DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.12.

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.11. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 12

Masoví a sérioví vrazi • Profil psychopata • Pátíčci jako vyšití • Gen spící a bdící

Po svém návratu z toalety našel Lukáš Ondru v hlubokém zamyšlení, kterak bezděčně žmoulá papírový ubrousek a pak jej zase rozprostírá před sebe a o hranu stolu zažehluje dlaní.

"Šak víš, jak to bylo v tej pohádce o smutnej pricezně... No jak sa ti dva hajzli těšili, jak budú obětovat ty svoje armády... Levé křídlo... pravé křídlo... A pak keď je nakonec obá dvá ľudé čapli, tak je strčili do ringu... Keď jako chcú tu válku, tak ať sa ti smradi spolu poperú navzájem... V tem bahně... Tento film zasa miluju já... Vím, že zrovna takto jednoducho to v životě nechodí... Ale ten princip, ta hluboká múdrosť v tem je... Enem je treba ju tam dycky vidět, Lukine..."

"Jo... Ti podivní úředníci... zakuklení sousedi... kapsáři... i ti desperáti... sou všude kolem..." nadechl se Lukáš. "Nadělaj všelijaký škody, působěj nám utrpení, ale většinou ještě furt tak nějak... re-la-tiv-ně... lokálního dosahu... Jak jsi říkal: 'v malým'... Jasně, na tý fakultě, co se stalo... Je to děsivý... Ale furt je to snad jen takovej úlet nějakýho zakomplexovanýho magora... Žádnej systém..."

Lukáš měl zjevně v úmyslu posunout debatu s psychopaty na vyšší společenský level. Do těch nejvyšších řídicích struktur. Ondra to pochopil a nebyl by vůbec proti, jen mu do toho prozatím hodil vidle, protože cítil, co je na tomto místě ještě třeba dovysvětlit.

"...Řekls to správně," skočil Lukášovi do řeči. "Týto masoví vrazi většinú nebývajú enem čistí psychopati. Sú šelijak namíchaní, jako trebárs Breivik alebo ta Hepnarová... Ti chceli, aby to o nich celý svět věďél, obdivoval je... Ano...Ten narcismus, to je většinú rys osobnosti, kerý psychoši majú také... Ale súčasně k temu týto masoví též mívajú aj šelijaké psychózy, traumata z dětstva... Dajaké negativné emócie... trebárs ze špatnej výchovy doma a tak...“

"Deprivanti, jak říká Koukolík..."

"Tak nějak, Lukine... i keď toto slovo je trocha významom posunuté... Ale to teďkaj nechme byt..." utnul Ondra další větev diskuse ještě dřív, než se rozbují, a pokračoval.

"No... Sú to často aj paranoici, bludaři... Trebárs ten případ v Uherském Brodě... Ta střílačka... Jak tam ten mišuge zastřelil osum lidí... Vlastnil zbroják, okolí o něm vědělo, že je to magor... Věděli, že ty frustrace sa u ňho stupňujú... Petíciu proti němu susedi sepsali už dávno... Ale na úřad ju neposlali... Lhostenosť?" Ondra zopakoval gesto marnosti rukou... "A nekdy stačí trebárs aj dajaký nádor na mozku... tajak u tých opíc... a ten člověk sa změní k nepoznání..."

Pak se na pár vteřin odmlčel a pokračoval.

"Sériový vrah je ale zpravidla neco úplně iného. Narozdíl od teho masového, má ty emocie zakrnělé, alebo vůbec žádné... Ináč povedané, má ich trebárs asi takové, jako měl kedysi dinosaurus... Neni z ničeho naměkko, nezná, co je to vášeň, neumí sa nadchnút z úspěchu nekoho iného, aj keď je to trebárs jeho vlastní děcko... Krade a zabíjá kvoli chamtivosti a vzrušení, z akési skoro fyzickej potřeby... Je to taký chladný stroj... Robí to většinú tajně... Tak, aby ho nezistili a mohl to tak páchat dlúho..." pokýval Ondra významně hlavou na Lukáše. "Tady už ten 'systém', jak říkáš, vidět možeš..."

