K jádru věci

Jaderná energie. Slova, která evokují výzkum, pokrok a naději, ale také respekt, hrůzu a strach. Lidstvo díky svému důvtipu, dokonalé organizaci a vyspělosti ovládlo ty nejhlubší síly vesmíru. Na jedné straně má proto k dispozici arsenál tak zničující moci, že by světová válka mohla znamenat naprostou zkázu civilizace, lidstva a možná i života samotného. Ale také získalo spolehlivý a stabilní zdroj energie, který nezávisí na spalování obrovského množství paliva, jako je uhlí, ropa nebo plyn, i se znečištěním, které to provází, ani na nepředvídatelném počasí, jako to je větrníků nebo solárních panelů. Zatímco nebezpečí použití jaderných zbraní je stále velké, příběh využití zkrocené jaderné energie se postupně začal zadrhávat z důvodů, které nemají s fyzikou a inženýrstvím nic společného. Snad je to součástí řádu světa, že lidé nikdy nemohou dosáhnout trvalého klidu a po každém vzestupu následuje pád a tak znovu a znovu trháme ovoce ze stromu poznání, a s dobrým sklízíme i to zlé. Proto asi dává smysl, že právě v těch zemích, které se nejvíc zasloužily o rozvoj vědy a techniky, potřebný k ovládnutí jaderné síly, se nakonec lidé rozhodli to celé zahodit a vrátit se o staletí zpátky. Pojďme se nejprve podívat na jedno setkání dvou geniálních fyziků, které se odehrálo někdy před sto lety, kdy se seznámil Werner Heisenberg, kterému bylo v té době teprve něco málo přes dvacet, s dvakrát tak starým Albertem Einsteinem a mladý vědec se drze rozhodl vzepřít autoritě a svému vzoru.

Relativní neurčitost

Werner Heisenberg byl už ve svých pubertálních letech velmi nadaný matematik, fyzik, ale i sportovec, spisovatel a učitel. Na gymnáziu ho naprosto uchvátila kniha Alberta Einsteina Teorie relativity, která přinesla zcela nový pohled na náš svět, i na to, jak omezené je naše smyslové vnímaní a jak naivní jsou naše představy o vesmíru a jeho zákonech. Čas, prostor a hmota se náhle jevily v úplně novém světle. Když měl jít poprvé na přednášku svého idolu, Alberta Einsteina, byl šokován. Hned při vstupu do narvaného sálu mu někdo dal do ruky pamflet podepsaný nositelem Nobelovy ceny za fyziku Lenardem a osmnácti dalšími předními německými fyziky, kteří obvinili Einsteina, že šíří nevědecké nesmysly nepřátelské německému duchu, které jsou pouze rozdmýchávané židovským tiskem. To ho tak zaskočilo, že si ani nevšiml, že sám Einstein raději na přednášku v obavě o svou bezpečnost ani nedorazil a zastoupil ho jeho odvážný přítel Max von Laue, který bojoval proti snaze označovat Einsteinovy teorie za "židovskou fyziku" s tím, že věda nemá ani rasu, ani náboženství a nikdy se nenechal zastrašit, ani zlákat tehdy vládnoucí národně-socialistickou ideologií, nacismem. Prý to řešil tak, že raději nosil podpaždí balíčky, aby nemusel na ulici zvedat pravici k nacistickému pozdravu. Faktem ale je, že mnoho z vynikajících fyziků, kteří stáli u zásadních objevů jaderné a kvantové fyziky, bylo také vášnivými vyznavači naprosto odlišných a někdy i zcela nepřátelských ideologií, často přesvědčení sionisté, nacisté i komunisté. Skutečná věda opravdu nerozlišuje mezi ideologiemi ani rasami. Je postavená na exaktní disciplíně a zkoumá svět, padni, komu padni.

Uprostřed politicky třaskavé doby mezi dvěma krutými válkami probíhaly neméně vášnivé boje a diskuse i na poli fyziky. Vědecká autorita a světová hvězda Einstein hájila pozice, které se mnohým fyzikům začaly jevit nesprávné. Postavili se proti němu s novými ještě odvážnějšími teoriemi, které zastával hlavně Niels Bohr a právě i Heisenberg. Jak asi musela vypadat společná procházka Einsteina, čerstvého držitele Nobelovy ceny za fyziku, s Heisenbergem univerzitním městem Göttingen, při které se vášnivě dohadovali o novém pojetí kvantové fyziky, které Einstein zcela odmítal? Jaké pocity asi měl mladík, který odporoval svému o mnoho slavnějšímu vzoru a autoritě a hájil svůj názor a své vědecké teorie? Těžko říct, ale víme, že navzdory zásadním názorovým neshodám zůstali přáteli a čas dal jednomu z nich nakonec za pravdu (ne, Einstein to skutečně nebyl). V roce 1932 dostal Heisenberg za svou teorii kvantové fyziky rovněž Nobelovu cenu.

