DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.4.

Předcházející díl

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.3. - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

KAPITOLA 4.

Univerzální všehoobčan • Hadi v oblecích • Detektor lži

"Nemluv v hádankách, Lukine..."

"No, myslím tím to, že lidi přece nejsou nějaký prefabrikáty, co sjížděj jeden jak druhej ze sériový linky... No víš... Jak si někeří pitomci myslej, že vyroběj toho univerzálního Evropana... Nebo dokonce světovobčana... A pak že budem mít všichni stejný zvyky, stejný myšlení a podobat se i v tom míšeneckým vzhledu... A to pak že bude teprv idylka..."

"Nordická rasa... Čistý árijec..." glosoval Ondra

"Jo, to je dobrej příklad... Ideálně tak vrazit člobrdovi nějakej ten čip do hlavy," otřepal se Lukáš odporem. "Třeba jak tak jezdíš po těch supermarketech stejný značky, a maj to všude jak na jedno kopyto. Až tak že uvnitř někdy skoro zapomeneš, v kerým městě vlastně seš... Stalo se ti to někdy...? Takovej ten děsivej pocit šedivý, předpisový, fádní uniformity? Dyť to je přece šílený! Úplně proti přírodě...! My, lidi, sme přeci individuality! Každej z nás je voriginál!"

Loknul si a pokračoval.

"Nevím, jak tebe, ale mě vyloženě děsí, když chodím po sídlišti a je tam jeden panelák jako druhej... Představ si, že by i naše blízký soukromí někdo chtěl unifikovat podle nějaký iso-normy... Že by to takhle stejně vypadalo na každým nádraží, v každým divadle... Podobný by si bylo každý náměstí..."

"Myslíš ty patnáctiminutové města, co ich pre nás chystajú?"

"No třeba... A nebyly by stejný jen ty baráky, ale znormovaný by byly i byty s veškerým vybavením...Každej detail našeho života..."

"Na tem, hochu, už pracujú... Na takém koncentráku..." poznamenal zase Ondra.

"Jenže to se nepovede. Leda by nás totálně zdegenerovali."

"I na tem už pracujú, len sa neboj," dodal suše Ondra.

"To neprojde, protože sme přeci každej jinej a jedinečnej. Máme rozdílný potřeby. Vnímání světa... A to, kam s tím vším směřuju je ten fakt, že mezi náma existujou i takoví, co sou... Rozumíš... Co se vod většiny vodlišujou... Prostě... Ještě mnohem víc než ti příslušníci většiny mezi sebou navzájem... Sou zkrátka hodně jiný, chápeš? ... Vo dost jiný než my..."

"V čem? Vyklop to a nenapínaj ňa jak luk!"

"No...Když já nevím, jak to říct, abys mě, Ondrášu... hned v půlce první věty neustřih..."

"A tož to zkus... Neváhaj... Trebárs to snesu..." povzbuzoval ho nedočkavě Ondra.

"No víš... jak sme se prve bavili vo tom tvým šéfovi a těch dvou tunelářích v partaji a já pak vo těch svejch zkušenostech... jak sem ti řek, že je šéf vychcanej... a přestože je slabej, tak se tě nebojí..."

Lukáš pohlédl na Ondru, jako by chtěl zdůraznit význam toho, co chce dál sdělit.

"No... Já to neřek jen tak... Voni už takoví sou..."

"Jací oni?" brunátněl pomalu Ondra.

"Určitej druh lidí..."

"A jó... Ty myslíš psychopaty? ... Ty podivné - jako by mimozemské - struktúry v tem našem normálním světě?" překvapil Ondra s širokým šibalským úsměvem.

"Co vo tom víš? ... No já myslel, hele, jak budu vobjevnej..." neskrýval Lukáš překvapení. "A jak mě s tim vyfakuješ..."

"Vy, měšťáci, nás pořád máte za vesnické burany, já vím..." rýpl Ondra.

"Nekecej... Víš že to tak není..." bránil se Lukáš.

"A tož proč kolem teho tolik našlapuješ...? Jak Pražák s běhavkú okolo latríny...?"

"Jeden kolega mi půjčil super knížku. Jmenuje se Hadi v oblecích..."

"...aneb Psychopat jde do práce..." skočil mu do řeči Ondra... "Od Roberta Harea a Paula Babiaka... Je tak?"

"Ty ji znáš?" vyvalil oči Lukáš.

"Já ju vlastním, kamaráde. Ani sa neptaj, kolik ňa to stálo!"

"No a co na ni říkáš? vyzvídal kámoš.

"Mně ju doporučíl též jeden známý. Vraj: 'Přečti si to, je to sranda.' Měl to snáď za nejakú beletriu, alebo sci-fi. Vůbec tomu nevěříl. A vlastně ani nerozumněl. Enem sa tým bavíl... Šak víš. Je to napsané s takým lehkým nadhledem. Já sem to zezačátku bral stejně, ale po pár stránkách sem si uvědomíl, že takové lidi okolo fakticky znám... A až do tej chvíle mně nepřišlo, že sú zkrátka iní... Znáš to. Snažíš sa pochopit myšlení nekoho iného, kdo sa chová fakt moc divně. Ale ono to za nic na světě nejde... Aj tak sa mi ale nechtělo uvěřit, že by nekeří byli až takové... no..."

"Takový svině, viď?" doplnil ho Lukáš.

"Řekls to za mňa..." sklopil Ondra zrak, protože se stále ještě styděl za tak troufalou úvahu v souvislosti s lidmi, které dlouho znal a mnohdy si jich i léta vážil. Dokud však nevyrostl, nezmoudřel a nepochopil ty dosud neznámé souvislosti v jejich až příliš pestrých životech.

"Víš, proč sem s tím zezačátku tak váhal?" pokračoval Lukáš. "Já vo tom už pár lidem vyprávěl a vesměs mě všichni vyfakovali. Že sou to bludy... že jen straším... maluju čerta na zeď... snažím se bejt důležitej... jak stěrače u ponorky... Přitom už se s nima tolik lidí spálilo! ... A i takovejm sem to vyprávěl. Ale... neuvěřej! ... Nedaj si jedna a jedna dohromady..."

"Já vím. Tvrdíja, že je to enem psychológia, kerá sa nedá ničím měřit... Že sú to len domněnky... Dojmologie... Testy sú vraj k ničemu... Dá sa to obalamutit... To šecko sem slyšel už stokrát, Lukášu!"

"A proč jsi mi vo tom neřek? Že se tím zabýváš...? To vo tom víš asi vo dost dýl než já?" zarazilo parťáka.

"Jednak sme furt řešili iné věci... A taky, popravdě sem si myslél, že ňa s tým vyfakuješ ty..."

"Tybláho!" kroutil Lukáš hlavou. Tak vo tom musíme dát důkladnou debatu. Je to fakt výživný..."

Lukáš se napil z toho svého už poněkud odstátého rybníka a pokračoval.

"No, s těma testama maj ti lidi vlastně v něčem i pravdu. Ty starý sebehodnotící Cleckleyho testy někdy z druhý světový války byly fakt na prd... Ti mukli se to naučili nazpaměť a právě psychouši si z toho v lapáku dělali kšeft... Když radili vostatním, jak to vyplňovat..."

"No ale pozor! Dneskaj, u tej Hareovy metody, už je to ináč...! Vrazí ti včelku do zadku. To je dajaká ta kontrastní tekutina. A pak ťa šúpnú do tej trúby... Do teho tunela... Do cétéčka, magnetickej rezonancie a tak... No a potem ti ukazujú obrázky a enem monitorujú, co ten mozek vlastně dělá." dodal Ondra.

"Nebo spíš co nedělá... Buď tam ta barvička je, anebo není. To už se halt nijak vojebat nedá." přidal svoje poznatky i Lukáš.

Před Ondrou zaparkovala další režná. Ondra Helče s úsměvem dvěma spojenými prsty zasalutoval... Měl to tak ve zvyku. V tom mu ale hned přilétla čerstvá hořká vzpomínka, jak Lukáš reagoval, když to v mnohem servilnější podobě provedl před tím svým šéfem.

Lukášovi kamarádovo znejistění neušlo, ale nedal na sobě nic znát a pokračoval:

"No není to úžasný, co ta věda dneska dovede?"

"Poď, uber z tej režnej, Luki, ať sa na tebe nenaštve," chopil sa Ondra svojí sklenky a cinknul o její rozpitou sousedku.

"Ať slúží!"

"Ať slúží!" opakoval Lukáš a srkl si z hořčičáku dalšího cucka. Chvíli počkal, až ho jeho sliznice za tu nezvykle tvrdou tekutou zkušenost pořádně vypeskuje a pokračoval.

"Je to úžasný... Prostě, buď mu tam to spojení do tý mozkový amygdaly funguje naplno... nebo slabě... nebo... to je ta největší hrůza... když nefunguje vůbec... V tý hlavě je pak zatemněno a víme, že máme co do činění s pořádnou zrůdou."

"A nejhorší na tom je, že lidi kolem takého jedinca... ba dokonca v jeho těsnej blízkosti... žijú trebárs dlúhé roky... A nemajú ani náznak podezřéní," doplnil podstatný rys psychopatovy charakteristiky Ondra. "Většinú sú to ale egoističtí samotáři, co enem výjimečně mívajú aj dajaké 'dobré kamarády'... alebo ženu a děti... jako, myslím, stabilní rodinu..."

"Jo a takovýho kamaráda, ženu i svoje vlastní děti dokážou naprosto chladnokrevně zneužít, voškubat nebo i bez skrupulí zabít... Stačí když se jim to zrovna hodí do krámu..." přisadil si Lukáš.

"A pritem na nich právě lautr nic nepoznáš, Lukine... Sú veselí, rozverní, plní humoru... Nekdy aj docela vzdělaní. Aj keď si často falšujú diplomy a přibarvujú životopisy... Tý inteligentní majú o hodně věcech prehľad..."

"Většinou jen povrchní... Ale uměj vo tom poutavě a dlouho žvanit... " opáčil zase Lukáš.

"A to ty, Lukine, určitě oceníš..." usmál se Ondra.

"No to si piš, že jo..." mrknul na něj Lukáš.

"A dovedú si mistrně vymýšlat... Balamutit... Spatra a bez uzardění... Babám zamotajú hlavu, šéfa si omotajú okolo prsta... Potem sa po jeho zádoch vyšplhajú na jeho místo..." navazoval dále Ondra.

"A nejhorší je to jejich 'charisma...' Ten jejich povrchní šarm... Vosobní kouzlo, nedbalá elegance a tak... To je na nich to nejzákeřnější, Ondro... Jako když si kobra hypnotizuje svoji voběť... Ten jejich klid, co každýho vohromí... Ta chladnokrevnost..."

"Jo, oni bezvadně klamú tělom... Ale v tomtok vlastně ani lhat nemosíja... Oni prostě tak studení sú... To nehrajú... Oni sa opravdu nebojíja... Idú do šeckého po hlavě... Proto je taky mnozí ostatní obdivujú... Jaké majú nervy... aj odvahu..." navázal se svojí charakteristikou Ondra.

"A pak jim svěří svoji důvěru... svoje prachy... svoji dceru... A je zle!" doplnil Lukáš.

"S tým polygrafom to znáš?" otázal se Ondra.

"Myslíš detektor lži...? Ten, kerej voni dokážou tak spolehlivě vojebat...? Jo. To je taky dobrý..." přikývl Lukáš a navázal:

"U normálního člověka to měří tlak, puls, jestli seš spocenej... Jestli nedejcháš zrychleně... Měřej ti vodpor kůže... Pak třebas jak se ti rozšiřujou zornice... To všecko u běžnejch lidí funguje..."

Lukáš se na vteřinku zarazil... "'U běžnejch lidí'... Tyvole, to zní jak ten 'běžnej prášek,' ten slogan v tý reklamě na praní... Jako dybysme byli proti nim něco podřadnýho... Tak asi nějak se na nás voni dívaj, ne?" zachechtal se s patřičnou dávkou ironie a pokračoval.

"No, to zkrátka vodhaluje, jak je ten jedinec při tom lhaní ve stresu... Jenže voni?! Kdepák! ... U nich se ta rafika ani nehne..."

"A vědci si tolik lámali hlavu, proč to nefunguje na šeckých... Proč je tam taká chyba měření... Proč to u nekerých ľudí neštimuje, aj keď si prokazatelně vymýšlajú, kudy chodíja..." dodal Ondra.

Lukáš se zamyšleně chytil za bradu: "Voni prostě lžou a nehnou při tom ani brvou, ty bestie! ... Je to neznervózní... Vůbec to uvnitř neřešej..."

(Pokračování příště...)