"To sou ti Stodolovi nebo třebas ten spartakiádní vrah Straka... A v zahraničí ti slavní řezníci jako Ted Bundy, Jeffrey Dahmen, John Wayne Gacy nebo Andrej Čikatilo..." vyjmenoval příklady Lukáš.

"Jaj, to sú ukázkové kazuistiky... Pátíčci, jako keď ich vyšije..."

"Cože sou?" nechytal se Lukáš.

"Pátíčci... Jak to furt tak studuju, tak sem im tak začal familiérně říkat..." projevil Ondra svůj někdy hodně nevázaný smysl pro ironii a sarkasmus. "Na nich najlepšie pochopíš, jak sa ľudé fatálně pletú v tem, jak taký psychoš vypadá.

Všeci si myslíja, že sú to maniaci. Vytřeštěný pohled, rozcuchané vlasy, hrb na zádoch... Všeci si představujú šílenca jako Jack Nicholson vo filmoch 'Osvícení' alebo 'Vlk'... Jako takého děsivého hraběte Draculu... Lenže to je právě ten krutý omyl... Keby to tak bylo, neumřelo by pod ich rukama tolik obětí... Naopak!... Šecko sú to vesměs inteligentní, obľúbené, šarmantní osobnosti, často aj od pohľadu náramní fešáci... No inak by jim predsa ta chuděra stopařka do teho ich auta nikdy nenasedla, no né?"

"Říkáš to dobře, Ondro... Bundy byl psychiatr a pracoval na lince důvěry... tý brďo... Ani jeho kolegyňka, specialistka v psychologii na něm za ty roky spolupráce vůbec nic nepoznala... Prej byl vokouzlující společník... Laskavej, starostlivej, empatickej... tývole..."

"Svoje oběti pomalu škrtíl a pritem znásilňovál... Kochal sa, jak umíraly... Pak jim uřezal hlavy a schovával si je v lednici jako trofej... Třicet mladých děvčat mu naletělo... Možno aj mnohem viacej, on sa svojima oběťama nechlubíl... Keď sa ho u súdu ptali, esli necítí vinu, odpověděl, že 'svědomí je enem iluzia', vraj 'len mizerný mechanismus, krz kerý kontrolujem iné lidi...' A že vraj 'chování druhých sa dá kontrolovat mnohem lepšíma metódama...' A to byly ty jeho... Keď sa ho ptali, co ho najviac mrzí, tak tvrdil, že 'ľudé mu nerozumía...' A že 'vůbec nepochopili, co dělal...' A pritem súčasně sebja hrdě a s úsměvem charakterizoval jako 'teho najvětšího zkurvysysna, aký sa dá potkat'..."

"Vo něm vím to, že když zveřejnili přesnej čas, kdy má jako bejt popravenej na elektrickým křesle, tak po celejch Spojenejch státech v tu danou dobu klekaly lokální sítě na příliš malej vodběr," přisadil si Lukáš. "Lidi zhasínali světla a vypínali všecky spotřebiče, aby se náhodou nestalo, že by se tomu jeho grilu, na kerým zrovna seděl, nedostávalo smrtonosný energie... Von totiž platil zákon, že se náhodnej výpadek proudu bere automaticky jako zrušení trestu smrti... Zásah shůry..."

"No aspoň vidíš, odkáď má Fijalka tu posedlosť tyma svojima signálama..." zakřenil se Ondra.

"Jasně... signály... shora.." smál se Lukáš. "Ber to tak, že to je možná jeden z mála okamžiků, kdy amíci berou ten svůj reklamní nápis na dolarový bankovce 'In got we trust' vopravdu vážně... A tak vlastně lidi v tý svý přehnaný iniciativě div že nedosáhli pravej vopak toho, co chtěli, a nevosvobodili jej... tývole..."

"To sú ty paradoxy..." zašklebil se Ondra. "No vem si trebars teho Gacyho. To byla po celej Americe nesmírně populární figura. Slavný nemocniční klaun... Býl oblúbený až tak, že měl s prvú dámú z Vošingtónu, madam Carterovou, za odměnu společné foto... Ten měl dokonca prosperujúcu firmu, milujúcu rodinku, kde vychovával dvě cizí děcka, co vyženíl... To je u pátíčků dosť výnimka... Im cílevědomá práca smrdí... Jeho žena o něm mluvila jako o pozorné a chápajúcí osobě... Žila s nim dajakých šesť alebo sedum roků, Lukine... A pritem to bylo némlich stejné hovado jako Bundy... Akorát s tým rozdílem, že býl na kluky..."

"Vo něm sem čet, Ondro, že když byl prej u soudu, tak se hrozně divil, proč ho za těch třiatřicet mrtvejch chlapců souděj. Že prej neudělal nic horšího, než jen to, že ved nepovolenej hřbitov..."

"Ba jo. On si je šecky pohřbíval doma, ve svojej chalupě... Za to, že ho čapli, mohla enem málo prostorná podlaha v jeho sklepě... Tam sa ich vlezlo enem dvacet devět. Ty další už potem hádzal do řeky..."

"Možná budeš znát i jeho poslední slova předtím, než ho usmrtili injekcí..."

"...Že by dajaký fujtajksl pfajzr...?" rýpnul si Ondra.

"Tak jestli pfajzr, to teda nevím já... Ale vyloučit se to nedá..." usmál se hořce Lukáš.

"A co řekl, Lukine, povídaj..."

"Tak... jeho poslední slova nebyla nic kajícnýho... Prostě řek: 'Polibte mi všichni prdel...' "

"No ale to přeca vypovídá úplně šecko, Luki... Jak keby si podepsal svoju diagnózu."

"Jo takhle... No to je fakt... 'Sem jenom já a vy jste jenom kulisy v mým životě..." přikývl Lukáš.

"Přesně... Všeci ste tu enem pre mňa... Moje hračky..." Přisvědčil Ondra a pokračoval s dalším pátíčkem v pořadí.

"No... Další je Andrej Čikatilo... To byl zasa velevážený pan učitel..."

"Jo, rusáci maj taky svýho, toho nemůžeš, Ondro, vynechat..." udělal kyselou grimasu Lukáš. "Ale já vím, ať nemluvíme jen vo amících... Vypadalo by to zaujatě."

"Hej...Lukine!" pohrozil prstem Ondra s pousmáním. "Čikatilo byl sice známý jako 'Rostovský řezník', alebo taky 'Rudý rozparovač', ale rusák to nebýl, i keď sa im často predhadzuje... Narodil sa a vyrostl na Ukrajině. Vraj nekde blízko města Sumy. V Rusku ale vystudoval a učíl... A hlavně vraždíl..."

"Tak to jsi mě dostal, hele... Sorry... Já myslel, že byl vodněkud vod Moskvy..."

"No to si, hochu, pleteš s iným rusákem," namítl Ondra. "Ale upřímně, divím sa, lebo jeho méno sa zapomenút či splést s nejakým iným prostě nedá..." usmál se. "Menuje sa totiž Saša Pičuškin a říká sa mu 'šachovnicový vrah.'

"Tak to máš, Ondrášu, svatou pravdu... Takový jméno se fakticky splíst nedá... Nomen omen..." zasmál se nové informaci Lukáš.

"Pravda... On s Čikatilem cosi společného má... Chcel ho totiž trumfnút a plánoval zabit šedesát štyry obětí... No rozumíš... právě na každé to políčko šachovnice jedna mrtvola... Aby byl eště slavnější než Čikatilo... Ten sa přiznál k padesáti šesti mrtvým ženám a děťom... Ale odsúdili ho k smrti 'enem' za padesát dva ubožáků...

"To sou masakry, tývole..." kroutil Lukáš hlavou. "Stavovská čest psychopata? Pičuškin si stanovil pětiletej plán? ... Nechutný zrůdy..."

