Cesta do ekonomického pekla

Informační chaos a ekonomická matematika

Představte si, že sedíte v centrále státního plánovacího úřadu. Před vámi leží stohy dokumentů, statistik a požadavků. Vaším úkolem je naplánovat ekonomiku na příští rok. Zdá se to jako řešitelný úkol? Omyl. Je to jako snažit se předpovědět, na co budou mít chuť všichni obyvatelé České republiky každý den v roce, a to s přesností na jednotlivá jídla.

Vezměme si třeba zdánlivě jednoduchý příklad výroby bot. Kolik párů vyrobit? Jakých velikostí? Jakých stylů? V jakých barvách? Pro jaké příležitosti? Jak se změní poptávka s ročním obdobím? Co když přijde nový módní trend? Co když bude mírnější zima? Co když...? A to mluvíme jen o botách. Představte si, že stejné rozhodování musíte aplikovat na každý produkt v ekonomice.

Problém není jen v množství informací, ale především v jejich dynamické povaze. Preference lidí se mění každým dnem. Módní trendy přicházejí a odcházejí. Technologie se vyvíjí. Počasí je nevyzpytatelné. A centrální plánovači mají být těmi vševědoucími, kteří to všechno dokáží předvídat a řídit?

Hlubší pohled do propasti

V systému, kde je všechno „společné“, se paradoxně ztrácí společný zájem. Je to jako fotbalový tým, kde všichni hráči dostanou stejný plat bez ohledu na výkon — proč by se někdo snažil běhat, když může jen stát na hřišti? Tento problém se v ekonomice násobí milionkrát.

Když neexistuje přímá souvislost mezi úsilím a odměnou, lidé se přirozeně adaptují na novou realitu. Pod povrchem oficiální ekonomiky vzniká její stínový protějšek — propracovaná síť protislužeb a známostí. V tomto pokřiveném prostředí se profesní dovednosti stávají druhořadými, zatímco umění „znát správné lidi“ se proměňuje v nejcennější formu kapitálu.

Navíc, v takovém systému se vytváří zvláštní forma sociální schizofrenie. Lidé vedou dvojí život — oficiální, kde předstírají dodržování plánu, a neoficiální, kde se snaží skutečně přežít a prosperovat. Tento rozpor mezi realitou a oficiální verzí reality umožňuje bujení cynické společnosti, kde nikdo nevěří ničemu a nikomu.

Když papír vládne světu

Byrokracie v centrálně plánované ekonomice není jen nepříjemnou překážkou — je to základní stavební kámen systému. Každé rozhodnutí musí být zdokumentováno, každá změna musí projít schvalovacím procesem, každá inovace musí být posouzena komisí. Je to jako snažit se běžet maraton v olověných botách.

Vzniká tak několikavrstvá struktura úředníků, kde každá vrstva se snaží především zajistit své vlastní přežití. Vytváří se složitý systém vzájemných závislostí, kde nikdo nechce převzít odpovědnost za skutečná rozhodnutí. Výsledkem je paralýza — systém, který se bojí jakékoliv změny, protože změna znamená riziko.

Navíc, tato byrokracie spotřebovává obrovské množství zdrojů — lidských, materiálních i časových. Místo aby se talentovaní lidé věnovali produktivní práci, tráví čas vyplňováním formulářů a účastí na nekonečných poradách. Je to jako mít armádu, kde je víc generálů než vojáků.

Kreativita v okovech

V centrálně plánovaném systému je inovace považována za narušení plánu. Když máte pětiletý plán na výrobu určitého typu výrobku, jakákoliv inovace znamená komplikaci. Proč měnit něco, co už je naplánováno? Proč riskovat, když současný stav je „dostačující“?

Tento přístup vede k technologickému zaostávání, které se časem exponenciálně zvětšuje. Zatímco svobodné ekonomiky mohou experimentovat, dělat chyby a učit se z nich, centrálně plánovaná ekonomika si nemůže dovolit luxus omylu. Každá chyba je příliš drahá, každý experiment příliš riskantní.

Navíc, v takovém systému neexistuje přirozený mechanismus pro testování nových nápadů. V tržní ekonomice je to jednoduché — pokud lidé chtějí váš produkt, uspějete. V centrálně plánované ekonomice musíte nejprve přesvědčit řadu úředníků, že váš nápad stojí za realizaci. A úředníci, ze své podstaty, preferují status quo.

Ekonomická realita versus plánovaná fikce

Centrální plánování vytváří paralelní ekonomickou realitu, která má často jen málo společného se skutečnými potřebami a přáními lidí. Vzniká tak ekonomika nedostatku, kde jsou některé věci v přebytku (obvykle ty, které nikdo nechce) a jiné (ty žádané) chronicky chybí.

Tento systém také ničí přirozenou ekonomickou signalizaci. V tržní ekonomice ceny slouží jako informační systém — rostoucí cena signalizuje nedostatek nebo zvýšenou poptávku, klesající cena nadbytek nebo snížený zájem. V centrálně plánované ekonomice jsou ceny stanoveny administrativně, čímž se ztrácí jejich informační hodnota.

Psychologické důsledky

Dlouhodobé působení centrálního plánování má devastující účinky na lidskou psychiku a společenské vztahy. Lidé se učí být pasivní, čekat na pokyny shora, nevyčnívat. Iniciativa se stává podezřelou, úspěch nebezpečným.

Vytváří se společnost závislá na státu, kde lidé ztrácejí schopnost samostatného rozhodování a přebírání odpovědnosti za vlastní život. Je to jako generace dospělých, kteří nikdy neopustili rodičovský dům — jsou věčně závislí na „rodičovském“ státu.

Poučení pro budoucnost

Historie nám ukazuje, že k prosperitě nevede cesta více kontrol, ale cesta více svobody. Svobody, které nám umožňují dělat chyby, učit se z nich a znovu se zvednout.

Kapitalismus není perfektní systém — je plný nerovností, nejistoty a více či méně pravidelných krizí. No alespoň zatím je to jediný odzkoušený systém, který reflektuje základní pravdu o lidské společnosti: že miliony jednotlivců, sledujících své vlastní zájmy, dokáží vytvořit lepší výsledky než sebelépe míněné centrální plánování.

A tak, když příště uslyšíte volání po větší kontrole ekonomiky, po „rozumném" plánování nebo „spravedlivém" přerozdělování, vzpomeňte si na tento text. Někdy je lepší nechat věci jejich přirozenému vývoji než se snažit řídit neříditelné.