Mnohem divočejší byl ale jiný Heisenbergův vědecký spor, který prý skončil nakonec veřejným fyzickým napadením jeho rivala Schrödingera. Nevíme, zda i tito dva zůstali přáteli, spíš ne. Ale jisté je, že jejich zdánlivě nesmiřitelné a navzájem si odporující teorie nakonec dávaly smysl obě zároveň, jakkoliv se Schrödinger v lecčems pletl, což brzy prokázal další vynikající fyzik Dirac. Snad i pro ostatní smrtelníky, kteří nejsou zrovna obdařeni genialitou těchto fyzikálních velikánů, se v jejich osudech skrývá nějaké poučení. Veškeré naše poznání je omezené. Poznávání světa je nikdy nekončící dobrodružství, které přesahuje nejenom jeden lidský život, ale je to proces, který neskončí, dokud budou trvat dějiny. Proto ti, kteří vyhlašují jejich konec či tvrdí, že již věda poznala a popsala veškerá tajemství vesmíru, budou znovu a znovu vyváděni z omylu. A ti, kteří ve jménu jejich vlastní jediné pravdy brání jiným svobodně zkoumat, pochybovat, hledat a nalézat, budou nakonec vždy za hlupáky.

Geniální zkrocení atomů

Historie jaderné energie je fascinující a plná mnoha dalších významných objevů. Dalo by se o tom napsat několik polic napínavých knih. Posledních pár století bylo v tomto směru obzvlášť nabitých. Uran byl objeven v roce 1789 německým chemikem Martinem Klaprothem. Ionizující záření bylo objeveno Wilhelmem Röntgenem v roce 1895. Radioaktivitu objevili Pierre a Marie Curie v roce 1896. Ernest Rutherford ukázal, že radioaktivita je důsledkem emise alfa nebo beta částic z jádra, což vede k vytvoření jiného prvku. James Chadwick objevil neutron v roce 1932. Enrico Fermi provedl řadu experimentů s jadernou štěpnou reakcí před jejím oficiálním objevením. Otto Hahn a Fritz Strassmann provedli experimenty, které vedly k objevu jaderné štěpné reakce. Lise Meitner a Otto Robert Frisch teoreticky vysvětlili proces jaderné štěpné reakce. V roce 1943 byl Julius Robert Oppenheimer jmenován ředitelem laboratoře Los Alamos v Novém Mexiku, která měla za úkol vyvinout první jaderné zbraně.

Dne 16. července 1945 byl potom proveden první test atomové bomby Trinity a v srpnu 1945 byly jaderné bomby zatím poprvé a naposledy použity ve válce při bombardování Hirošimy a Nagasaki. Od roku 1945 byla pozornost zaměřena i na ovládnutí jaderné energie pro pohon námořních lodí a především výrobu elektřiny. Od poloviny dvacátého století jsou již v provozu různé jaderné reaktory schopné spolehlivě vyrábět elektřinu. Jejich přínosy pro společnost jsou nepopiratelné - minimalizují škodlivé emise, zajišťují spolehlivé dodávky elektřiny a stojí v první linii inovací. Pokud někdo opravdu chce dosáhnout skutečné energetické udržitelnosti a ochrany našeho životního prostředí, je jaderná energetika klíčovou technologií pro dobrou budoucnost naší civilizace a planety.

Jenže právě evropské státy a národy, které stály v čele těchto objevů, se začaly chovat jako zmatené malé dítě, které rozšlapalo ve vzteku svou nejdražší hračku, a to v době, kdy ve jménu ochrany naší planety Země před možným ohrožením škodlivými plyny, které vznikají při spalování, pokračují ve svaté válce proti kysličníku uhličitému. Důsledkem tohoto tažení je zatím ale spíše chudnutí obyvatel a přesun energeticky náročné výroby na jiné kontinenty, protože energie se Evropě nedostává. Ta je již z poloviny závislá na dovozu energií ze zahraničí a snaha o rozvoj využívání sluneční energie trpí několika vadami. Ta největší tkví v tom, že 9 z 10 solárních panelů, které se v Evropě instalují, je dovezeno z Číny. Mezinárodní energetická agentura k tomu uvádí, že kolem 90 procent výrobních kapacit u klíčových technologií veškeré čisté energetiky je soustředěno v Číně a dalších zemích jihovýchodní Asie a ve fotovoltaice Čína kontroluje téměř celý výrobní řetězec od křemíkových destiček až po hotové panely a baterie. U komponent pro větrné elektrárny si zatím Evropa drží významnější podíl na globální produkci, byť i v tomto případě Čína dominuje. Evropská unie je podobně závislá i na dovozu surovin a polotovarů z nich, které se používají v bateriích, jako je lithium či kobalt. Pozoruhodné a vyloženě pokrytecké navíc je, že výroba technologií pro uhlíkově neutrální energetiku a dopravu je energeticky velmi náročná a v Číně je zatím hlavním zdrojem elektřiny spalování uhlí a celých 70% elektřiny vyrábějí spalováním fosilních paliv. Přitom jejich životnost ale rozhodně není neomezená a lze se obávat, co bude dál s těmito velmi jedovatými výrobky až jednou doslouží. To nastane u baterií jen do patnácti let a u solárních panelů snad až po třiceti letech, ale to vše ukáže až čas. Mezitím ceny energií v Evropské unii dosahují výšin, které staví místní podniky do situace, kdy nemohou konkurovat asijským a americkým rivalům. Celý náš hospodářský prostor proto zažívá nezvykle prudký propad výkonnosti, který se zatím daří zakrýt zrychlením tvorby peněz (tedy dluhů) a prodejem předraženého zboží a služeb sobě navzájem. A když ani to nestačí, nastupují dotace. Ty sice nepředstavují žádnou novou hodnotu, ale umí zkreslit skutečný stav jednotlivých firem i celých sektorů hospodářství a rovněž umí dovedně skrýt skutečné environmentální náklady některých výrobků. Ono totiž stále platí, že nejenom čas, ale i energie jsou peníze.

A tak zatímco zelené hnutí v Německu a Rakousku sní svůj sen o čistém světě, jsou přitom závislí na dovozu elektřiny od jejich méně uvědomělých sousedů, jako je třeba Česko nebo Polsko. Jenže i Češi si už stanovili cíle, které budou znamenat, že na konci této dekády nebudou elektřinu vyvážet, ale budou ji naopak potřebovat dovážet. Jen nikdo neví odkud. A tak se pokrytectví, nečinnost, hloupost a vychytralost staly hlavními hesly této doby. Mezitím roky běží, a zatímco vlády a s nimi propojené korporace a aktivistické organizace opakují líbivá hesla o tom, jak na světě bude krásně, udržitelně, zeleně, všichni budou šťastní a všichni si budou rovni, srážka s realitou se neodvratně blíží. Přitom ještě před půl stoletím vše vypadalo úplně jinak a celá Evropa mohla dávno žít v dostatku elektřiny a mít výrazně menší uhlíkovou stopu. Co se tedy stalo?

Vzpoura hlupců

Zwentendorf na Dunaji. Malebné městečko v Rakousku, které má méně než 5000 obyvatel, nechtěně sehrálo zásadní roli ve vývoji západní civilizace. Zapsalo se do dějin rakouské politiky, energetiky i světového zeleně-socialistického hnutí. Rakousko mělo skvělé plány na velký rozvoj jaderné energetiky, která měla pokrývat podstatnou část jejich spotřeby a zahájilo v roce 1972 výstavbu první takové elektrárny právě ve Zwentendorfu společně s velkou informační kampaní, která obyvatelům Rakouska propagovala výhody jaderné energetiky. Výstavba probíhala zdárně a vše směřovalo ke spuštění elektrárny v roce 1976. Ano, tehdy trvalo postavit jadernou elektrárnu celých skoro pět (!) let. Pokrok zkrátka nejde zastavit. Ale jak už to bývá, ty nejhorší tragédie začínají často nevinně a nenápadně. V Rakousku i ve světě vyšlo již dávno mnoho knih, a byly natočeny filmy, které vnesly do veřejného povědomí představu o ničivé síle a nebezpečí jaderné energie. To ostatně bylo logickou a oprávněnou reakcí na hrozivé použití jaderných zbraní. I přímo v Rakousku žil také jeden takový autor, který se tomuto tématu začal věnovat. Byl to pražský rodák Günther Schwab, od roku 1930 aktivní nacista a člen NSDAP i jejich milicí SA, posedlý ekologií a dalšími nacistickými ideály čistoty a zdraví. Byl rovněž editorem ekologického časopisu Lebenschutz a nacistickým odborníkem na ekologii, eugeniku a behaviorální výzkum. V této činnosti pokračoval i po válce, vydával další ekologické knihy a varoval před kolapsem přírody i lidstva. Vyvrcholením jeho snah bylo založení velkého mezinárodního hnutí Weltbund zum Schutz des Lebens (Protectio Vitae) zaměřené na ochranu životního prostředí a proti jaderné energii. Rozhodně se mu nedá upřít urputnost a vytrvalost.