"Asi tak nejak..." přikývl Ondra. Nažež pak prudce změnil grimasu i tón v hlase, aby zkusil svého herecky mnohem talentovanějšího kamaráda aspoň napodobit.

"Ale my ho prostě nechápem, Lukine, rozumíš... On sa pritem tak usilovno snažíl..." sdělil tak ironicky, jak jen dovedl. "No... Dokázali mu štyrycet devět vrááážd, ale on na sudcu eště zuřivo řvááál, že ich zabíl šestapadesááát... Tych štyryašedesááát ale už nestihl, chudááák malýýý..." Až se Ondra nad tímto svým sarkasmem sám otřepal... Radši hned poté už civilním hlasem dodal: "Majú to jako sport, ty bestie... A necítíja vůbec nic..."

Už chtěl Ondra předat slovo Lukášovi, ale něco mu ještě blesklo hlavou, tak kamaráda gestem zastavil.

"Jeden zubař, ménem Kenneth Taylor, tak dlouho brutálně týral a mlátil svoju mladú ženu, až ju nakonec ubíl k smrti... Na súdě sa hájil slovama 'Moc sem ju milovál... Moc mi chybí... Co sa stalo, je hrozná tragédia...' A teraz dodal: 'Proč nikdo nechápe, čím sem si já při tem mosel projít...?'"

"No to je úžasný...! Ten zmetek nelituje toho, co udělal, ale lituje sám sebe..." ušklíbl se Lukáš.

"No šak právě na tem sa to nakonec pozná..." upozornil Ondra a pokračoval.

"Jeden taký pazgřivec byl z Hrozenkova. Měl dvě manželství. Tú prvú znásilnil hned na prvním rande. Potem keď sa ho bála a prchala před ním, tak ju prenásledoval, vyhrožoval jej, napadál ju a otravovál aj jej rodiče, že bez něj nedokáže žit, enem aby si ho vzala... Rodiče ju moseli schovat do kláštera do Napajedel... Lenže on ju tam vyčmuchál a keď byla na vycházce, tak ju pistolou postřelíl do ruky... A teď si představ... Ona naňho stáhla žalobu a vraj aby měla pokoj, tak si ho radši vzala... A rodiče, aby měli též pokoj, tak s tým súhlasili... Dokážeš to pochopit? ... Po dvoch rokoch sa s ním rozvedla... Ale to už měl další mladší baby a už o ňu nestál... Tu druhú ženu týral sedum roků. Tahal si dom baby a nutil ju, ať sa na nich při tem dívá... Až nakonec, to už mu bylo dokonca ces šedesát (!), takto štval jako zvířa jednu mladú dvacetiletú děvčicu... Též mluvila o tem, že ho sice nemiluje, ale že si ho radši vezme, aby měla pokoj... Ale k tej svatbě už nedošlo, pretože ju zamordovál... A potem sa aj sám oběsíl... Na svojej chalupě měl velkýma písmenama napsané, jak je zhrzený... zklamaný... jak ju milovál... a ona mu vraj byla nevěrná...

"No jasně... Von byl zklamanej... Chápeš, Ondro..." Ušklíbl se Lukáš. "Ale co páchal jinejm, to jako by se ani nestalo..."

"Taktak... Jednoho odsúděnca ve věznici sa trebárs zeptali: 'Není ti ĺúto teho chlapa, cos ho pobodal?' A on nahněvaně vybuchl: 'To nemyslíte vážně?! On si akorát pár týdňú poleží v nemocnici, ale já mosím kvoli temu hajzlovi hnit tady!'" pokračoval Ondra. "Toto je pre nich typické... Oni sami sebja majú za dokonalé bytosti... Hodnoty majú podľa Harea postavené tak, že 'co mu projde, je správné a špatné je enem to, pri čem ho chytíja'. "

Lukáš jen zakroutil hlavou. "Myslíš, že si takhle lžou i sami sobě?"

