DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.13.

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.12. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 13

• Psychouš u kormidla dějin

"No jo, ale když my pořád mluvíme vo těch socio... a psycho..., co sice napáchaj řádný škody... ale furt jen v tom 'malým'... lokálně..." pokusil se Lukáš už napodruhé posunout debatu tam, kde ho bota tlačí nejvíc. "Netejká se to nějakejch širších komunit... A většinou se daj z tý společnosti dřív nebo pozdějc vodstranit. Ať už tam maj ti policajti jakejkoliv bordel, dycky se najde nějakej chlapák, kerej tomu grázlovi na tu kobylku přijde... No ale..." zdůraznil svoji dikci Lukáš významně a zabodnul svůj ukazovák kolmo do vzduchu zase on. "Co dělat s takovejma... co sou úplně nahoře...?

Ondra se potutelně usmál. "Ukazuješ na teho oběšenca?"

Lukáš úsměv opětoval. "Až vo tak rezolutním řešení teď zrovna fakticky nepřemejšlím... I když, občas v dějinách možná ani jiný řešení, než vyzdobit stromy v alejích, fakt nezbejvalo..." ušklíbl se. "No hele: Co s nimi...? Je jich tam pár tisícovek a vlastněj už skoro všecky klíčový majetky na planetě... Nějakejch šedesát, možná sedmdesát procent veškerýho majetku... Teď si prej plánujou koupit i veškerý přírodní zdroje... Jsou nade všema policiema a armádama světa... To voni sami je vlastně říděj... Maj v rukách banky, masmédia, kulturu... Celý vlády a parlamenty... Kolik maj prachů, ani nespočítaj... Ti už, kámo, neplatěj žádný daně, protože si přizpůsobujou zákony podle svýho..."

Ondra si prsty přečísl knír. "Co s nima?... Toto keby, hochu, nekdo zodpověděl, tak z něho davy natošup urobíja ředitela zeměkoule... Schody sa predsa dycky zametajú shora. A vynálezca takéhoto smetáka by byl hneď adeptom na Nobelovu cenu..."

"Ale vo politice se taky říká, že 'žádnej strom neroste až do nebe...' A takovej strom se přece kácí vodspoda..." opáčil Lukáš. "A pak snad zhučí i celá koruna, ne?"

"No ja... ale v případě takejto chobotnice? ...To už neni enem jeden mohutný strom, Luki... To už je hustý etážový prales... Spústy kmeňú a spústy koreňů... Takýto hvozd nevyrúbeš ani za sto let..."

"Takže nezbývá než čekat, až třískne nějakej náhodnej blesk z nebe? Nebo až nás spasej ti Marťani?"

"Já myslím, že neco sa už aj děje..." podíval se Ondra důležitě a znova i on zapíchnul ten svůj ukazovák do vzduchu. "...Že sa na tem pracuje..."

"Jak to myslíš?" Lukášův výraz byl jeden velký otazník.

"No keď sme u přirovnání k temu pralesu... tak povedzme, že přijde sucho..."

"Pokračuj, brachu... Seš tajemnej jak hrad v Karpatech..."

"No keď tej hydře pustíš žilou... Krevní řečiště vyschne..." mrknul na něj Ondra.

"Jo tak... Ty myslíš... Doláče...?" hádal Lukáš.

"Taktak... Bez práce nejsú doláče..." zasmál se Ondra. "Bez výživy tých koreňú tam dole nebude zelená ani tá koruna nahoře... Jak im ztratíja na hodnotě ty falešné papírky, fabriky, nemovitosti, akcie v tých různých zemích... kvoli občanským nepokojom, emigraci a tak... uschnú a dopadnú zasa zpátky na tvrdú zem... A čím vyššie sú, tým tvrdší ten dopad bude..."

"Nepodceňuješ je, Ondro? ... Jsou to přece majetní a vlivní lidi... Nějak si ty majetky přece vybudovali... Myslíš, že nevnímaj trh? Že nesledujou, co se kde děje? Že si nejsou schopni ty aktiva včas posunout na bezpečný místo?"

