Svoboda = Miloš * Václav²

Svoboda

Česká politika vždy oscilovala mezi dvěma principy – autentickou svobodou (Miloš * Václav²) a přizpůsobivou konformitou (Pavel * Petr²).

Josef Zbořil

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

11. března v 8:30

104 zobrazení

2 komentáře

V moderní historii jsme viděli osobnosti, které se nebály jít proti proudu a hájit české národní zájmy bez ohledu na tlaky z východu či západu. A na druhé straně zde máme politiky, kteří se především snaží zapadnout do předem daného rámce, ať už bruselského, nebo jakéhokoli jiného mocenského centra. První přístup reprezentují Miloš Zeman, Václav Klaus a Václav Havel – osobnosti s jasným názorem, neochotné být jen loutkami globálních hráčů. Na druhé straně stojí Petr Pavel a Petr Fiala, kteří spíše než svobodnou politiku razí cestu diplomatické opatrnosti, přizpůsobení a systémové loajality.

Svoboda = Miloš * Václav²

Pravá svoboda znamená schopnost rozhodovat se suverénně, nehledě na tlak ze zahraničí. Ať už se jedná o Moskvu nebo Brusel, skutečně suverénní státy nepodřizují svou politiku cizím centrům moci, ale hájí své vlastní národní zájmy. Za posledních cca 30 let vyrůstali občané České republiky v prostředí s otevřenou veřejnou debatou, kterou dokázali čeští prezidenti maximálně rozšířit o své charakteristické postoje a hodnoty - tzn. identitu chránící humanista Václav Havel, soutěž chránící konzervativec Václav Klaus a rovnost chránící socialista Miloš Zeman.

Konformita = Pavel * Petr²

Druhá skupina českých politiků představuje spíše přizpůsobivost než aktivní tvorbu politiky. Česká republika v jejich podání nemá být hráčem, ale poslušným vykonavatelem „společných dohod“, ať už v rámci EU, NATO nebo jiných struktur. Generál Petr Pavel je typickým představitelem systémové loajality. Sloužil, politicky korektně řečeno, v "různých strukturách", vždy respektoval hierarchii a nikdy nešel proti příkazům shora. Jeho vize Česka není jako suverénní hráč s vlastním hlasem, ale jako "důvěryhodný člen" větších nadnárodních celků, který se podřizuje pravidlům a konsenzu. Petr Fiala zase působí jako akademický správce státu, který sází na stabilitu a nevybočování z řady. Jeho politika je předvídatelná, neprovokativní, ale zároveň málo suverénní – místo tvrdého hájení českých zájmů se často uchyluje k tomu, co „je očekáváno“ z Berlína, Bruselu či Washingtonu.

V dějinách se ukázalo, že Česká republika nikdy neprospívala jako poslušný vazal cizích mocností. Ať už šlo o Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz nebo dnes Evropskou unii – pokud se Češi podřídili, ztratili svou vlastní politickou a ekonomickou sílu. Pokud máme být skutečně svobodní, potřebujeme politiky, kteří se nebudou bát říct „ne“, když to bude třeba. Neznamená to izolaci ani nepřátelství vůči Evropě či Západu – znamená to jen zachovat si vlastní identitu a nehrát roli poslušného sluhy. Havel, Klaus a Zeman, každý jiným způsobem, věřili v to, že Česko má mít svůj hlas. Pavel a Fiala jsou symbolem přizpůsobení, ne suverénního rozhodování. Česká republika nepotřebuje být ani kolonií Moskvy, ani poslušným úředníkem Bruselu. Potřebuje politiky, kteří se budou řídit českými zájmy, ne tím, co jim nadiktují jiní.