Exkurze na Úřadu vlády
Když v očích se vám zračí... temné doupě stračí...
Vivat Academia, Vivant Professores
Lidově zvaná „Strakovka...“
Co se týče slohu, je to prý „eklekticky novobarokní budova.“ (Níže vysvětlím.)
Mecenáš, císařský tajný rada hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic a na Libčanech, po vymření rodu nedabylického odkázal svůj majetek ke zřízení nadace „pro vzdělávání chudé mládeže z vyšších stavů“.
Chudák, kdyby byl tušil, jakými trnitými cestami, ba k jakým hořkým koncům se jeho dílo po pár staletích dotrmácí...
Nejsem si jistý, zda tehdy poč.18.stol už měl ten pták, po němž pan rada přijal jméno, tak mizernou pověst. (Možná ale něco věděli už staří latiníci, protože latinský název pro straku obecnou je „pica pica“ - ještěže latina nemá háčky...)
Jsem však přesvědčen, že dnes už o tom, kdo byl hrabě Straka, neví téměř nikdo. Zato jak dokonale dokážou straky krást, to přece zná každé malé dítě.
Oč smutnější pak je, že tuto historickou budovu lidé čím dál více spojují s tímto čím dál méně oblíbeným modrým ptákem. Vlastně ani ne už modrým, on už je jen namodralý. A to spíš už asi jen z těch ran, co v poslední době schytal.
Nebo je spíš... duhový...?
Od té nekrofilně černé hlavy, přes rozpočtově vybělenou podprsenku... (nebo náprsenku? odpusťte, nejsem ornitolog)... až po tu grýndýlově zelenou...
Ale barvičky raději opusťme...
Vážně nerad bych měl popotahovačky s nějakou neziskovkou, co zastupuje barvoslepé. Určitě na své služby dostávají bohaté dotace, protože například těžce postižených jedinců, kteří nerozeznávají rudou, u nás přibývá geometrickou řadou. Policisté si například stěžují, že nejvíce nehod, při nichž řidiči a chodci nesprávně zvolili barvu na semaforech přibylo na světelných křižovatkách v okolí Pražského hradu. Tam jako by jim ta rudá s tou zelenou úplně splývaly...
Vzpomínám si, jak nějaká umělecká skupina (jejich název si už nepamatuji, jen vím, že měli v názvu číslovku - možná podle počtu členů, pokud mají v té neziskovce číslované legitimace) vyvěsila na Hradě ty rudé trenky.
Bohužel, už odtamtud zmizely. A přitom to byl tak zatraceně dobrý nápad!
Právě teď, kdy je Praha tak podzimně šedivá, nějaké obří rudé trenky, třeba s bílými lampasy, by Hrad úžasně oživily. A klidně by vedle nich mohly zavlát i rudé krajkové kalhotky...
Jenže nejsmutnější je, že mezi postiženými barvoslepci kvapně přibývají i umělci. (Viz růžové tanky apod... Hrozná tragédie...)
Tedy, o hraběti Strakovi se už ve školách neučí...
Snad taky proto, že se tam vlastně neučí už téměř nic. Raději už ani ti ptáci ne.
Ona to totiž není žádná legrace. Taková diskuse by mohla snadno sklouznout někam do Klausovic kuchyně, učitel se pak nějak prokecne, žák to nahraje na mobil... Vždyť jste to přece viděli v tom slavném českém filmu. Někdo napíše na lavici „Kroupa je vůl“ a jaké pak z toho má hned kantor nepříjemnosti!
Obecně vzato, bez rizikového příplatku na úrovni zásahových policistů, požárníků nebo myčů oken u výškových budov dnes už biologii nikdo učit nechce.
Nicméně, co taková straka dovede, to už bohužel pozná skoro každý i bez té - tak pro stát finančně náročné - výuky.
Třeba když si neopatrně odložíte na okenní parapet prstýnek, zlatý řetízek, nebo třeba na berňáku nějaké daně či, nedejbože, do důchodového pilíře své starobní pojištění...
Ale vraťme se zpět k Akademii...
Původně dvoupatrová budova nám povyrostla a zmohutněla. Proto, aby se tam všichni ti nóbl úředníci vešli a mohli se vzdělávat. Tedy konečně se naučit něčemu, čím by se měli oficiálně živit, přičemž o ten obor nikdy předtím ani nezavadili. A k tomu je třeba patřičný prostor. A personál... a catering...
Aby se mohl alespoň něco přiučit elektrikář financím, němčinář vnitru, bankovní úřednice obraně, zemědělec sociálním věcem, bakalář z informatiky zahraničním vztahům, bankéř průmyslu, teolog zemědělství, ajťák životnímu prostředí... či politolog... no... aspoň něčemu užitečnému!
No to je nesmírná dřina a velmi zodpovědná práce!
Naštěstí na to mají odborní lektoři v akademii (kterým se bůhvíproč říká „lobbisté“) na výuku svých studentů celé jejich funkční období. Jelikož jejich studenti nic neumějí, nikdo je nenutí cokoliv analyzovat, zvažovat, srovnávat, řešit... Mají spoustu času ke studiu.
Jsou toho hromady, těch materiálů, které jim lobbisté... pardon... lektoři předkládají...
