Bastiatův odkaz: Evropa na hraně zdravého rozumu

Slepota z vlastního přesvědčení

Bastiatova slavná myšlenka „o tom, co je vidět, a co není vidět“ je v Evropě až příliš aktuální. Vezměme si třeba Green Deal. Všichni máme vidět vizi nablýskaných solárních panelů a elegantních elektromobilů. Ale co nevidíme nebo přehlížíme? Astronomické účty za energie, které drtí běžné rodiny. Továrny stěhující se do Číny, kde vesele kouří z komínů bez jakýchkoliv omezení.

Je to jako sledovat kouzelnické představení — zatímco všichni zírají na třpytivé efekty, skutečná akce se děje někde úplně jinde. Evropa si nasadila zelené brýle a odmítá vidět realitu v opravdových barvách.

Ochranářství v novém kabátě

„Petice výrobců svíček“ — Bastiatova satira na ochranářskou politiku — by dnes možná prošla Evropským parlamentem jako regulérní návrh. Jen místo ochrany před sluncem teď „chráníme“ evropský průmysl před konkurenceschopností.

„Strategická autonomie“ zní vznešeně, ale v praxi znamená jediné: platíme víc za míň. Evropské firmy se topí v moři regulací, zatímco jejich zahraniční konkurenti vesele inovují. Boxujeme se svázanýma rukama a divíme se, že prohráváme.

Představte si, že chcete rozjet nový startup. Než vůbec začnete přemýšlet o produktu, musíte přeskočit plot regulací vysoký jako Mount Everest. A zatímco vy se topíte v papírování, zavedené firmy si lebedí — pro ně jsou ty samé regulace jako ochranný val před konkurencí. Výsledek? Místo živé ekonomiky plné nových nápadů máme zkamenělý trh, kde přežívají jen dinosauři s armádou právníků. A když už nějaká velká firma začne kulhat, stát ji radši podepře dotacemi, než aby pustil do hry nové hráče.

Když stát léčí zlomenou nohu amputací

Každý problém způsobený regulací řešíme... další regulací! Inflace? Přidáme cenové stropy. Nedostupnost bydlení? Více regulací nájmů! Energetická krize? Další intervence!

Je to začarovaný kruh. Každý státní zásah vytváří nové problémy, které vyžadují další zásahy. Bastiat by to nazval tancem šílených — kroky nedávají smysl, ale rytmus zrychluje.

Tento začarovaný kruh má navíc ještě jeden nebezpečný aspekt: každá další regulace nebo zásah vytváří novou skupinu lidí, kteří se na těchto opatřeních přiživují. Tito „regulační parazité“ pak mají zájem na tom, aby se tento kruh stále točil, protože jejich existence závisí na tom, že se problémy neřeší, ale pouze se maskují dalšími zásahy. A tak se tento kruh stále rozšiřuje, dokud se nestane neudržitelným.

Vlastnictví pod palbou

Vlastnická práva se v Evropě stávají stále více teoretickým konceptem. Můžete něco vlastnit, ale jen pokud to používáte způsobem, který stát schválí. Je to jako mít řidičák, ale s povolením jezdit pouze v úterý, když neprší.

A když už něco vlastníte, stát si z toho ukrojí hned několikrát. Třeba takové nemovitosti. Nejdřív zaplatíte daň z příjmu, následně daň z převodu, pak daň z nemovitosti a nakonec možná i daň z luxusu — pokud se váš majetek zhodnotil natolik, že ho stát považuje za „nadstandardní“. Něco jako být pouze spolumajitelem všeho, co máte, s tichým společníkem jménem stát. Akorát že tento společník určuje pravidla hry.

Digitální svět není výjimkou. Vaše data jsou jako Schrödingerova kočka — patří vám i nepatří zároveň, záleží na tom, která směrnice se zrovna aplikuje. A s každým novým nápadem na „spravedlivé zdanění“ se hranice mezi vlastnictvím a „dočasným držením se souhlasem státu“ stává stále mlhavější.

Inovace v byrokratické pasti

Představte si mladého vědce nebo vynálezce, jak se dnes snaží prosadit převratný nápad v Evropě. Nejdřív musí projít posouzením společenského dopadu. Pak vyplnit environmentální studii. A nakonec stejně narazí na některou z nesčetných směrnic, o jejichž existenci neměl ani tušení. Přeháním? Možná trochu. Ale zeptejte se kteréhokoli začínajícího podnikatele — realita není o moc vzdálená.