Pre nich něco jako hranica medzi pravdomluvnosťou a lhaním vlastně neexistuje... Ani hranica medzi dobrom a zlom... Tý chytřejší pátíčci sa naučíja prokládat svoje účelové lži občas i nečím nelichotivým, co na sebja schválně prozradíja... Keď lži okoreníš zrnkom pravdy a zapojíš do teho ten svoj šarm, nekeří ľudé majú tendenciu ti uvěřit úplně šecko... To zasa není z mojej hlavy ale od Duttona... On psal, že paťasi sú s tými svojimi 'informáciami bez emócií' asi jako muzikant, co zná perfekně text, ale vůbec neovládá melódiu..."

"Takže tedy... Kdo nemá ten jakože 'hudební sluch', tak v něm toho hajzla nevodhalí..." glosoval Lukáš.

"Tak nejak... To sú pak ty jeho obvyklé oběti... Nekerý ty jeho 'falešný noty' bere jako avantgardu. Trebárs, povedzme... progresivismus..." rýpnul si Ondra s úšklebkem. "Iný muziku nesleduje - vůbec ju nevnímá... Smola... Další to jakože 'citlivo' toleruje - také dajaké hlúpé dobráčisko... Inému je to zas šecko jedno - ten je lhostejný... Tož tak asi..."

"Voni fakt nemaj vůbec žádný vlastní hodnoty?" zarazilo Lukáše.

"Hodnoty určuje společnosť, komunita, rodina..." vysvětloval Ondra. "Týto oni nechápú a vysmívajú sa im... Vraj že sú to pošetilé slabosti, co jedinca enem obmedzujú... Nemajú k ostatním výčitky, majú ale svoje osobní cíle, kerých dosahujú tyma svojima bezohlednýma cestama... A k temu majú svoj vlastní... pre nás zvrácený... systém akýchsi pseudohodnot... No a ty keď prestúpíja, cítíjú sa provinile..."

"Asi jako byl Pičuškin tak nasranej, když nezvlád vobsadit celou šachovnici..." kroutil Lukáš hlavou. "Není divu, že to pak maj, hoši, v tý většinový společnosti tak složitý..."

"Říkáš 'hoši,' ale nemluvme enem o chlapoch..." pokračoval Ondra. "Šak to víš z tých kazuistik od Harea, ti Hadi v oblekách, že tam bylo ženských stejně jak chlapů... Povím príklad... Jedna baba klidně nechala svojho milenca, aby zneužil jej pětiletú dceru... Hájila sa tým, že vraj: 'Už ňa tak utahál, že sem už další sex nemohla…' Divila sa potom, že jej tu dceru zebrali... Ale moc neprotestovala... Vzteklá byla až potem, co jej kvoli pokutám zabavili auto..."

"To sou tyvole monstra... A žijou tu mezi námi... Ani vo tom nevíme..." musel si Lukáš loknout a pokračoval.

"Tadydle ti, jak jsi je jmenoval, byli vlastně vodkaď?" pokusil se ještě vyzvídat, ale ještě dřív, než Ondra zareagoval, tak jen mávl rukou. "Ale jo, dyť vím... Tady u těch psychoušů je to vlastně fuk... Jak sme si prve říkali, to procento je prostě daný všude stejně."

"Presně tak... Nemá smysl sa zabývat, odkáď je... Keď to v sebe majú... Ten sklon... Ty geny, keď tam sú ... Pak je to ložené..."

Ondra však hned v zápětí sám sebe poopravil.

"Ale abysme byli presní... Dutton tvrdí, že aj to ich prostředí, v kerém sa pohybujú, može mět svoj významný vliv... Popisuje prípad svojeho kolegy, známého psychiatra, kerému naměřili dost vysoké skóre, ale pritem by ho ani nenapadlo, aby nekoho mordovál... Proč by to dělál, keď má dobrú prácu, šecko, co v životě potřebuje? ... Aj to uznání..."

Před dalším příkladem Ondra významně pozvednul svůj oblíbený ukazovák v dokonalé souhře s pohybem svého křovinatého obočí.