Protijaderné hnutí potom v Rakousku rychle nabývalo na síle a jeho součástí byli i mnozí vědci, spisovatelé a lékaři. Významnými postavami byli třeba lékař Rudolf Drobil nebo bioložka Gertruda Pleskotová, kteří požadovali v memorandu podpořeném dolnorakouskou lékařskou komorou zastavení výstavby jaderné elektrárny pro její zdravotní rizika a mizivý ekonomický přínos. Na scéně se objevil i jistý Walther Soyka. Nikdo nevěřil, že by tento aktivista, který navazoval na svého otce a jejichž hlavním cílem byl zdravý životní styl a abstinence (myšlenky eugeniky a rasové čistoty už po válce asi dál nepropagoval), mohl uspět. Jeho snaha zapojit lidi z blízkého okolí plánované elektrárny byla sice úspěšná, skoro nikdo z místních rozhodně nechtěl mít za humny jadernou elektrárnu, ostatně jakoukoliv elektrárnu, ale tehdejší zákony jim nedávaly žádnou možnost tuto stavbu ovlivnit. V petici potom sesbíral přes sto tisíc podpisů, i to ale bylo málo na zastavení výstavby. Stačilo to však k získání pozornosti médií, spuštění elektrárny bylo posunuto a nakonec se rakouská vláda rozhodla vyhlásit v roce 1978 celostátní referendum. Sociálně-demokratický kancléř Bruno Kreisky navíc spojil výsledek referenda o spuštění této jaderné elektrárny se svým setrváním ve funkci, což se nakonec ukázalo jako dvojnásobně falešné řešení.

V referendu, které se stalo i referendem o ryze politické otázce, totiž zvítězili odpůrci zprovoznění nejtěsnějším rozdílem necelých třiceti tisíc hlasů (50,47 procent pro : 49,53 procent proti) z dvou třetin oprávněných voličů. Tato elektrárna, jejíž stavba přišla na víc než 25 miliard korun, nikdy nebyla spuštěna a je tichou připomínkou věcí minulých, památníkem lidské pošetilosti a pletich. Na jejích střechách jsou dnes umístěny solární články, které za celý rok vyrobí 180 MWh elektřiny. To je množství, které by tato hotová jaderná elektrárna vyrobila za čtvrt hodiny! Tuto elektrárnu později nahradila elektrárna na spalování českého a polského uhlí a později ruského plynu. A kancléř Kreisky? Ten zůstal ve funkci spokojeně až do roku 1983.

Ideologie tedy zvítězila nad fyzikou a průmyslem a zelené hnutí se ve velké části bohatého Západu stalo silným fenoménem. Podobný osud, jaký potkal jaderné elektrárny v Rakousku, čekal i ty německé a hrozí i v dalších zemích. Navíc se postupně toto revoluční hnutí přeorientovalo na nekompromisní boj s emisemi kysličníku uhličitého. Podařilo se mu elegantně poskytnout jednotící a snadno uchopitelnou ideologii, která pomohla ukotvit dosud roztříštěné levicové skupiny, které navazovaly na tradice socialismu a dokázalo přinést lákavou kombinaci strachu a možnosti dosahovat pocitů uspokojení při veřejném projevování ctnosti a sdíleného přesvědčení. Každá masová ideologie, která má být opravdu úspěšná, vytváří vlastní systém podobný náboženskému. Dává lidem vznešené cíle, které je přesahují, zavádí obřady a má své svaté a mučedníky. To ji umožňuje pružně překonat i rozpory, které by jinak zdravému rozumu činily problém. Takže lze zároveň bojovat za libovolnou cenu za snížení emisí kysličníku uhličitého i vypínat funkční jaderné elektrárny.