"Ale šak o kom tady mluvíme? ... O týchto, cos vzpomenúl, rozhodně né... Tý ať tam, Lukine, klidně ostanú...Všechna česť... My tu predsa celú dobu mluvíme o psychopatoch, co si nakradli... O zhýčkaných a zhýralých sociopatických faganoch, co kdesi neco podědili a takých podobných... Múdrý podnikatel, co rozumí správě svojich věcí... co buduje svoj byznys a dává prácu ľuďom... teda neni enem parazit, co po ňom ostáva len spúšť... ten už dávno pochopil, že na tem slavném euroatlantickém Západě chcípl pes... Dyť sa tam ten Titanic pomalu potápjá už nekdy od osumdesátých roků..." šermoval Ondra divoce rukama, přičemž oba jeho palce tentokrát směřovaly nekompromisně gestem 'habet' kamsi pod stůl."

"Dyť amíci už nabízajú svoje státní dluhopisy s úročením pět procent!... Či dokonca aj viacej..." pokračoval. "A žádný rozumný už ich nechce! Proč? ... Ti múdří už svoje aktivity majú viac na jihu a východě... Dyť to, čemu my tady říkáme 'demokratický svět', je len necelá padesátka zemí, a to eště len ich zkorumpované vlády... keré to vedú cugrund... A tak aj ty brzo padnú..."

Lukáš to ještě posunul dál: "No ale z toho mi vychází, že ani tam v těch korunách si všichni úplně dokonale nerozuměj... Že bůhvíjaká soudržnost bohatejch a vlivnejch mezi sebou taktéž nepanuje..."

"Šak my tam nejak vidíme? Známe ty lidi, co sú u teho kormidla?" položil Ondra zásadní otázky. "Ti predsa nepotřebujú, abysme o nich věděli. Abysme ich znali ménem... Tý sa naopak v závětří schovávajú a nastrkujú iných!"

"Vidíme třeba, jak se trhá kdosi jako Elon Musk..." přišel Lukáš s příkladem.

"A víš ty snad, kam patří? Co má za lubem? Jaké dohody s kým udělál a proč...? Víme akorát prd..." zhodnotil to Ondra. "No šak počkaj, až sa začnú tý miliardáři trhat doslova... Mezi sebú... Na kusy..."

Zvlažil hrdlo a pokračoval.

"Víme my, jak to doopravdy bylo s Kellnerom? ... Dyť po tej havárii žil eště najmeněj dvě hodiny... Sú tam nejasnosti... A nebyl zdaleka sám medzi týma bohatýma a vlivnýma, co měli různé nevysvětlitelné nehody... "

"Jo... Dnes je moderní třeba sebevražda dlouhou kulovnicí zezadu třikrát do hlavy... Nebo když se jedinec, co má celoživotní strach z vody a klaustrofobii utopí při potápění ve třicetimetrový hloubce..." obohatil Lukáš debatu o své zkušenosti z četných investigativních článků.

"Myslím, že klasické dopravní nehody mezi nima furt eště dominujú... Ale ono je to jedno... Keď veliká ryba sežere malú, beztak si to nikdo vyšetřovat nedovolí... Slyšels, jak dopadla ta poslankyňa europarlamentu? ... Ta Michel Rivasi? ... No tá, co chystala loni v červnu trestní oznámení na von der Leyenovou?" otázal se Ondra svého spolustolovníka.

Když ten zavrtěl hlavou, pokračoval: "Náhlá srdečná príhoda v kanceláři... A pritem vraj měla preventivní komplexní vyšetřéní dva dni před smrťou... Ale to bude určitě enem náhoda... Taká smola... No predsa aj pro tu Leyenovou, kerá sa mohla pred súdom očistit od šeckých tých křivých nařčení... Teraz sa určitě len tak nekdo nenajde, kdo by to po tej Rivasi zvednúl..." dopověděl Ondra a na znamení znechucení zkřivil obličej.

"Co se dá na to říct?... Je to hnus..." zašklebil se kysele i Lukáš. "No ale teď sem někde čet', že se snad New York Times vobrátil na ten... Evropskej soudní dvůr... A maj to vyšetřovat..."

"No tak to zasa nevím já... To mosí byt neco nového..." neskrýval Ondra překvapení. "Ale zatím sa, hochu, eště moc neraduj... Z Timesů neprichádzá nic náhodú... Trebárs sa jej chcú enem zbavit... Alebo ju právě tímto chcú osvobodzujícím rozsudkom očistit..."

"Nebo že by se farmafirmy do sebe navzájem zakously?" zaspekuloval Lukáš.

"Všecko je možné... Skorem nemožné je enem to, že sa dozvíme pravdu dřív než za patnáct, dvacet let... Esli vůbec nekdy... Keď tam hore... kór dneska... nejakú pravdu skorem nikdo neřeší..." dodal Ondra.

Oba se na chvíli odmlčeli.

Když Lukáš zpozoroval, že už se zahrádka poměrně vylidnila, mrknul se na hodinky: "Tý jo... to nám to zas letí dneska..."

Ondra to zkontroloval na mobilu: "No ale dobře že sa o tých věcách bavíme..."

"Vo tom žádnej spor... Tyto záležitosti je probrat třeba ..."

Hoši se pokusili svým těžce zkoušeným mluvidlům, navíc bičovaným alkoholem, poskytnout regenerační pauzu. Dlouho ale netrvala. První, kdo to nevydržel, byl Lukáš.

"Hele... Nechci tady votevírat kovid a ty roztoky... Ať tady nejsme až do rána... Ale nemůžu nezmínit spoustu vlivnejch vobětí tady týto špinavý hry... Třeba, Kary Mullis, Brandy Vaughanová, Andreas Noack nebo třeba Domenico Biscardi..." Zhluboka si povzdechl. "Ať si sakra ti paťasi válčej mezi sebou a nám dole daj svatej pokoj...! Ať se mydlej hezky mezi sebou navzájem, ti šmejdi, a nemaj čas votravovat nás, běžný lidi, co chtěj jen v klidu žít!“

"No jo... Ale ono je to dycky tak, že si to tý mocní vyřizujú mezi sebú nad tú obrovskú šachovnicú světa... Posunujú tyma velkýma figurama... králové, dámy, věže... Lenže pletem sa im tam pod nohama i my, ti obyčejní pěšáci..." filozofoval Ondra.

"Jo, jako v tý tvojí voblíbený pohádce, kde ti dva šmejdi s gustem plánovali vobětovat ty armádní voje... Ti se tím dokonce přímo bavili, měli to jako show... No a pak ten konec, jak je strčili do toho bahna...? To byl, hele, ten pravej důvod, proč se tomu říká pohádka..."

Ondra se poškábal na čele, což bývá neklamný znak toho, že se mu tam pod tou lebeční kostí cosi klube.

"No... Šak víš, jak to dělal ten chytrý sudca v Itálii s mafiú... Keď zistil, že s nima nepohne, lebo majú aj u tých karabiniérů svoje lidi, šél na to od lesa a začal chytrú diplomaciú... Takovým tým 'rozděl a panuj,' jak jsme to tu zpomínali... štěpit tu mafiu na menší skupinky... Útočit na ješitnosť tých bossů... Postupně ich rozeštvával jednoho protivá druhému..."

"No právě... Jak to chceš prosím tebe udělat, když ani nevíš, kdo to tam nahoře řídí?" namítal Lukáš se zoufalým výrazem.

"No dyť sem o tem mluvil... My dva, naprostí outsideři, asi těžko..." usmál se Ondra. "Ale myslím na ty 'iné vlivné', jak sme ich zpomínali... Že jako majú svoje zájmy na východě, válku si nepřejú a tak..."

"To jako že teda počkáme, až to tam nahoře někomu laskavě dojde?... Až jim konečně dojdou ty zdroje? ... Až začnou ti jakoby dobří konspirovat proti těm zlejm..? Ti rozumní proti těm nerozumnejm...? Když jsou vod tý naší reality víc či míň vodtržení všichni? ... Nejseš zas v nějaký pohádce, Ondrášu? ... Kde bereš jistotu, že se ani tidleti 'rozumní' neposaděj za ty šachovnice... nepostavěj se k těm vobrovskejm mapám s těma modelama tanků, raketometů a letadýlek... s takovějma těma hráběčkama, co je používaj krupiéři na žetony v ruletě... Že zas nezačnou všecky ty angličáky shrnovat i s těma pěšákama do vodpadkovýho koše... Jako teď na Ukrajině... Nebo dřív v Jemenu... ve Vietnamu... v Libyi... Iráku..." Lukáš začal divoce kroutit hlavou. "Nemotáme se v tý debatě už trochu v kruhu, Ondro?" Jako by jej už trochu přepadala malomyslnost, což u něj nebývalo obvyklé.

Tentokrát se ale rozhodit nenechal Ondra. Počkal, až Lukášovi dojde dech, až zklidní svoji divokou gestikulaci a vrátil diskusi zpět k psychiatrům i s tím rizikem, že se bude v těch myšlenkách možná i opakovat. 'Tyto věci jsou důležité', říkal si.

"Teraz nevím, jestli to je Hare nebo Dutton... Ale keď řešili, jak je neodvratné, že sa tý bastardi paťasi pravidelně zas a znova vyškrábú po zádoch tých ostatních... Nás, tých 'běžných prášků,' jak říkáš... Keď sme zrovna nepozorní... A jaké na to majú extra předpoklady... Jak sa v tej anonymizovanej společnosti a v jej pokročilej fázi vývoja vlastně už nedajú nijak zastavit... A tož... Ptali sa tých psychiatrů, jak to, že sa tam neudržíja na furt... A už sme to tady zpomínali... Žádný pátíček nesnese konkurenciu a dokáže s iným paťasom spolupracovat enem do tej doby, dokáď je z čeho brat... Keď bohatnú oba... Jak vyschnú zdroje, začne mezi nima nelítostná řežba. Taká, jak nelítostní oni sú... Dělit sa nebudú, to neumíja... Pustíja sa do sebja..."

"No jo, Ondrášu, to tady řešíme furt dokola... Můžeš mi ale sdělit, jestli ti vědci už spočítali, kolik let trvá takovej běžnej poločas rozpadu průměrnýho psychopata? ... To se totiž načekáme, než se ty schody začnou tam vodshora na základě tady toho tvýho psychopatickýho zákona volnýho pádu jaksi samy vod sebe zametat... To by nejspíš bylo to koště na tu Nobelovku, jak jsi říkal..."

"No tak jednak ty zdroje už dochádzajú. To vidíme všichni... Ale hlavně je treba, abysme k tomu my, tady dole, dali ten impuls... Přiškrtili im ty zdroje eště víc... Postavili sme sa im... Keď si budeme tady v tem hnoji furt nalhávat, jak úžasně sa máme, tak tý nahoře budú šeci spokojní... napapinkaní... vyspinkaní... Dyť vidíš, jak nadrzo prekrucujú realitu... Jak si vymýšlajú, jak to markýrujú... Lejú si do kapes prachy z neziskovek... Perú je v kampeličkách... Jeden prolhanější bastard než druhý... A lidi furt nic! ... Nechajú si klidně srat na hlavu... Asi mosíme dojít k temu zlomu... Na prah bolesti... Na hranu, kde už si fakt většina národa řekne: 'Už dost!'..."

"Většina národa si ještě furt myslí, že na tý hraně ještě nejsme... Kdy jim to dojde? ... Až budou na vokraji tý hluboký krize nebo snad vobčanský války? Až budou stát nad tou hlubokou bezednou propastí... aby mohli jako udělat ten velkej krok vpřed...? Až prostě a dobře hoděj držku do tý jámy...?"

"Potem ti nezbývá, hochu, než to luďom neúnavně vysvětlovat, presvědčovat ich, burcovat..." Ondra znova povyskočil ze své židle a jeho vyvalené oči mířily na Lukáše jako dvě jaderné rakety čekající v otevřených silech na zmáčknutí červeného tlačítka. "No... A teď mi Luki, pověz, jak to uděláš, keď už nejsi ani tým patrovým důvěrníkom? ... Já su na ty svoje partajníky naštvaný... Ale aspoň to zkúšám... Tys to už vzdal, Lukine..."

"Hele Ondro... Vy jste tady na venkově ještě vesměs normální lidi... Jste víc spjatý s půdou, máte nějaký hospodářství... Držíte spolu... Máte svoji hrdost... Když vám vemou práci, tak se vo sebe nějak postaráte... Tady si můžeš sem tam s někým promluvit... Furt máš do tý svý kuchyně koho pozvat..."

Lukáš se na pár vteřin zastavil, aby si srovnal myšlenky... a pokračoval:

"Jenže ty nevíš, jak je to v těch velkejch městech... Tam ty neziskovky řáděj jako černá ruka... Pumpujou do toho prachy přetlakovou hadicí... Přednášej na školách, vybíraj si tam ty svoje budoucí kádry, pak je dlouhodobě voblbujou, vozej po těch svejch všivejch filiálkách po celým světě, aby je nakonec instalovali do všech stran..."

Chytil se demonstrativně oběma rukama za hlavu a obrátil oči v sloup:

"Si představ... Ti cizí agenti už školej dokonce i státní úředníky na ministerstvech... A soudce, tyvole... Třeba nejvyšší pražská státní zástupkyně Bradáčová a soudce vrchního správního soudu Šimka sou v Aspenu ... Miliardama vypolstrovaný americký agentuře... Co tam, kurva, dělaj?!"

Lukáš se tak právě vymanil z defenzivní polohy, kdy ho Ondra svým nečekaným výpadem hněvu zabořil hluboko do židle, a začal levitovat také. "Co dělá šéf českýho Aspenu v týmu prezidenta, kerej sám prolez Aspenem a teď je funkcionářem Globsecu..? Když ti šmejdi potřebujou nějakou známou tvář, prohrabou se na tom politickým hnojišti mezi těma zkrachovalcema, co by si už v normálně fungující demokracii ani neškrtli, a vytáhnou je znova nahoru jako supernovy... Čím větší šejdíř a podrazák to je, tím líp, protože pak na něj maj kompro a von je na nich ještě závislejší... A vo to poslušnější... A vlastně je i vo to levnější... Podívej se na předsedy Evropský komise, to je jeden zkorumpovanej gauner vedle druhýho... Ti už na hlavě nemaj jen máslo, ale nosej tam rovnou suchej hajzl... Můžeš to pochopit, jak už je to všecko prolezlý? ... Prohnilý až do morku kosti? ... Co s tím chceš dělat? ... Dyť bejt tam mezi něma, už by mě stejně dávno rozmázli..."

"No tak možno právě preto ty traktory, Luki... Šecko má svoju logiku... Až ľudé jednúc dorazí do teho supermarketa, budú tam enem ty prázdné regály... A keď sa potem, celí hladoví, podívajú do zázemí a zistí, že tam sa krávy nedojíjú a pšenica im tam ve skladoch neroste, tak sa im v tých lebeňách možno aj nekerým rožne..."

"No právě... Možná... někerejm... se třeba rozsvítí... Aby už, kámo, nebylo, sakra, pozdě...! V tý pohádce přece ty dva grázly vod tý moci vodtáhli a strčili do toho bahna ti vosvícení, zmoudřelí monarchové ještě předtím, než ta válka začala... Tady v tom reálným světě se ale válčí furt... Tady de jenom vo to, jestli se nerozhoří ta válka totální... Vo který navíc víme i to, že si ji určitá skupina naprostejch pomatenců přímo vysnila..." Lukáš zapadnul zpátky do té své parlamentní lavice a odmlčel se.

Ondra jen tiše přikývl a sklopil zrak. Oběma na chvíli došla slova.

Napili se odstáté žbrndy před sebou. Snad jen proto, aby si udělali trochu pauzu od problému, se kterým si právě teď vlastně vůbec nevědí rady.

Po chvíli šermování vzájemně vyhýbavými pohledy jako první obrátil list Lukáš.

"Tak mě napadá... Nevíš, jak dopadli ti tři nerozluční rozkradači? Myslím ty tři Jánošíky naruby, co je čapnul tvůj táta..."

"'Jánošík naruby'? ... To je jako co, prosím ťa...?" pousmál se Ondra.

"To neznáš? ... Chudejm bere a bohatejm... jako třeba sobě... dává..."

"Jo táák... To ňa taky mohlo napadnút..." poklepal si Ondra na svůj spánek. "No, co vím, tak po Staňovi sa slehla zem. Toho sme už neviděli celé roky... Nechal tu ženu a tři děcka... Nevěďá o něm vraj nic... Jeňoš, ten už zasa sedí... Už kdoví pokolikáté... Naposledy za dajaké drogy... Dostal za to hodně naložené... Ten už při svojem věku z tej ďúry možno ani nevyleze... No a ten třetí, najvětší vykuk, Aleš, ten dokonca proti Jeňovi v tem posledním procese svědčíl... A že vraj ho dajako podrazíl či co... Nevím o tem konca kraja..."

"No a ten Aleš co? Vsadím se, že sedí taky..."

"No baže, hochu... Sedí... Na ministerstvu... Náměstek, kamaráde! Vloni nám tady dole ve městě prestrihával šnůru, jak tu otvírali bazén po rekonstrukci... Vraj hlavně pendluje medzi Prahú a Bruselom..."

"To je přesně von... Jak sem ti vo nich zrovna vyprávěl... Ta správná spojka do bruselskýho ráje... Na to navazování těch pevnejch, přátelskej a spolehlivejch vazeb s EU..." šklebil se Lukáš. "

Ondra se smutně rozesmál. "Teďs mi tým připomňél Otíka z Vesničky střediskovej... Jak ho poslali do tej Prahy, do Dřevoplechu, navazovat ty dodavatelsko-odběratelské vztahy..."

"Jenže Otík byl blb... Tenhleten, bohužel, není... Tihleti sou vychcaní, jak mraky... A o to je to horší..." opáčil Lukáš.

"Já rozumím... Ale efekt na ty vztahy to bude mít ten samý..." trval si Ondra na svém.

"Nepochybuj, že tam Aleš mezi ně skvěle zapadnul... Jak říkáš, když je z čeho brát - a tam je zdrojů ještě pořád habaděj... Když se tak přehrabujou v tom našem 'výpalným', co jim tam tak vochotně posíláme, najednou uměj i spolupracovat..."

"Jako poslušná kolónia národa německého... nebo lepšej anglosaského... platíme jako za Václava, týma volama, co ich posíláme do teho ich jalového parlamentu a tyma hřivnama stříbra..." glosoval Ondra.

"Že chtěj zrušit korunu, jsem slyšel, ale netušil sem, že už u nás platěj ukrajinský hřivny..." ušklíbl se Lukáš.

"No keď vidím ten krvavý válečný zrak teho našeho ukropremiéra... tej pojašenej ministryně války... teho poplantaného bakalářa na zamini... teho plivacího ombudsmana na hradě... Jak šeci sháňajú po celém světě muníciu, jak urvaní... Jak sa celá ta naša vláda a poslanci predháňájú, kdo sa do teho najnižšího komunikačního otvoru na tem žlutomodrém těle zarazí hlubšej... Je mi z teho na blití, Lukine, co tam dneskaj máme za prízemné, pinoživé odrbance..." rozčílil se Ondra.

"To je fakt... Ale pořád ještě nějak spolupracují... Aspoň navenek to tak vypadá... Hele... Nechci, Ondro, nějak spekulovat... Čistě akademicky, mezi náma... Tady ti tři obecní gauneři přece zpočátku spolupracovali taky, že jo... A jak říkáš, když už začínaly docházet ty zdroje, kamrádšoft skončil a začali se podrážet... Jeden zmizel beze stopy, druhej sedí... Ten třetí si svoje nový zdroje našel... Asi byl chytřejší než ti dva, což...?"

Ondra přemýšlivě našpulil ústa. "No... Víš že máš možno aj pravdu...? Tata říkal, že Aleš vraj tehdá ze sebja robil najvětšího idiota... Zneužitého, ublíženého... A pritem býl skorej taková ta hlava tej ich bandy... Šak tých dvoch aj dost osolíl... Dostal potem aj najnižší trest... Až sme sa divili, že ho ti dvá zasejc tak snadno vzali mezi sebja..." potvrdil Ondra.

"Takový měl na ně vliv?" usmál se významně Lukáš. "Když jde vo kšeft... hele... když se potřebujou... tyhle věci pragmaticky neřešej...Voni sou jako ty vopice..." přidal Lukáš příměr. "Víš, jak černoši chytaj vopice?"

"Ne. Povídaj."

"Veme se flaška s průměrem hrdla přesně takovým, aby jím prošla vopičí pracka. Přikurtuje se ke stromu a strčí se do ní vořech. Jak ta vopice ten vořech chňapne, pracku s ním už nevytáhne... Chápeš... Vona je tak chamtivá, že se raděj nechá chytit než by ten vořech pustila..."

"No ja... To sú presně oni..." souhlasil Ondra.

"Takže voni se budou vo ten poslední vořech mydlit... Likvidovat se a požírat... Až do vokamžiku, kdy jich zůstane už jen pár vosamocenejch... Možná třebas nakonec už jen ten jeden, poslední psychouš... Ale co se bude dít pak?" vyzvídal Lukáš s laškovně pozvedlým koutkem.

"No toho potem dajú do formalínu a vystavíjú v Národním muzeu v oddělení příšer..." usmál se už zase Ondra.

"Počúvaj..." pokračoval, "záleží na tem, kam až bude šahat jeho moc medzi tyma ostatníma, rozumnějšíma, co nemajú v hlavě taký guláš jako on... Keď bude tá moc až príliš velká a ľudé dosť hlúpí, tak zničí celú planetu..."