"Keď byl Hare na návštěvě u jednoho velmi úspěšného mladého londýnského advokáta, na balkóně jeho luxusního půdního apartmá s výhledem na Temži, během velmi otevřenej diskusie mezi štyrma očima mu ten pazgřivec sdělíl: 'Kdesi hluboko vo mně číhá sériový vrah. Chlácholím ho ale kokainom, Formulí 1, eskortním sexom a strhujúcima krížovýma výslechama.' "

Pak se Ondra na chvíli odmlčel a dodal: "Ví nekdo, jak by sa ten psychiatr alebo ten advokát chovali, keby rástli v podmínkách jako Čikatilo? Keď okolo něho umírali lidi hlady? ... Vraj mu za teho stalinského holodomoru snědli aj bráchu...? Pak sa nediv, že byl též kanibal..."

"To je skoro jako bys toho grázla vomlouval, ty měkoto..." namítl Lukáš důrazně a dodal:

"Sorry, ale musím trochu vodbočit.... Vo tom hladomoru na Ukrajině se ví houby... Jedni říkaj čtvrt milionu vobětí, jiní milion, další deset... a viděl jsem i třicet milionů... což je nejbizarnější, protože to by to tam byl už jeden hřbitov, neboť právě tolik měla tehdy Ukrajina vobyvatel... O vině rusáků se toho už nakecalo spousta. I přesto, že Stalin byl gruzín a ten jeho poskok, co to tam na Ukrajině pro něj řídil, byl ukroš, Lazar Kaganovič. Ale vůbec nikde neslyšíš, že briti nechali v Indii jako trest za vzpouru z roku štyrycet dva a podporu obyvatelstva indický národní armádě záměrně vychcípat tři a půl milionu lidí... Nebo že se v hladovejch třicátejch letech amíkům kamsi záhadně ztratilo vosum, možná deset milionů vobyvatel..."

Tady Lukáš svůj proslov zastavil a chvíli nechal Ondru, jestli nějak zareaguje. Ten ale jen metal pohledy po celé zahrádce a i když se užuž zdálo, že chce něco říct, nestalo se tak. A tak Lukáš pokračoval.

"Chápu, Ondro... Vím že Stalina nesnášíš a že máš ty rodinný účty s rusákama... Já to chápu a respektuju... Ale držme se faktů... Stalin byl v mnoha věcech magor, ale že by chtěl ukroše vybit, vo tom pochybuju... Von potřeboval, aby na něj makali... Ten hladomor byl ve stejnou dobu i na Donu, na Kavkaze, v Povolží a ve střední Asii... Prostě násilná kolektivizace hlava nehlava... Cesta do pekel je dlážděná dobrejma úmyslama..."

"No né... Istě že Čikatila neobhajuju..." ozval se nakonec Ondra lehce ztišeným hlasem. "O to mi predsa nende... A nechcu nekoho obhajovat alebo obviňovat... Ani jeden z nás sme u teho nebyli... A kdo ví, jak to šecko bylo... Nevracajme sa takto do minulosti... Jak říkáš ty... Držme sa faktů a hladajme príčiny... A to aj dělám..." Mávl rukou a už se chystal pokračovat ve svém výkladu. Jenže Lukáš mu do toho ještě vskočil...

"Víš, voč de mně? Už delší dobu se tady bavíme vo tom, že je vlastně fuk, jestli je někdo vodtud anebo vocamcaď... Dokonce... při určitým zjednodušení ... že je fuk i to, kde a komu se narodil... Že jde hlavně vo to, jestli je magor nebo ne...ten dotyčnej... ten jedinec... že jo..." Lukáš, ještě než pokračoval, udělal pro zdůraznění vyřčeného jakousi generální pauzu...

"No myslím, že hendikep nás dvou je v tom, že zatímco voni emoce neznaj, my je zase pletem úplně do všeho... A vrchovatě... A to nás pak vede k tomu, že máme snahu si to zjednodušovat a tu vinu zevšeobecňovat...

Ondra si zhluboka povzdechl, podíval se Lukášovi do očí, natáhl se přes stůl a plácl jej přátelsky přes rameno.

Po chvíli přemýšlení pokračoval.