Naštěstí jen k podepsání...
Když říkám „nóbl“ studenti, oproti Strakově původnímu zámyslu, co se týče šlechtického stavu se tam vyskytl snad pouze hrabě „Kchárl“, ozdoba všech ambasádních recepcí. A pravda je, že to musel být vzdělávací institut vynikající, neboť přestože Kchárl jen s velkou bídou prolezl gymnázium, neuměl pořádně ani německy ani česky, přesto v očích národa nakonec vyvstal jako největší supervzdělanec...
Další zajímavostí je, že okna v budově úředníci zásadně neotevírají...
Bezpečnostní technik je hned při nástupu do funkcí proškolil, že se okna ve Strakovce otevírají jen při zvláštních, slavnostních příležitostech. Tyto události jsou pak obvykle provázeny hlasitými zástupy nadšených a vzrušených mas, přičemž však úředníci toto všeobecné veselí většinou nesdílejí, naopak se snaží, pokud možno, co nejrychleji, řekněme... zaujmout stanovisko nezúčastněného pozorovatele...
Ostatně, nikoho v budově by okna dobrovolně otevřít nenapadlo.
Zemědělci jim tam totiž pod nimi navezli ten nejkvalitnější obsah svých chlévů. Asi dva metry vysoký sevřený věnec toho božího daru. Vypadá to jako dokonalý ochranný val proti případnému vnějšímu nepříteli. I když, pravda, zalehnout za něj v poloze ležícího střelce by toužil asi málokdo.
Jenže: jakémupak nepříteli? Jako by snad ti naši dobří úředníci nějakého měli? Vždyť tu naši vládu máme všichni tak rádi...
Nevonný val má taktéž tu výhodu, že náš strategický plukovník už nemusí kopat ten bezpečnostní hadí příkop proti přemnoženým divočákům, jak neustále plánoval.
Když tu budovu ale tak letmo obhlédnu, s překvapením konstatuji, že přece jen pár otevřených oken vidím...
A hned pod nimi se v tom životodárném obsahu třepotá několik vytrčených párů nohou. Těla mají zaražena hluboko v kejdě, ale ty jejich bruselské kecky s nápisem „Pusťte nás na ně!“ - ošoupané od parketů těch různých zelených a duhových technopárty po celé Evropě - vcelku dobře rozpoznávám.
Jeden pár nohou tam ale chybí...
Chápu. Historická budova je opatřena příliš úzkými okny a ministr zahraničí, ač se snažil, seč mohl, se svojí novobarokní postavou zkrátka neprošel.
To zamrzí. Přestože po tom tolik toužil. Už konečně se stát pořádným, hrdým, čestným chlapem...
Jenže zastaralá budova byla proti.
Jak snadno pak lid takového iniciativního snaživce nespravedlivě označí za bezpáteřního gaunera...
Ale je dobře, že nám ten čerstvý nestraník na Zamini zůstal. Kde by premiér našel tak úžasně tvárného, zábavného a do té "eklekticky-novobarokní" budovy tak skvěle padnoucího jedince...
Co je to novobarokní postava, si každý snadno představí. Premiérova stará, historická decimálka, jeho oblíbený sběratelský skvost, zrestaurovaný v barvě nutelově hnědé, co se kdysi užíval k vážení dobytka, jasně stanovila, že právě tento ministr má u něj tu největší váhu.
Možná by ale bylo dobré ještě vysvětlit, co znamená to „eklektický.“
Jak rozkošně příznačné pro osazenstvo té budovy, že?
Tak to byla taková malá exkurze do té naší milé Strakovky.
Myslím, že i bohatě stačilo...
A teď když jsem to dopsal, měl bych si jít zase něco přečíst.
(Ono to nebaví číst pořád dokola to, co jsem si sám napsal, že jo...)
Ale co číst? Po takovém tématu?
Hamleta? „Něco shnilého je v tom státě...“ To by sice dramatičnosti situace odpovídalo, ale intelektuálně by to byl asi příliš velký přemet...
Sáhnu po Karlu Čapkovi... Jo, tato pecka nikdy nezklame: „Válka s mloky“. Utopie o mločím národě, co chce válčit až do sebezničení...
Fuj, to je až příliš aktuální!
Raději něco veselejšího.
Co třeba satira „Ze života hmyzu?“
To sedne. Brouci hrdobci (ve skutečností hovniválové, jak radil hloupému Kroupovi ten blbec Hora, ale přitom měl pravdu... V tom filmu zase, pochopitelně...), přelétaví motýli, paraziti všeho druhu, slizští šišlaví slimáci a všude spousty snaživých žížal, mravenců a jepic...
Ale když se tak dívám na hodinky (noční hodina těžce pokročila)... a před sebou mám zrovna foto premiéra s ministrem financí, kterak se na nás do objektivu tak šťastně a zeširoka usmívají... nad tím pečlivě začerněným návrhem státního rozpočtu...
Dám si radši něco kratšího. Oddychovku. Jen tak na usnutí. Něco roztomilého, naprosto nevinného.
Třeba od Josefa Čapka „Jak pejsek s kočičkou dělali dort...“
Ale ne... Radši ani to ne...!!