Jak jsme ztratili vše

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Tento text je čistě fiktivním retrospektivním popisem možného vývoje na starém kontinentu. Vznikl jako varování a jako výzva k diskusi o současných trendech. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná. Opravdu.

Jak jsme ztratili vše

Když se dnes ohlédneme za událostmi z let 2024-2030, vidíme jasnou trajektorii kolapsu, kterému bylo možné zabránit prostou deregulací. Tento text analyzuje, jak řada zdánlivě dobře míněných, ale ve skutečnosti nerealistických progresivistických rozhodnutí vedla k největší hospodářské katastrofě v evropských dějinách.

Energetická sebedestrukce (2024-2025)

V roce 2024 dosáhla energetická krize prvního vrcholu. Německo dokončilo odstavení svých posledních jaderných elektráren, zatímco „zelená“ transformace za stovky miliard eur přinesla paradoxně vyšší emise CO2 a historicky nejvyšší ceny elektřiny.

První vlna průmyslového exodu začala v zimě 2024/25, kdy ceny energie donutily klíčové výrobce přesunout produkci do Asie. Malé a střední podniky, které neměly možnost relokace, začaly masově krachovat.

Green Deal se z ambiciózního plánu změnil v nástroj ekonomické destrukce. Bruselští úředníci stanovili v roce 2025 ještě přísnější cíle bez ohledu na technologickou realitu. Když v létě 2025 skončily dotace na solární projekty, začala vlna bankrotů i v tzv. zeleném sektoru.

Do konce roku 2025 se Evropa stala plně závislou na dovozu kritických surovin a produktů z autoritářských režimů. Čínský monopol na baterie a solární technologie umožnil Pekingu diktovat podmínky. Když Čína omezila export vzácných surovin, evropský „zelený“ sektor zkolaboval během pár měsíců.

Průmyslová demontáž (2025-2026)

Rok 2025 přinesl pověstných 400.000 stran nových evropských nařízení. Průmyslové podniky začaly trávit více času compliance managementem než výrobou. Paradoxně regulace namířené proti „velkým korporacím“ vedly k jejich posílení — byly jediné, které si ještě mohly dovolit marnit čas na dodržování této administrativy.

Do poloviny roku 2026 bylo přesunuto až 40 % středně velkých výrobních podniků mimo evropské území. Emise se nesnížily — pouze se přesunuly do zemí s menší regulační zátěží. Hlavní cíl zavedení těchto opatření tedy naplňen nebyl.

V březnu 2026 EU oficiálně deklarovala, že „konkurenceschopnost není prioritou“. Následoval masivní odliv investic. Zatímco USA a Čína investovaly do AI a kvantových počítačů, Evropa dotovala „sociálně spravedlivé“ projekty bez ekonomické návratnosti.

Plošná implementace povinného ESG scoringu v roce 2026 zasadila smrtelnou ránu evropskému průmyslu. Banky pod tlakem regulátorů zastavily financování tradičních odvětví. „ESG compliance“ stála průměrnou firmu 30 % ročního rozpočtu na výzkum a vývoj.

Monetární chaos (2026-2027)

ECB v roce 2026 totálně ztratila kontrolu nad inflací. Každá krize byla „řešena“ dalším tiskem peněz. Hodnota nesplacených dluhopisů ECB dosáhla 30 bilionů eur. Když se v létě 2027 Německu poprvé nepodařilo prodat své dluhopisy na trhu, systém se začal hroutit.

Experiment se zápornými úrokovými sazbami vyvrcholil kolapsem penzijního systému. V říjnu 2027 první velký evropský penzijní fond oznámil insolvenci. Následovala panická vlna výběrů úspor.

Do konce roku 2027 byla třetina evropských firem neoficiálně klasifikována jako „zombie“ — přežívaly jen díky státní podpoře. Když Itálie oznámila, že nemůže splácet své dluhy, ECB musela balancovat mezi hyperinflací a systémovým kolapsem.

Sociální inženýrství (2027-2028)

Do roku 2028 prakticky zmizela tradiční střední třída. Evropská inflace dosáhla 130 % ročně, reálné mzdy neustále klesaly. Slogan „You'll own nothing and be happy“ se stal hořkou realitou — 85 % mladých rodin žilo v korporátních či státních nájmech, bez jakékoliv naděje na vlastní bydlení.

Vlastnictví nemovitostí se koncentrovalo v rukou investičních fondů. Program „Affordable Housing“ paradoxně vedl k nejvyššímu růstu nájmů v historii.

V roce 2028 poprvé v historii více než 60 % Evropanů pobíralo nějakou formu státní podpory. Univerzální základní příjem, zavedený jako „řešení“ masové nezaměstnanosti, vedl k totálnímu kolapsu pracovní motivace. Drobní podnikatelé, kdysi páteř ekonomiky, prakticky vymizeli.