Zatímco v Silicon Valley stačí garáž a dobrý nápad, v Evropě potřebujete především armádu právníků. Než dostanete povolení inovovat, vaše revoluční technologie je už dávno zastaralá. Něco jako snažit se vyhrát Formuli 1 s traktorem — možná do cíle dojedete, ale určitě ne první.

A co teprve když chcete uvést nový produkt na trh! První rok strávíte studiem regulací. Druhý rok budete žádat o certifikace. Třetí rok zjistíte, že mezitím vyšla nová směrnice a můžete začít znovu. Mezitím konkurence z Asie uvede tři nové verze podobného produktu. Ale co... aspoň máme všechny papíry v pořádku!

Startupy v EU připomínají spíš maratonce s batohem plným cihel. Jasně, někteří doběhnou do cíle, ale kolik talentů to vzdá po cestě? Kolik revolucí v umělé inteligenci, biotechnologiích nebo zelené energii nikdy nespatří světlo světa, protože jejich tvůrci se ztratili v labyrintu bruselské byrokracie? Nebo se dokonce vůbec nezačnou, protože je zde všechno tak zbytečně složité.

Inovace v EU připomíná parkour v obleku — technicky možné, ale zbytečně komplikované. A zatímco my se snažíme přeskočit každou novou regulační překážku, zbytek světa už dávno běží po své vlastní cestě. Možná je čas si přiznat, že ne každá inovace potřebuje razítko z Bruselu.

Tiskařský lis není kouzelná hůlka

Monetární politika současné Evropy by Bastiata pravděpodobně přiměla k záchvatu smíchu. Představa, že můžeme tisknout cestu k prosperitě, je jako věřit, že přidáním nul na bankovky vytvoříme skutečné bohatství.

Centrální bankéři se tváří, že inflace je přírodní úkaz, jako duha nebo polární záře. Jenže na rozdíl od počasí, tohle je bouře, kterou jsme si vyrobili sami.

Tisknou se biliony eur na „záchranné balíčky“, „podpůrné programy“ a „stabilizační mechanismy“. Výsledek? Peníze v našich peněženkách mají každým rokem menší hodnotu. Ředíme víno vodou a tváříme se, že kvalita zůstává stejná.

Evropská centrální banka si hraje na zachránce ekonomiky, ale připomíná spíš hasiče, který se snaží uhasit požár benzínem. Nulové úrokové sazby? Kvantitativní uvolňování? To jsou jen fancy názvy pro systematické ředění hodnoty našich úspor. A když se objeví problémy, řešením je... vytisknout další peníze!

Bastiat by nejspíš poznamenal, že nemůžeme vytvořit prosperitu tím, že budeme množit čísla na účtech. To je jako myslet si, že když rozkrájíme pizzu na více kousků, nasytíme více lidí. Bohužel, ekonomická realita je neúprosná — a účet za tuhle monetární párty budeme platit všichni.

Závěr: Bastiat nebyl prorok — byl to realista

Když se podíváme na dnešní Evropu, vidíme kontinent, který se ocitl v pasti vlastních dobře míněných předpisů. A celé to dopadne... jako vždycky.

Ale není všem dnům konec. Pod nánosem byrokracie stále dřímá ten stejný podnikavý duch, který kdysi udělal z Evropy světovou velmoc. Bastiatovy myšlenky nejsou zaprášenou relikvií z učebnic ekonomie — jsou 200 let starým návodem, jak se vysekat z džungle současné evropské byrokracie. Teď už jen přesvědčit ty, co sedí v Bruselu, aby si Bastiata přečetli. Nejlépe před snídaní, než stihnou vyplodit další regulaci.

Protože upřímně — co je lepší? Nechat lidi a firmy dělat, co umí nejlépe, nebo se spoléhat na to, že nějaký úředník v Bruselu ví lépe, co je pro nás dobré? Bastiat by měl jasno. A co vy?

Pokud dílo Frédérica Bastiata neznáte, doporučuji si přečíst alespoň výběr jeho textů „Co je vidět a co není vidět“ — zdarma na Mises.cz.