné dividendy! ... Na druhú stranu: Zisk enem čtyř energetických firem, co tak rýžujú na tých drahých energijách, je čtyři sta miliard! ... Zisk solárních baronů celkem jeden bilijón... A týto šeci si vesele rozdávajú dividendy a jezdí na dovolenky do Karibiku!"

Ondra třeštil oči tak divoce, že Lukáš už jen čekal, jak mu z těch jeho hlubokých důlků vyskočí a začnou divoce poskakovat po stole.

"Zemědělci majú asi enem tři procenta zisku..." pokračoval náš plamenný řečník. "Supermarkety majú od šestadvaceti do šedesáti, nekdy až sto a viacej procent zisku...! No není to hnus, co sa děje?! ... Mosím sa napit..." přerušil svůj projev Ondra.

"Jo... Napij se... A neprožívej to tak fatálně, Ondrášu..." snažil se ho tlumit Lukáš.

Ale sotvaže Ondra polkl, už zase z něj sršel oheň:

"Snáď ani za teho totáča nás takto neodírali! Pred tým plyšákem tu predsa bylo tolik velkých fabrik... Mlékární... Cukrovarů... Penicilínka... Šeckého... Co my sme enem vyvážali do světa! ... Letadla, motorky, traktory, jaderky, zbraně, optiku... Celé investiční celky... Kde to šecko dneskaj je?!"

Teď už k výkladu přidal i divoké máchání oběma rukama... Přičemž si ani neuvědomil, že se o pár centimetrů pozvednul ze židle a zaujal polohu, jako by se chystal na zteč...

"A abysme sa nezlobili, že nám tu z teho totáča nic nezostalo, tak nám včíl oprášíjú aspoň ty staré osvědčené zákony... Podvracení republiky... Hanobení republiky... Pobuřování... Poškozování zájmů republiky v zahraničí... Už sa na to těšme..!"

Lukáš znova cítil potřebu tu tíhu této diskuse aspoň malinko odlehčit.

"Naštěstí, todle všechno je furt jenom ta politika, Ondro. Nevím, jestli tě to uklidní, ale to, že je sousedovic Pepan nějakej divnej, protože jej zahlídli, jak ve sklepě s gustem tejrá psa, to budem moct říkat dál... Teda... Pokud to nebude zrovna synek nějakýho vlivnýho politika...že jo..." uchichtl se.

"Neuklidní, Lukine. Oni nás budú kočírovat úplně ve všeckém! Ale poďme na chvílu od teho...“

Mávl Ondra rukou a pokračoval:

Dobřes to otočíl zpátky k tým psychošom v komunitě... Je to tak. Lidi zkrátka věděli viacej o sobě navzájem. Dneskaj, keď sú tak naťahňaní, jak ty sardinky, dajak by aj docela rezignovali... Možno je v tem aj ta politická beznáděj... Furt chodía k volbám a nic sa nemění... Zas tu máme štyrycet let režimu, co nás oškubává... Vlastně sa im, Lukine, ani nedá divit... Sú z teho unavení..."

"Tak jsi mě, Ondro, pochválil, jak sem zdrhnul vod politiky a už seš tam, hele... vobloukem... zase nazpátek..." rozesmál se Lukáš. Uchopil svůj krígl, s rozmachem jej naboural do toho Ondrova a mohutným lokem si snad poprvé řádně zvlažil hrdlo."

"No tak asi to spolu súvisí. Šak to predsa víme... Vezmi to klidně zasejc zpátky k Hareovi. Já už budu hodný," pousmál se konečně Ondra a jak polkl suchou slinu, přihnul si hned také."

Lukáš zapřemýšlel, nadechl se a pokračoval.

"Kde sme to vlastně skončili? ... Jo, byli sme u tý drbárny, u těch pavlačí, u těch hospod..." Lukáš provokativně zdůraznil to poslední slovo. Oba se tomu upřímně zasmáli, vědomi si toho, kde se nacházejí a co právě provádějí.