"Chápu a máš pravdu, Luki... Je treba si vyzut ty staré dávno prošlapané boty a začat premýšlat ináč... Generalizovat je lákavé a laciné... Teraz už teho víme dost na to, abysme už konečně začali brat ľudí jako unikátní, odlišné jedince..."

Na další výklad si cucnul z kríglu. Na jeho zvyky až nezvykle nesměle a symbolicky.

"No tak teda... abysem na to navázál... Keď to máš v sobě, može sa ten gen nastartovat. .. Alebo taky trebars ne... Nekomu stačí málo a už je v tem až po uši... Iný chodí celý život po světě, má nutkání, ale nikdá to neprovede..." V tom Ondra svůj krátký ukazovák napřímil na Lukáše a položil mu otázku. "Ale co keď je to naopak? ... No, keď ten gen nemáš...?"

"No tak pak asi nic... Nebo se mýlím..?"

"Nemýlíš sa. Možú na tobě aj dřevo štípat, ale sériový vrah z presvědčéní z tebja nikdy nebude... Jo, možeš nekoho zabit, keď není vyhnutí... To dokážeme skoro všichni... V sebeobraně, v nejakém afektu... Ale užívat si to pritem nebudeš... Urobit to len tak z plezíru, enem pro potěšení...? To sa naučit nedá... Tak to nefunguje..."

"No ale ty to tady řešíš, jako by ten gen už našli..." zapochyboval Lukáš nad poněkud předčasným porcováním medvěda. Zjevně očekával zápornou reakci. Ale Ondra jej zaskočil.

"No tak si predstav, že jo... Podle Duttona už neco takého majú... Ale co my víme, jak to opravdu funguje a kolik dalších takých eště možem mět? ... A jak ty geny spolupracujú dohromady...?"

"Hmm... Tak věda fakt pokročila..." neskrýval Lukáš překvapení. "A hele... Co říká Dutton třeba k těm masovejm vrahům?"

"No... Jak sem už skorej zpomínal... To sú spíš sociopati, ne psychopati, Lukine... Je zajímavé, že to v Americe až donedávna vůbec neodlišovali. Všetkých nazývali sociopati. Pritem je to nebe a dudy... No zkus si ve slovníku americkej angličtiny zadat heslo 'psychopat'? Dostaneš oboje... Jak 'psychopath' tak i 'sociopath...'"

"Takže... Radši si to znova zopakujme... Psychopat je vrozenej, druh osobnosti. Tam vlastně v podstatě nepomůže nic. Žádný léky, žádný terapie... Naopak sociopat je jakoby... 'zkaženej'... Řekněme... 'nemocnej'... Blbá výchova doma, špatnej vliv party.... A dá se s ním leckdy něco dělat... Hlavně ale má ty emoce... S nima se pracuje a podle nich se pozná..." shrnul to Lukáš.

"Taktak... No a právě v tem sú ty masové vraždy iné. Tam sa prejavuje ta atmosféra ve společnosti, společenský tlak... Vliv rodiny, party, médií, kulturní vlivy... Takéto věcičky dajaký psychoš nemá ani v patě... " Mávnul Ondra rukou a pokračoval.

"Lebo vem si trebárs ty Spojené státy. Od rána do večera im tam jedú ty kriminálky, ty válečné filmy... A keď v tem pořadu zrovna neteče krev, už im to príde nudné... Potem sa div, že im nevadí, keď ta ich vláda sere bomby na hlavy malým děckám kdesi na druhém konci světa... Že ich to nevzrušuje... Nezajímá... Tajak včilkaj v tej nešťastnej Gaze..." stěžoval si.

"Na druhou stranu... Můžeš se jim divit, když vo tom maj tak zkreslený informace? Však voni se taky jistě jednou probuděj." Opáčil Lukáš. "Máš ale pravdu, že mi amíci někdy připadaj, jako by za těma jejich hranicema končil svět... Jak se to psalo v těch starejch mapách 'Hic sunt leones', tedy 'tam sou lvi'... A u někerejch amíků možná ten svět končí už hnedle za hranicema toho jejich unijního státečku!" kroutil Lukáš hlavou.