Poučení z historie je ale mrazivé. Jestliže Hitler viděl v rudé socialismus, v bílé nacionalismus a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka, moderní progresivní socialismus si ponechal rudou a přidal zelenou, jako symbol mezinárodního boje za záchranu planety. Namísto svastiky pak má duhovou vlajku s černohnědým klínem, která má symbolizovat boj za práva všech možných menšin, ať už skutečných, nebo smyšlených a otáčí nacistický rasismus naruby směrem k sebemrskačství a vyvolávání pocitu viny a falešného soucitu u těch, kdo patří k běžnému domácímu obyvatelstvu. Kromě zelené ideologie se pak všem od útlého dětství vštěpuje i pojetí všeobjímajícího multikulturalismu a zmatený pohled na lidskou sexualitu. Tato ideologie začala být dominantní v převážné většině západní Evropy. I ve střední Evropě, pro kterou je zkušenost s rudým experimentem stále ještě dost čerstvá, je v posledním desetiletí za vydatné podpory ze Západu na vzestupu. Někdy stačí jít tak dlouho na jednu stranu, až se ocitnete zpátky přesně u toho, před čím jste utíkali. Progresivní socialismus také narozdíl od bolševického marxismu sází namísto likvidace soukromého vlastnictví na spolupráci s ním. I v tom se podobá nacismu a fašismu, kde stát byl rovněž úzce propojený s největším byznysem. Tento model vedl k posilování monopolů a likvidaci malých a středních podniků. Další podobnost lze vidět v kultu zdraví a touze po sterilním prostředí. Co má společného s oběma totalitními ideologiemi dvacátého století, je neúcta k lidskému životu. Eutanázie, eugenika a fanatická ekologie zaměřené proti samotnému člověku nejsou totiž žádnou novinkou. Jistě lze před touto ideologií zavírat oči. Vypadá nenápadně a jako všechny její přechůdkyně se skrývá pod rouškou všeobecného a nezpochybnitelného dobra. Ale pro toho, kdo oči nezavřel, začíná být těžké nevidět, jak prostoupila Západem a jak rychle se šíří i ve středoevropském prostoru. Začíná tak přibývat těch, kteří tuto ideologii odmítají jako hrozbu lidem i celé společnosti. Hrozbu, která stojí vědomě a otevřeně proti základům, na kterých byla tato západní civilizace vybudována.

Ani budoucnost už není, co bývala

Západní civilizace mezitím směřuje k tomu, aby v lepším případě zažila jen mnoho desetiletí úpadku a v horším i spěla ke svému zániku, jako už některé civilizace před ní. Anebo může navždy opustit Evropu a zůstat v nějaké podobě živá na jiných světadílech. To všechno může trvat dlouho, ale může probíhat i překotně. Tak jako tak, měla by nám stát za záchranu a obnovu. Už jen kvůli svému důrazu na práva jednotlivce, omezením násilí jako běžného prostředku mezilidské interakce, rozvoji vědy, technologie i umění je v dnešním světě stěží nahraditelná. Má bohatou kulturní a náboženskou tradici, která zahrnuje literaturu, hudbu a filozofii, a inspiruje všechny ostatní civilizace světa. Sama přitom vznikla spojením dvou velice silných civilizací: evropské a židovské. Na jedné straně tedy stojí silný rozum a racionální vědecké zkoumání, které jsme viděli růst už ve starověkém Řecku i Římu. A na druhé straně je i silný příběh víry, který je zejména příběhem Židů a od časů Ježíše též křesťanů.

