Když dva dělají totéž, není to totéž

Alexej Navalnyj byl ruský opoziční politik, který se znelíbil ruskému státu tím, že si dovolil otevřeně se postavit Vladimiru Putinovi a kritizovat některé jeho kroky jako například rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Ruský stát reagoval tak, že Navalnému zničil život, uvěznil ho a nechal zemřít.

Julian Assange je australský novinář, který se znelíbil americkému státu tím, že si dovolil zveřejnit utajované dokumenty mimo jiné usvědčující Spojené státy z páchání válečných zločinů v Iráku. Americký stát reaguje tím, že Assangovi zničil život (za asistence anglické justice), snaží se ho uvěznit a jak momentálně argumentují Assangovi právníci před vrchním soudem v Anglii a Walesu, pokud se mu to podaří, Assange to nejspíš bude stát život.

Případ Juliana Assange se v minulých dnech opět objevil před anglickým vrchním soudem, který se zabývá jeho žádostí o odvolání v extradičním řízení. Přesněji řečeno, žádají jeho právníci, jelikož Assange sám není v dobrém zdravotním stavu a slyšení se neúčastní. O případ je obrovský zájem, před vrchním soudem Assange podporují příznivci a na jeho obranu již vystoupily “celebrity” intelektuálního světa jako filosof Slavoj Žižek či politolog John Mearsheimer. Přesto česká a další evropská mainstreamoová média o Assangovi mlčí. Tedy s výjimkou čestné nóty na Deníku N, která hovoří o publikovaných zjištěních jako o amerických “přešlapech” (jeden takový přešlap, o kterém Assange informoval, byla americkými vojáky spáchaná masová vražda neozbrojených civilistů včetně dvou pracovníků agentury Reuters v Iráku. Americké orgány pak agentuře cíleně lhaly a ředitel její bagdádské pobočky se pravdu dozvěděl až ze zveřejněného videa).

Oproti tomu první zmíněný, tedy Alexej Navalnyj je od své smrti všude. Problém je, že portrét, který média prezentují, není skutečným portrétem člověka, který nedávno zemřel (o něm snad už jen v dobrém). Obrázek, který většina médií prezentuje je takový Alexej Navalnyj, jakého bychom si ho přáli: disident, mučedník a bojovník za lidská práva. Navalnyj byl sice v opozici vůči Putinovi, ale opozice ještě neznamená protiklad. Sám byl velmi rozporuplnou osobností s vazbami na nacionalistické skupiny a dokonce otevřeně podporoval invazi do Gruzie v roce 2008. To vše je teď ovšem západní svět pod vedením Bílého domu ochoten zapomenout a soustředit se jen a pouze na to, že Navalnyj kritizoval napadení Ukrajiny. Jaké k tomu měl důvody a co tím reálně sledoval je jedno, to už si dokreslíme.

Proč však srovnání s Julianem Assangem? Načasování děje jejich příběhů totiž dokonale ilustruje marast, do kterého se česká a potažmo evropská média od začátku války na Ukrajině propadla. Jakkoliv je způsob, jakým se Assange k informacím dostal kontroverzní, jeho boj je nutno vnímat v širším kontextu svobody slova a ochrany novinářů, kteří publikují utajované informace. Právo novinářů toto činit, aniž by čelili trestnímu stíhání, je jedním z pilířů svobodné společnosti a zároveň právem, které se vlády všech mocností periodicky snaží pošlapat, jak jsem zde již jednou psal. Dalo by se tedy čekat, že vývoj Assangova případu bude i pro české novináře jedním z hlavních témat, a že o něm budou veřejnost, jejíž zájem na udržení svobody slova je stejně tak velký, svědomitě informovat. Opak je však pravdou. Média se chovají jako aparátnické plátky padesátých let neschopna překročit své striktně binární pojetí reality. Přednášejí společnosti idealistické iluze o ruských disidentech, zatímco o těch západních mlčí ve strachu, aby si je snad také někdo nezačal idealizovat. Snaží se populaci vychovávat a likvidují přitom zdravou debatu. Čest výjimkám, které ještě tak hluboko neklesly.