"Nikdá sem neviděl ich dobrú statistiku. Amíci to majú šecko tak nejak v jednom měchu, Luki... Majú dokonca aj meněj přísné pravidla pre obmedzení paťasů na ich svobodě. Šak víš, jak je ta škála teho Hareova 'PCL-R' od tej nuly až po štyrycet... Jak sem už vysvětlovál, všude ve světě je ta 'nebezpečná osoba'... ten plnotučný... od tých pětadvaceti bodů navrch... Ale né tak v Americe! Tam zkrátka mosíš mět aspoň třicet..."

"Jo, to mě prve docela dostalo..." přiznal se Lukáš.

"No ja... Taká je u nich obecně tolerancia k agresivitě..." svraštil Ondra svoje husté obočí. "A potem sa nediv, že tam majú takú zločinnost."

"V těch velkejch městech, jako Chicago a tak, je to fakt hrozný... Na venkově to je ještě vcelku normálka... Ale i tam se to zhoršuje, jak tam lezou ve velkým další a další imigranti," sdělil Lukáš.

Ondra vzpažil obě ruce do velkého písmene "U", jako by si chtěl nasadit obří jelení parohy, čímž chtěl ovšem vyjádřit něco ve smyslu: 'no právě!'

Lukáš přikývl a pokračoval.

"Jak sme vo tom mluvili... Anonymita velkoměsta, lhostejnost..."

"Tak... Tých masových střílaček tam majú tolik právě preto... Hrozí to teda hlavně ze strany sociopatů a magorů všeho druhu, kerým z nejakého důvodu jeblo a z nejakého důvodu si teho okolí nevšímá... Lebo aj to je důležité!" zdůraznil Ondra.

"Já tu statistiku viděl. Ty bláho! Jen za necelej loňskéj rok... hele... jen vod ledna do listopadu maj ve státech na šest set třicet masovejch vražd.... Masová vražda je pět a víc mrtvejch najednou... Třeba v tom hrozným autoritativním Rusku byly tydlety za tu dobu jen tři... Chápu, že je to podezřele málo, v tom srovnání, na tak velkou zemi... Ale myslíš si, že něco takovýho tak snadno ve velkým ututlaj...? Asi těžko, že jo?"

"Šak vidíš, že aj u nás už tu vymoženost máme... Čas od času... No ale šak žvásty pošahaného starosty o podřezávání ľudí jako podsvinčata sú v pořádku... Strčit žijúcího státníka do pytla na mrvoly též... Posílání zbraní... Schvalování kazetovej munície a ochudzeného uranu... bílý fosfor... Zabíjaní civilistů v Gaze po desetitisícách že je 'správná odveta'... Neurotická mininistryňa války sa fotí s kvérem, se stíhačkú na tričku a nosí tank v kabelce... A zasa... Keď už pustíš tu kisňu, tak na šeckých programoch mrtvoly alebo Hitler..." zhodnotil Ondra naši žhavou současnost.

"Takže když už někdo v sobě toho červa má..." ušklíbl se Lukáš a nechal zbytek věty viset ve vzduchu.

Odtud jej však hbitě ukořistil Ondra a přilepil na něj svůj dovětek:

"...tak ho enem nechajú vyrást a zesílit... Keď sú ľudé bez práce... nasraní na úřady, na manželku, na politiku... Agresia, nenávisť...potem enem bují... A průser je tu..."

Lukáš jen souhlasně pokýval hlavou...

"Tak co, hošani, nejaké přání?" Zjevila se jako duch odněkud z příšeří zahrádky už trochu nudící se Helena, poté, co zpozorovala dva smutné rozpité půllitry, jejichž paluby opustily poslední bublinky už dobře před půl hodinou.

Ondra mrknul na Lukáše. "Co ty Lukine?"

"Já sem óká." Slyšel reakci.

"Já též, drahokame, možná pozdějc..." přidal se Ondra...

(Pokračování příště...)