Mohou ale současné vládnoucí elity tento směr změnit? Těžko. Musely by chtít a být toho schopny. V dolních palubách už možná trochu teče, ale nahoře je stále ještě možné věřit, že se to samo nějak spraví. Je tu ještě horší možné vysvětlení: informační věk dovedl společnost na pokraj rozpadu a do čela vynesl ty, kteří pouze nejméně vadí a dobře mluví a vypadají. Čím jasnější postoj někdo má, anebo ráznější přístup má, tím větší odpor vzbudí zejména u těch, kterým současný systém vyhovuje. V takovém případě by bylo skoro jisté, že nynější vládnoucí vrstva žádnou změnu nepodpoří, ale půjde cestou zachování stávajícího stavu a ti nejchytřejší naznačí možnost přestavby nebo mírného pokroku v mezích zákona. Takže se jen tak samo od sebe nic podstatného nezmění. I nadále budou pokračovat nesmyslné socialistické programy, které se skrývají pod líbivými hesly, jako je Agenda 2030 a její cíle udržitelného rozvoje, kterých je celkem 17 ( všechny jsou samozřejmě skvělé, všeobecně a celoplanetárně dobré a také progresivní), ESG neboli kritéria pro environmentálně a sociálně uvědomělé řízení firem a další a další inciativy a programy, které mimo jiné zaměstnávají miliony úředníků a poradců, a díky kterým je možné pořádat téměř libovolné množství různých sjezdů a konferencí, na kterých se vyvolení navzájem ujišťují, že i nadále jednotně a nezdolně směřujeme k těm nejskvělejším zítřkům. Tato nová vládnoucí vrstva, skutečná progresivní oligarchie, sdílí svoje hodnoty, jazyk a kulturu, a úspěšně ovládla i většinu politických stran, které mají šanci na podíl na moci. Někdo by se snad mohl domnívat, že jedním z důvodů může být i to, že se příslušníci této vrstvy jen obtížne prosadí v konkurenčním světě práce a podnikání a tak musí hledat uplatnění v oblasti státu a jím placených organizací. Dosavadní pokusy jiných ideologických proudů tento trend změnit tak nebyly příliš úspěšné. Možná ale i proto, že postrádají zázemí, zdroje a hlavně jasně formulovaný společný cíl a státní správa, školství a mimovládní organizace již jsou ideologií progresivismu prostoupeny. Příkladem může byt i situace v České republice, kde premiér Fiala, který progresivní socialismus vášnivě a dlouhodobě odmítal, stojí v čele vlády, která nyní právě tento progresivní směr aktivně prosazuje a je pevnou součastí novodobé evropské internacionály.

Řetězová reakce

Nejnovější vládní a eurounijní plány počítají pro Česko s tím, že do roku 2030 zásadním způsobem změníme naši energetiku. Čeká nás tedy asi poněkud divoká zelená pětiletka, která hodně napoví, nakolik jsou tyto jejich plány uskutečnitelné. Každý by si ale měl položit otázku, zda sdílí nadšení ideologů zelené transformace a zda opravdu chce obětovat svůj stále ještě dost blahobytný a spokojený život na oltář těmito proroky zvoleného dobra.

Zelenorudý ideologický boj se nyní kromě neutuchající kulturní revoluce soustředí na kysličník uhličitý. Používá přitom ještě pokročilejší metody než ty, se kterými dokázal v Rakousku a Německu kompletně zničit jadernou energetiku. Jejich ideologie boje s klimatem včetně zvolených prostředků se tak zdá být nyní neohrozitelným dogmatem. Je však zásadní ptát se, zda jsou tyto jejich cíle a snahy opravdu smysluplné oproti nákladům, které to přináší. A pokud nic jiného, tak aspoň nezapomenout, že je pro nás životně důležité zachovat jádro jako základní pilíř české energetiky, protože z různých důvodů lze i zde v tomto ohledu mluvit o ztracené dekádě. Na jaderné energii naštěstí zatím v Česku panuje široká shoda, která není vůbec samozřejmá a alespoň na papíře bude český stát podporovat jadernou energetiku. Euroelity ale toto nadšení nesdílejí a zdá se, že nastupující generace místních mladých politiků již bude podstatně konformnější k hlavnímu evropskému politickému proudu, který je revoluční a snaží se z pozice centrálního řízení změnit lidstvo a převychovat člověka. Pokud se někomu toto směřování Evropy a Česka nelíbí a pokud chce jasně odmítnout progresivní socialistickou ideologii, tak třeba už nadcházející eurovolby nabízejí nejbližší šanci, při které bude možné spustit řetězovou reakci, která proces úpadku může otočit. Vzhledem k obvykle malé volební účasti a spíše symbolickému významu těchto voleb se zdá, že lepší příležitost pokusit se o změnu kurzu volbou nových odvážných stran a lidí, kteří se nebojí této hrozbě postavit, hned tak nebude.