Systém sociálního zabezpečení pohltil většinu státního rozpočtu každého členského státu. Paradoxně většinu těchto prostředků spotřebovala samotná správa systému. Vznikla nová třída „profesionálních příjemců dávek“, což byl však pro běžného občana kupodivu nejracionálnější způsob, jak fungovat v marasmu celého systému. Reálná ekonomika probíhala v šedé zóně.

Rok 2028 přinesl první násilné střety mezi generacemi. Mladí, zatížení masivními daněmi na financování důchodů, čelili obrovskému zdanění práce. Mezigenerační smlouva se definitivně rozpadla.

Byrokratická paralýza (2028-2029)

Brusel v reakci na krizi ještě posílil centralizaci. V roce 2029 už 90 % veškeré legislativy vznikalo přímo na úrovni EU. Lokální specifika byla vesměs úplně ignorována — stejná pravidla platila pro Finsko i Řecko, bez výjimky. Pořád převládal oficiální narativ, že se nejedná o federalizaci, nicméně realita tomu odpovídala.

Etablovala se nová skupina „alfa eurokratů“ s průměrnými platy 15x vyššími než medián EU, jejichž jediným reálným výstupem bylo znepřehledňování byrokratické struktury EU. Demokratická kontrola prakticky neexistovala — většina regulací procházela bez jakékoliv veřejné diskuse.

Do roku 2029 se počet platných evropských nařízení ve srovnání s rokem 2024 ztrojnásobil. Průměrná firma musela dodržovat tisíce různých předpisů. Vznikl nový fenomén „regulační paralýzy“ — společnosti raději přestaly inovovat, než aby riskovaly porušení některého z předpisů, přičemž ani nejpokročilejší AI modely nebyly schopny situaci zjednodušit kvůli nedostatku výkonu a energie. Většina předpisů si navíc vzájemně odporovala.

V roce 2029 opustil Evropu poslední významný technologický gigant. Rizikový kapitál vymizel dávno předtím. Zatímco USA a Čína dominovaly v AI, kvantových počítačích a biotechnologiích, Evropu držel nad vodou už pouze cestovní ruch.

Kulturní podkop (2029-2030)

Rok 2029 přinesl vrchol „demokratizace expertízy“. Univerzity byly nuceny přizpůsobit výzkum „společenskému konsenzu“. Vědci, kteří zpochybňovali oficiální narativy, čelili okamžitému profesnímu vyloučení a dehonestaci.

Oficiální narativy propagované přísně kontrolovanými sociálními sítěmi se staly primárním zdrojem „pravdy“. Tradiční vědecké instituce byly označeny za „elitářské“. V roce 2030 poprvé více lidí věřilo státním influencerům než výsledkům reálných vědeckých studií.

Do roku 2030 se společnost rozpadla na desítky či stovky „identitárních“ skupin, z nichž každá měla svá „nezpochybnitelná práva“. Naproti tomu pojem individuální svobody a odpovědnosti prakticky vymizel.

DEI programy se staly důležitější než cokoliv jiné. Firmy musely splňovat obrovské množství různých kvót, což vedlo k absurdním situacím, kdy kvalifikace byla často absolutně nepodstatná.

Evropské hodnoty, které v minulosti vedly k úspěchu — meritokracie, inovace, osobní svoboda — byly oficiálně označeny za „problematické“. Vzdělávací systém se soustředil na absolutní rovnost bez ohledu na jakákoli jiná kritéria.

Závěr: Pohled z roku 2050

Evropa se proměnila z globálního lídra v ekonomickou periferii. Ztráta konkurenceschopnosti vedla k masivnímu odlivu mozků, průmyslu a kapitálu. To, co začalo jako „progresivní transformace“, skončilo jako učebnicový příklad systémového selhání.

Ironií je, že environmentální cíle, které měly být původně dosaženy, byly zcela zmařeny. Emise se pouze přesunuly do méně regulovaných zemí, zatímco evropská technologická základna, která mohla přinést skutečná řešení, byla systematicky zničena.

Dnes uplynulo deset let od konce takzvané „konzervativní revoluce“, která vznikla spontánně jako reakce na všeobjímající šílenství mas. O podrobnostech této revoluce snad někdy příště. Když se však nyní podíváme zpět na období 2024-2030, které revoluci předcházelo, vidíme, že kolaps a následná revoluce byly nevyhnutelné. Byl to výsledek řady špatných rozhodnutí, která upřednostnila ideologii před realitou a krátkodobý politický zisk před dlouhodobou udržitelností.

Našim dětem jsme zanechali zdevastovanou průmyslovou základnu, ochromené instituce a všudypřítomný zmatek. Budou potřebovat další desetiletí, aby napravily škody napáchané během dlouhých let ideologického šílenství. My, starší generace, ač jsme původci těchto problémů, již nejsme v této rovnici důležitou proměnnou.

Možná nám děti jednou odpustí, že jsme se nedokázali dostatečně rychle vzepřít ničivé ideologii. Mnozí z nás proti této ideologii a destrukci bojovali, i když marně. Ale pravděpodobně nám nikdy neodpustí, že jsme jim vzali naději na budoucnost v hojnosti, kterou jsme znali my.