V mysli středověkého barvíře

Z pohledu jednoho lidského života se středověk zdá být historicky hodně vzdáleným obdobím, ale z pohledu fylogeneze je to jen jako mrknutí okem. Čtyři sta nebo pět set let je krátká doba, aby se mohla nějak projevit na anatomii a fyziologii člověka. To, co má dnešní člověk mezi ušima, je fyziologicky a anatomicky v podstatě stejné jako to, co tam měl Honza barvíř od Mlýna. Dvě hemisféry, neokortex, střední mozek, mozeček, amygdala a všechno ostatní, co tam patří. To, co je však jiné, je program – řečeno kognitivisticko-informační terminologií.

Jak říká klasik, krátký a brutální svět Honzy barvíře se skládal z těžké a dlouhé práce s krátkými momenty opileckého štěstí, následovanými středověkou kocovinou – tedy kocovinou bez dostupnosti analgetik. Žil ve světě plném bolesti a krutosti, kde jedinou nadějí byla vize spravedlivějšího světa v nebi, garantovaná učením církve. Program, který měl Honza nahraný převážně v neokortexu, byl licencovaným a žárlivě střeženým autorským dílem církve. Jak se Honza narodil, už byl v kostele a už to do něj hustili. Na biřmování už byl hodně pokročilý a Otčenáš sypal z rukávu s přehledem. Těžká práce, občas hlad a nemoc, ale stále Otčenáš, zpověď a mše. Když vezmeme v úvahu nedostatek jiných informací než církevních, nedostatek nebo absenci jakéhokoliv vzdělání a hlavně absenci čehokoliv, co by se mohlo i jen vzdáleně podobat kritickému myšlení, účinnost tohoto programu byla skoro stoprocentní. Ve světě barvíře byla na prvním místě církev, panstvo, na které pracoval, a neurčitá, malá naděje, že když bude dost pracovitý a poslušný vůči vrchnosti, dostane se možná nakonec do nebe.

Dnešní člověk má pocit, že jeho myšlení, program, který mu běží v neokortexu, se od Honzy nějak zvlášť liší. Určitě, rozdílů je celá řada, společný je ale „hardware“, který můžeme chápat jako konstantu, a pak variabilní „software“, který můžeme chápat jako proměnnou. Programů máme také více. Kromě toho zatím historicky nejúspěšnějšího a nejtrvalejšího, kde důležitou roli hrají čerti a andělé, máme program sociálnědemokratický, komunistický, konzervativní a liberálně konzervativní s různými odstíny a variacemi. Každý z nich nám nabízí nějakou zaručenou vizi světa a nebe. Co je však také nějak trvalé a tedy konstantní, je to, že máme pány a poddané, kněze a věřící. Jména se trochu změnila, ale role jsou si dost blízké. Podobnost můžeme vidět i v institucích.

Všichni známe příběh o Galileovi, který si zachránil před inkvizicí svou kůži tím, že přiznal, že se mýlil, ale nakonec si sám pro sebe řekl: „A přece se točí.“ V dnešní době je konečnou autoritou při řešení věroučných sporů jedna instituce, která je vyšší i než ten vůbec nejvyšší soud. Nižší šlechta z podhradí, pokud se dostane do sporu buď mezi sebou, nebo se šlechtou vyšší, musí napsat poníženou supliku a obrátit se na tuto instituci, která věc posoudí a definitivně rozhodne. Všichni pak musí srazit paty, když tamti řeknou: „Howgh, řekl jsem.“ V tom žádný rozdíl mezi církevní institucí a touto „občanskou“ institucí nevidím. Dokonce i podobné kulisy, sukně a vážnost, která vše obklopuje.

Čas od času se dokonce řeší také spor o to, zda se Země točí kolem Slunce, nebo naopak. Nižší šlechta z podhradí se mezi sebou nepohodla, tak podali supliku. K meritu věci se vyjadřoval i místní kníže Spanilý z Červeného Hrádku. Podstata sporu mu nejprve nebyla příliš jasná, protože si myslel, že Země je placatá a tudíž se nemá co točit. Potom, co se projel na svém koni Klakson-Koschilus, kterého si přivezl z jedné ze svých křížových výprav (proto to divné jméno), se rozhodl k suplice připojit s tím, že si myslí, že se Země točí kolem Slunce, ale zároveň se i Slunce točí kolem Země, takže to také nechá na té instituci.

Členové instituce v těch sukních pak rozhodli, že do inaugurace Trumpa se prozatím Slunce točí kolem Země, pak se uvidí. Byly zde však tři disentní hlasy. Jeden trval na tom, že se Země točí kolem Slunce bez ohledu na to, jestli je Trump inaugurován, nebo ne, a dva říkali, že se Země netočí, ale tak nějak se třese. Potom, co byli o výsledku zpraveni zástupci s právnickým vzděláním z nižší šlechty, protože bez právního vzdělání tomu nikdo nemá šanci rozumět, prohlásili, že s tím sice nesouhlasí, ale rozhodnutí respektují. Jak říkám – Galileo Galilei.

K atmosféře a případným paralelám se středověkem bych ještě dodal, že občas někdo hodně vysoko postavený, snad kníže nebo sám komtur, prohlásí, že udělají všechno proto, aby se odvrátila třetí světová. Čtu to tak, že kolaterální ztráty, které by v opačném případě představovalo 70 procent celosvětové pracovní síly a potenciálních spotřebitelů, se zdají být dost vysoké i pro mírnou většinu vojenských stratégů. Je to přece jen něco jiného než křížová výprava do Svaté země.

Středověk a novověk je prozatímní historická periodizace, kterou používáme z důvodů perspektivy relativně krátkého lidského života. Myslím, že budoucí generace budou schopny mezi středověkem a dneškem nalézt mnohem více paralel a možná jak středověk, tak i současnost zahrnou pod jedno označení. Zlobivé děti, které se o tom budou učit v hodinách dějepisu, pak o přestávce třeba řeknou: „Ten středověk, to musela být ale pěkná pakárna.“

Tento text je parafrází dosud nepublikovaného věšteckého gnostického spisu objeveného v Nag Hammádí v roce 1945, a tudíž jakákoliv podobnost s osobami, ať už střízlivými, nebo opilými, je čistě náhodná a vysoce spekulativní. Autoři původního textu uvedeni nejsou – tehdy se to ani nedělalo, ale na okrajích se vyskytují v aramejštině nezřetelně uvedená jména, něco jako Nostrakundus Pičinus a slepá baba Vagna Suchá. Ale jak říkám, není to moc zřetelné. Tak bych ten text pracovně nazval Apokryfní spis dle gynekologa.