"Všecko se tam řádně propralo," pokračoval Lukáš. "A než Pepík vyrost, většina vokolo si na něj dávala pozor a k ničemu ho nepustili... A pak to dopadlo tak, že se chlapec buď přizpůsobil, nebo si holt sbalil ranec a šlapal do jiný čtvrti, vedlejšího města, někam, kde ho neznaj... A tam řádil... A jak jej vodhalili (na dobře fungující vobci to šlo rychle) buď ho tam pak zašili, nebo když byl chytrej, tak jim zavčas zdrhnul jinam... A tak furt dál a dál..."

"Ale dyť presně toto sú tý tolik oslavovaní pistolníci z divokého západu... Tý desperáti. Štvanci se svojou podobiznou na letáčku 'Wanted' vylepeném na každém rohu. S tučnú odměnú v dolaroch za dopadení. Živého, alebo mrtvého. Obnos kulaťučký podľa teho, co napáchali... Zloději a nájemní zabijáci, co je tak obdivujú v tých různých baladách a příběhách o 'odvážných, srdnatých, neohrožených hrdinoch.' A vůbec nikomu z tých vášnivých čtenářů to nepřipadá ani trocha ujeté." Poklepal si na čelo Ondra.

"Naštěstí jim příroda nenadělila ten 'pud sebezáchovy,' takže ty zrůdičky většinou dlouho neškoděj... Amygdala je zradí..." pravil Lukáš a přemýšlivě se dotkl špičky svého nosu:

"Hele... Jak se vlastně přišlo na to že by v tom centru tý jejich špatnosti mohla bejt zrovna amygdala?"

"No... Třeba keď sa zistilo, že opíce, keré majú léze na amygdale, dělajú docela podobné vylomeniny, jako psychoši... Trebárs to, že sa pokúšajú ulovit kobru... Alebo sa neohroženě vrhajú na tygra..." usmál se Ondra.

"Copak psychouši lověj kobry?" Zasmál se Lukáš.

"No to nevím, Lukine. Ale stačí to, jak lozíja po tých fasádách mrakodrapů... skáčú ze střechy na střechu... chodí po provaze bez istění..."

"No když sou tak šikovní?"

"Ale prd... Většina sa ich zabije alebo zchromí... Ale o tých sa už nepíše tolik, jako o tých, co sa im to náhodú povedlo... Keď sem chodil jednu dobu létat paragliding... Šak znáš to. Startuje sa na kopci s takým zvláštním padákom... Tož tam takých magorů též bylo pár... Normálně sa vznášat už je nudilo... A tak létali v noci, přistávali medzi elektrickýma drátama, na střechy kostelů, v místách kde byly nebezpečné poryvy... Startovali aj z kolmé skaly, na pár metroch... Na takéto kokotiny to vůbec není stavěné..." kroutil Ondra divoce hlavou.

"Já sem si vychutnával krásné počasí..." pokračoval Ondra. "Ten klid nahoře. Tu prírodu. Ten nadhled... Ale oni né! To im nic neříkalo. Oni potrebovali furt adrenalín... Šeci byli stokrát dolámaní, sešrúbovaní... Je to krásný sport, keď to eště děláš slobodný a nemáš odpovědnost za rodinu... Lebo aj keď si hodně opatrný, predsa len máš enem ten kus hadru nad hlavú... A tož takto... Aj keď som si to užíval, mosel sem z tama odísť, lebo ňa šprengovali k čím ďalej tým vetším blbosťám..."

"Takže desperáta... co zrovna nelovil kobru nebo se nevrhal na tygra... nakonec nějakej ten muž zákona, s pomocí jinejch tím... nebo jiným... desperátem tyranizovanejch vobčanů toho městečka, vyčmuchal a polapil... Zajímavý je, Ondro, že vo hrdinství těch šerifů je těch knížek i filmů podstatně míň..."

"No to víš... Ti měli predsa normální spořádanú rodinu... dětičky... chodili do kostela... Nepřepadávali banky a neklátili baby v každej putyce na potkání... To je pro lidi nuda číst... Lidi majú rádi v tem svojem nudném životě vzrůšo... Gangstery... Akčňáky... Keď teče krev... To doma v baráku nemajú. Tam keď otočíja kohútkem? Žádná krev...! Teče enem obyčajná, nudná voda..."

