Když vadí i historická mapa
Arabsko-izraelský konflikt
Stačilo málo. Aby izraelské ministerstvo zahraničí zveřejnilo na svém účtu v arabštině na síti X mapu starověkých království a připojilo krátké dějepisné shrnutí – a byli jsme svědky neskutečné hysterie.
Konkrétně. Šestého ledna 2025 byl na zmíněném účtu publikován vzdělávací příspěvek nazvaný „Věděli jste, že Izraelské království existovalo před třemi tisící lety?“ Následovalo historické shrnutí, které zná každý průměrně vzdělaný člověk, stejně jako děti navštěvující nedělní školu.
Zkusme oprášit znalosti. Prvním izraelským monarchou byl Saul. Vládl 40 let (1050-1010 př. n. l.), po něm nastoupil na trůn David. U moci byl stejně dlouho, v roce 970 ho vystřídal jeho syn Šalomoun. Ministerstvo na síti X připomnělo, že vláda těchto tří králů trvala 120 let; během té doby došlo k významnému národnímu rozvoji, a to jak v oblasti kulturní a náboženské tak hospodářské.
Po Šalomounově smrti bylo království rozděleno na dva státní útvary. Na severu bylo ustaveno Izraelské království, na jihu monarchie Judea. Jedním z důvodů byla příliš centralistická*/ politika a především vysoká daňová zátěž, kvůli které se většina kmenů od jeruzalémského centra moci odtrhla.
*/ Zde historická odbočka. Když se lid Izraele usadil po návratu z egyptské poroby v Zemi zaslíbené, neměl hned krále, ale byl veden soudci. Posledním byl prorok Samuel. V závěru jeho působení se na něj obrátili zástupci lidu s požadavkem: Chceme krále, tak jak ho mají ostatní národy okolo nás. Samuel je varoval: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ Navzdory tomu lid trval na svém: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“ A tak byla ve starém Izraeli zřízena monarchie. Samuel byl už dávno mrtev, když došlo na jeho slova. Většina národa odmítala nadále nést stále těžší břímě způsobené centralizovanou královskou mocí a když král Roboám odmítl daňovou zátěž snížit, deset kmenů z dvanácti se odtrhlo a vytvořilo vlastní monarchii. (Dle biblické 1. knihy Samuelovy, 8. kapitoly)
Prvním panovníkem severní říše byl Jeroboám, v Jeruzalémě pokračovala davidovská dynastie; první judský panovník Roboám byl synem Šalomouna. Jeroboám nechal zřídit dvě nová bohoslužebná centra, Dan na severu monarchie a Bethel na jihu, aby vytvořil konkurenci jeruzalémskému Chrámu.
Ministerstvo na síti X také připomnělo, že severní království trvalo přes 200 let; vyvráceno bylo Asyřany v roce 722. Judské království existovalo déle. V roce 568 ukončil jeho samostatnost vpád babylonského krále Nabuchodonozora. Příspěvek uzavřelo konstatování, že ačkoli židovský lid žil po staletí v diaspoře, vždy se těšil na obnovení národní samostatnosti, k čemuž došlo v roce 1948 ustavením Státu Izrael, jediné demokracie na Blízkém východě.
Uvedený text by sám o sobě patrně tolik zlé krve u Arabů nevyvolal, byť ani to není jisté, ale doslova erupci hysterie způsobila přiložená mapa. Odkaz:
https://pbs.twimg.com/media/GgmyLMZX0AAN3VM?format=jpg&name=medium
Jsou na ní vyobrazeny obě starověké monarchie, judská (zeleně) a izraelská (žlutě). Problém je v tom, že teritorium obou nejenže zahrnuje území, které pro sebe nárokují palestinští Arabové (říkají mu Západní břeh), ale v souladu s biblickým popisem rozdělení Zaslíbené země mezi dvanáct staroizraelských kmenů také oblasti v dnešním Jordánsku a Sýrii. To samozřejmě neznamená, že by Izrael tato teritoria východně od řeky Jordánu chtěl zabrat (nejde o Golanské výšiny). Jde o něco jiného: připomenout Arabům historické souvislosti.
Arabové ovšem neradi slyší, že v Palestině (Zemi izraelské) nebyli první oni, ale více než půl druhého tisíciletí před nimi Židé (Izraelci). Kdykoli jim je to připomenuto, následuje extrémně předrážděná reakce. Nejinak tomu je i nyní.
Jordánské ministerstvo zahraničí zveřejnění mapy ostře odsoudilo. Celou věc dalo do souvislosti „s rasistickými prohlášeními extremistického izraelského ministra financí (Becalela Smotriče - LS), který vyzývá k anexi Západního břehu Jordánu a zakládání osad v Pásmu Gazy“. Je to absurdní. Před dvěma a půl až třemi tisíci lety se starověké izraelské monarchie rozkládaly na určitém území, a to bez ohledu na to, jaké soukromé názory má dnes ten či onen izraelský ministr. Anexe území patřící Palestinskoarabské autonomii ani zakládání židovských komunit v Pásmu Gazy není oficiálním programem vlády v Jeruzalémě. Je to stejně nesmyslné jako kdyby někdo hlásal, že Jordánsko hodlá anektovat Západní břeh a východní Jeruzalém, neboť obojí bylo kdysi jeho součástí. Předseda jordánského parlamentu Ahmad al Safadi zase tvrdil, že takovéto mapy „vyjadřují kriminální mentalitu a zákeřné ambice, které nelze ignorovat ani tolerovat“. Pokud někdo představuje kriminální mentalitu a má zákeřné ambice, které nelze tolerovat, jsou to palestinskoarabští teroristé, s nimiž mají i Jordánci své neblahé historické zkušenosti.
Stranou nezůstali ani představitelé Palestinskoarabské autonomie. Její mluvčí Nabil Abu Rudeineh ve svém odsouzení hovořil o „domnělé mapě“ a komentář na síti X označil jako „vyfabrikovanou, tisíce let starou izraelskou historii, která je v souladu s nepodloženým hebrejským tvrzením“. Ba co víc, toto izraelské chování „představuje flagrantní porušení všech rezolucí týkajících se mezinárodní legitimity a mezinárodního práva“ dodává Abu Rudeineh a tvrdí, že „tato extremistická izraelská politika roznítila region a vedla k válkám, kterých jsme v současnosti svědky“. Opět lež na lež. Válečný konflikt ve Svaté zemi zažehli Arabové včetně palestinských, kteří odmítli uznat, že Židé mají právo na svoji národní domovinu v Zemi izraelské.
Potěšitelné je, že i v arabském světě existují hlasy rozumu. Luay al Šaríf, mírový aktivista z Perského zálivu, komentoval zmíněný izraelský příspěvek na síti X takto: „Zdravá slova, která jsou v souladu s historií, Koránem, Biblí a archeologií. Stojí za zmínku, že miliony muslimů byly pojmenovány po izraelském králi a proroku Davidovi synu Izai, přičemž popírání existence jeho historického království představuje dilema pro ty v islámské víře, kdo v palestinské věci zastávají fanatické postoje.“
A takových je, bohužel, drtivá většina. Proto se mírový proces nemůže vymanit z mrazivého sevření. Domluvit se s fanatiky patří do kategorie „mission impossible“.
Volně podle The Jerusalem Post, odkaz: