Evropa potřebuje Miltona Friedmana

Zelená transformace — nová tvář centrálního plánování

Evropský Green Deal by pro Friedmana představoval fascinující případovou studii centrálního plánování v 21. století. Pod vznešeným pláštěm environmentální zodpovědnosti se skrývá bezprecedentní pokus o přestavbu celé evropské ekonomiky shora. Zatímco Friedman vždy věřil v sílu tržních mechanismů řešit i ty nejkomplexnější problémy, současná evropská environmentální politika jde přesně opačným směrem.

Bruselští úředníci, podobně jako jejich předchůdci v době sovětských pětiletek, věří, že dokáží lépe než trh určit optimální cestu k udržitelné budoucnosti. Namísto využití cenových signálů a tržních pobídek volí EU cestu přímých zákazů, kvót a dotací. Výsledkem je nákladný a často kontraproduktivní systém. Tento přístup můžeme vidět například v rostoucích cenách energie napříč EU, které jsou částečně důsledkem rychlého přechodu na obnovitelné zdroje bez adekvátní přípravy infrastruktury a záložních kapacit.

Friedman by nepochybně ocenil ironii situace: zatímco východní Evropa se před třiceti lety vymanila z područí centrálního plánování, celá EU nyní dobrovolně přijímá jeho modernizovanou verzi v podobě klimatické politiky. Zelená transformace, jakkoliv ušlechtilé má cíle, představuje přesně ten typ vrchnostenského řízení ekonomiky, před kterým Friedman celý život varoval.

Místo důvěry v inovativní schopnosti svobodného trhu a podnikatelskou iniciativu spoléhá EU na překomplikovaný systém regulací, dotací a zákazů. Tento přístup nejen potlačuje ekonomickou efektivitu, ale paradoxně může zpomalovat samotný technologický pokrok nezbytný pro skutečné řešení environmentálních výzev.

Byrokratická expanze, spirála regulací a ztráta svobody

Milton Friedman varoval před nebezpečím koncentrace moci. Současná EU však toto nebezpečí systematicky ignoruje, a její administrativní aparát neustále rozšiřuje své pravomoci. V evropských kancelářích se každoročně rodí tisíce stran nových regulací, vytvářejících to, co by Friedman nazval „regulatorním tsunami“.

Tento fenomén se projevuje napříč všemi sektory ekonomiky. Od tradičního průmyslu přes finanční služby až po digitální ekonomiku vytváří EU stále komplexnější regulatorní rámec. GDPR, Digital Services Act a další regulace představují přesně ten typ byrokratické zátěže, který podle Friedmana brzdí inovace a ekonomický růst.

Zvláště paradoxní je situace malých a středních podnikatelů, které Friedman považoval za páteř zdravé ekonomiky. Zatímco EU deklaruje jejich podporu, její regulatorní aparát vytváří prostředí, které jim systematicky hází klacky pod nohy. Každá krize navíc slouží jako katalyzátor pro další centralizaci a regulaci — ať už šlo o finanční krizi, migrační krizi či pandemii COVID-19.

Tento „legislativní fetišismus“ má své kořeny v přesvědčení, že každý společenský problém lze vyřešit novou regulací nebo direktivou. Výsledkem je postupná eroze ekonomické svobody a spontánního řádu, který Friedman považoval za klíčový pro prosperitu společnosti. Zatímco americké a asijské firmy inovují a rostou, evropské společnosti se topí v moři předpisů a nařízení.

Sociální stát — od záchranné sítě k systémové nezodpovědnosti

„Neexistuje nic jako oběd zdarma,“ zní možná nejslavnější Friedmanův výrok. V době, kdy evropský sociální stát slibuje občanům stále více „bezplatných“ služeb, je toto prosté konstatování důležitější než kdy jindy. Současná Evropa jako by zapomněla na základní ekonomickou pravdu: každá „bezplatná“ služba musí být někým zaplacena — zpravidla současnými nebo budoucími daňovými poplatníky.

Systematické zadlužování, elegantně maskované eufemismy jako „investice do budoucnosti“ nebo „sociální spravedlnost“, představuje v jeho pojetí formu mezigeneračního vyvlastnění. Friedman by zřejmě s určitou dávkou hořkého pobavení sledoval, jak se evropské státy předhánějí v rozšiřování sociálních programů, zatímco jejich ekonomická konkurenceschopnost postupně eroduje. Sociální stát, který měl původně představovat záchrannou síť pro nejpotřebnější, se transformoval v komplexní systém přerozdělování, který podrývá základní ekonomické stimuly.

Tento problém se dále prohlubuje skrze evropský systém „záchranných balíčků“ a „solidárních mechanismů“. Friedman často hovořil o nebezpečí morálního hazardu — situace, kdy jsou rizika socializována, zatímco zisky zůstávají soukromé. Současný evropský model představuje učebnicový příklad tohoto jevu. Země vedoucí nezodpovědnou fiskální politiku mohou spoléhat na to, že je ostatní členové EU nenechají padnout, což vytváří perverzní motivace k dalšímu zadlužování.

Friedman vždy zdůrazňoval, že neexistuje nic jako „vládní peníze“ — existují pouze peníze daňových poplatníků. V tomto světle se současná evropská sociální a fiskální politika jeví jako monumentální přesun bohatství nejen mezi různými společenskými skupinami, ale především od budoucích generací k současným. Dnešní politická reprezentace si kupuje popularitu na úkor těch, kteří ještě nemohou protestovat — našich dětí a vnoučat.

Inovace v zajetí regulací

Friedmanův pohled na inovace byl nerozlučně spjat s svobodou jednotlivce experimentovat a riskovat. Současná evropská realita však vytváří prostředí, kde inovace jsou řízeny shora místo aby vznikaly spontánně zdola. Tento kontrast je nejvíce patrný při srovnání evropského přístupu s modelem Silicon Valley, který stále představuje příklad relativně volného trhu s inovacemi.

Seznam nejvýznamnějších technologických společností posledních dekád je výmluvným svědectvím tohoto rozdílu. Zatímco americké a asijské technologické firmy dominují globálnímu trhu, evropské společnosti na něm prakticky nenajdeme. Není to náhoda — je to přímý důsledek regulatorního prostředí, které Friedman označoval za „inovační brzdu“.

Evropská posedlost předběžnou opatrností se zvláště výrazně projevuje v digitální ekonomice. GDPR, Digital Services Act a další regulace vytvářejí prostředí, kde je bezpečnější držet se zavedených postupů než riskovat něco nového. Friedman by nepochybně poukázal na ironii situace, kdy snaha o ochranu evropských spotřebitelů ve skutečnosti vede k jejich ochuzení o nejnovější technologické inovace.

Zatímco Silicon Valley funguje na principu „move fast and break things“, evropský přístup by se dal charakterizovat jako „regulate first, innovate later“. Tento fundamentální rozdíl v přístupu k inovacím vysvětluje, proč Evropa, navzdory svému ekonomickému potenciálu a vysoce vzdělané populaci, zaostává v technologické revoluci 21. století.

Ztráta systémové konkurence

Jedním z méně diskutovaných, ale o to zásadnějších Friedmanových postřehů byla hodnota konkurence nejen mezi firmami, ale i mezi různými politickými a ekonomickými systémy. Tento princip, který v USA vedl k označení jednotlivých států za „laboratoře demokracie“, v Evropě systematicky mizí pod tlakem harmonizace a standardizace.

Evropská unie postupně eliminuje možnost experimentování s alternativními přístupy ve všech klíčových oblastech — od daňové politiky přes regulaci práce až po environmentální standardy. Namísto prostoru pro různá řešení vzniká unifikovaný systém, kde se prosazuje jediný „správný“ model, zpravidla ten nejvíce regulatorní a centralizovaný.

Tento trend je zvláště patrný v daňové oblasti, kde EU systematicky pracuje na harmonizaci, která v praxi znamená postupné zvyšování daňového břemene napříč kontinentem. Friedman by v tom nepochybně viděl nebezpečný trend k vytváření daňového kartelu, který občanům bere možnost „hlasovat nohama“ — tedy přesunout se do jurisdikcí s příznivějším režimem.

Ztráta systémové konkurence má dalekosáhlé důsledky. Bez možnosti porovnávat různé přístupy v praxi se evropské země připravují o cennou zpětnou vazbu a možnost učit se z úspěchů i chyb ostatních. Místo toho vzniká monokultura politik a regulací, která zvyšuje systémové riziko a snižuje odolnost evropské ekonomiky vůči krizím.

Závěr — Friedmanův odkaz jako kompas pro současnou Evropu

Když se díváme na současnou evropskou realitu přes prizma Friedmanových teorií, nelze se ubránit pocitu déjà vu. Mnoho problémů, před kterými varoval — od monetární nezodpovědnosti přes regulatorní tsunami až po morální hazard sociálního státu — se materializuje v podobě současných evropských politik. Jeho učení přitom není pouhým historickým artefaktem, ale živým svědectvím o nadčasových ekonomických principech.

Evropská unie stojí na křižovatce. Může pokračovat cestou rostoucí centralizace, regulace a státních intervencí, nebo se může vrátit k principům ekonomické svobody, které Friedman tak přesvědčivě obhajoval. Historie nám ukazuje, že první cesta obvykle končí ekonomickou stagnací a ztrátou svobody, zatímco druhá vede k prosperitě a inovacím.

Friedmanův odkaz není jen kritickou analýzou současných trendů, ale především nabízí konstruktivní alternativu. Jeho vize společnosti založené na ekonomické svobodě, osobní odpovědnosti a minimálních státních zásazích představuje důležitý korektiv k současným evropským tendencím. V době, kdy se zdá, že Evropa zapomíná na základní ekonomické principy, je Friedmanovo učení velice aktuální.

Jak sám Friedman říkal: „Společnost, která upřednostňuje rovnost před svobodou, nezíská ani jedno.“ Tato slova by měla rezonovat v myslích všech, kdo rozhodují o budoucnosti evropského projektu. Možná nastal čas, aby se Evropa zamyslela nad směrem, kterým se ubírá, a znovu objevila moudrost, kterou tento vizionářský ekonom zanechal budoucím generacím.