"A líběj se jim všecky ty střílečky... A detektivky, v kterejch je na každý stránce nejmíň pět mrtvejch... Vzpomínáš si, Ondro, na ten biják, co nám jej pouštěli na chmelový brigádě? Jak se to jmenovalo... No to je fuk... Jak sme si tehdy z ceny lístku spočetli, že jeden mrtvej stál dvacet halířů?"

Ondra to mávnutím ruky místopřísežně odsouhlasil a Lukáš pokračoval.

"No a samo že ty válečný příběhy vo hrdinskej činech amíků ve Vietnamu... Takový ty braky jako 'Velká červená jednička' nebo 'Černý jestřáb sestřelen' a podobný zhovadilosti... Je to rozkoš sedět doma v teple a suchu... V pohodlným ušáku... A civět na nějaký borce, jak se hrabou močálem... Se sapíkem nad hlavou... Mezi anakondama... Že jim po hubě lezou tlustý pijavice si ti protagonisti jako ani nevšímaj, protože jim kulky svištej vokolo uší a každou chvíli se vozve 'ááá' a někerej z nich zmizí pod hladinou... Jestli to byla anakonda nebo nějaká ta kulka, to ten divák nepostřeh, protože zrovna honil poslední neposedný brambůrek na dně vobrovskýho maxi pytlíku z Kauflandu v akci..."

"Žerú ten popkorn, zapíjajú to lahváčem a představujú si tam sami sebja... Jako teho neohroženého hrdinu, co kosí ty zákeřné, lstivé vietnoše... Kerým dobře tak! ... Lebo 'neměli v tem Vietnamu co dělat'... Keď tam 'chcú byt amíci'... no né?" zašklebil se Ondra ironicky.

"No jo, ale jak dlouho budou takový diváky tydle krvelačný témata bavit? Nejspíš jen do tý doby, než je samotný někdo do toho močálu strčí taky... Ne...? Úplně je vidim... Ještě na tom cvičáku, v tom novym čerstvě vypranym mundúru... takhle prvej den po ránu... někde na začátku tý vopičí dráhy... Tam si ještě ti sádelnatí gaučoví válečníci budou možná hrdinsky připadat... Budou si dělat selfíčka a posílat je domů... Jak se ale poprvý proplazej napůl zmrzlým bahnem nebo poblejou v plynový masce... těžce zapochybujou... A po pár měsících přebírání blech... vo hladu... zmrzlí... napůl hluší vod šrapnelů... a pološílení vod věčnýho plazení v krvi, mezi hnijícíma mrtvolama s vodtrhanejma končetinama kamarádů, co si s nima ještě včera u piva vyprávěli vtipy vo blondýnkách... Tehdy už si na nějaký pitomý propagandistický béčko ani nevzpomenou... A pokud to přežijou, nebudou to chtít vidět až do konce svýho života..." povzdechl si hluboce Lukáš.

"Jo, taká válka, to musí byt sen každého takého plnotučného pazúra... A jak sa ten dostane k moci, sú preňho lidi asi jako pre myslivca zvěř v oboře... Prostě: Jednúc za čas snížíja stavy vysokej alebo divočáků..." Ondra na moment sklonil zrak, protože přemýšlel, jestli to, co chce právě vyslovit, ještě i v tuto chvíli, po všech těch nashromážděných emocích, propasíruje přes svoje mluvidla... Ale nakonec přece jen sám sebe ukecal, upřel svůj smutný pohled zpět na Lukáše a dodal:

"Víš, jak říkajú izraelští vládní úředníci tomu v Gaze? ... Pravidelné sekání trávy..."

"No to je teda hnus!" odplivl si Lukáš znova znechuceně do křoví. Pak se chopil kríglu a pronesl jednu z těch nejčastějších pijáckých věšteb, které se zásadně nikdy nesplní:

"Toto je poslední, dneska už stačilo..."

Něco odpil a odskočil si.