K 9. listopadu 1989

Do 17. listopadu zbýval týden a den. Netušil jsem tehdy a ani nemohl, co se toho dne stane. Ale „cosi“ viselo ve vzduchu. Přišlo to dříve, než bych se nadál. Pak už bylo zapotřebí připravit si svazek klíčů a vydat se do ulic. Podpořit změnu, o které jsem snil a s přáteli v soukromí diskutoval nekonečné hodiny. Vzpomínáte? „Už je to tady!“

Historické chvíle a my byli u toho. Naše generace. Splněné životní přání.

Berlínská zeď byla odporná komunistická hanebnost. Důkaz, že komunismus je zvrácená ideologie i praxe. Nepřesvědčil svojí kvalitou, ani nemohl, ale vynutil si poslušnost silou. Zeď byla hmatatelnou ukázkou toho, jak se věci dělat nemají. Aktualizovaně řečeno: ne bránit v kontaktu uvnitř národa, ale chránit vnější hranice před nájezdníky. Rozdělení Berlína byl odporný akt mocenské zvůle. O to ohavnější je skutečnost, že dnes velká část světa volá po něčem podobném. Po opětném rozdělení izraelského hlavního města Jeruzaléma. Nepoučitelní pošetilci. Ono k tomu nikdy nedojde, ale přesto: část města by měla být předána palestinským Arabům. O tom, co by následovalo, není zapotřebí dlouze přemýšlet.

Zeď obepínající Západní Berlín, tento děsivý symbol totality, skončila na smetišti dějin. Osmadvacet let přesvědčovala komunistická propaganda svobodný svět i vlastní občany, jde o správné dílo. Byla to lež. Ještě v lednu 1989 tvrdil Erich Honecker, východoněmecký komunistický lídr, že bariéra bude stát ještě padesát nebo dokonce sto let. Další lež. Zeď nevydržela ani rok.

Do historických análů se zapsala slova US prezidenta Ronalda Reagana během jeho návštěvy Západního Berlína v červnu 1987: „Mr. Gorbachev, open this gate. Mr. Gorbachev, tear down this Wall! (Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.) To se nestalo. Ani sovětský vůdce nebyl ochoten překročit svůj stín. Zeď si museli zbourat Berlíňané sami

S pádem Berlínské zdi se začala hroutit i Železná opona. Třiačtyřicet let po slavné větě v projevu Winstona Churchilla v americkém Fultonu: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna Železná opona.“ Dodejme: politická Železná opona. Už není. Zůstávají jen černé vzpomínky. A mysl se vrací k těm, kdo za pokus o překonání této zrůdné stavby zaplatili cenu nejvyšší. Čest jejich památce.