Ještě než se Lukáš stihl nadechnout, dodal: "Ale zatím sa tak eště nikdy nestalo... Ľudé to nedovolili... To znamená, že ta očistná katarzia v tej společnosti dycky v určitém kritickém momentě zafunguje... No keď si uvědomíš, že už je tu fakticky enem tých pár posledních orechů, tož to ide tak nejak samo..."

Lukáš chtěl zprvu reagovat slovy jako 'Fakt dobrá vyhlídka...', ale po tom Ondrově dodatku si už jen smutně povzdechl a napil se, už jen tak nějak mechanicky, toho svého v hanbě zapomenutého pivka. Už cítil, že by slovy o milionech obětí a tak dále jen opakoval to, co už bylo několikrát řečeno a že by se vraceli zpátky do té samé slepé uličky, ve které už několikrát byli...

Pokračoval ovšem Ondra.

"Znova... Totéž trocha inak... Takto to dycky v dějinách probíhalo: Skončila válka. Budovalo sa. Pospolitost. Česť. Morální hodnoty... Paťasi neměli šancu, lebo ty lenivé ludry v tem tvořivém budovatelském prostředí čučali, jak péro z gauča..." Ondra naznačil rukou velký oblouk. "Letěl čas a ľudé zpohodlněli. Prišla jedna, druhá generácia míru. Užívání života. Honba za luxusom. Carpe diem!" Další oblouk. "A najednúc: čáry máry fuk! ... A ty zrúdy sú ve vládě... No a potem co? ... Zasa prídú války... A furt dokola.."

Ondra své dneska zvláště oblíbené gesto zmaru mávnutím rukou doprovodil nepředstíraným sdceryvným výrazem ustaraného baseta, kterému zrovna pohřbili jeho milovanou fenku:

"Tak eště přemýšlám, že ňa to nenapadlo takto stejně uvažovat aj o tých třech dacanoch... Tos mi musel řéct až ty..."

Lukáš si dvěma prsty poplácal své zamčené rty, což bylo u něj gesto maximálního soustředění a pak pravil:

"A zase jsme u toho... Jestli to není, Ondro, právě v tom, že nám u tady těchhle bytostně osobních věcí ty naše emoce až moc zatemňujou to klidný racionální uvažování, rozumíš... Toho ty chladnokrevný bestie hojně využívaj... Zneužívaj zamilovanosti, strachu, radosti, pocitu štěstí toho druhýho... Právě v těchhle okamžicích útočej... Vodpoutávaj pozornost svý voběti... Jako ta kobra... Jako kapsáři, co kradou peněženky..."

Ondra přikývl. "Jestli my sa tady furt právě krz ty emócie... furt dokola... nesnažíme pochopit to, co sa z hlediska ich myšléní vlastně pochopit nedá... My mosíme byt trochu aj jako oni... No ta múdrost psychopatů... Veď právě preto máme ty dvě půlky mozku tak rozdílné... A ti psychiatři věďá už dávno, že majú pracovat obě vyváženě... Keď užíváme enem tu pravú, emočnú polovicu, sme na tom vlastně stejně blbě jako oni, keří k něj majú prístup obmedzený... Sú skoro enem chladně racionálný... Našú výhodú ale je, že máme funkčné obě... Máme dvě pistole na opasku... Oni enem jednu!"

"Napadá mě jinej příměr..." přihlásil se o slovo Lukáš. "Je to jako když maj dva jedinci každej dva mobily... A dycky jeden z nich maj vypnutej v šuplíku... A pak dyž si navzájem volaj, tak zásadně na ten druhej... vypnutej..."

"Jo, presně..." ocenil myšlenku Ondra. "My si ten druhý zapnút možem... Keď nás to napadne..."

"No právě... Když nás to napadne..." zachmuřil se Lukáš. "Dneska jako by lidi ani nevěděli, že ten druhej mobil maj..."

"Myslíjú si, že ho nepotřebujú... Paťasi si ho nezapnú, lebo im ho sudičky do tej kolébky buď nedali vůbec, alebo im tam podstrčili enem nejakého nefunkčného šmejda... A tady nekde bude to zakopané psisko... Je to šecko na nás, co s tým urobíme! ... Enem na nás, kamaráde!"

(Pokračování příště...)