Křesťan a jeho motolská mafie
Poslední osobní připomínka k dění okolo FNM.
Od pondělí se stále štípám do nosu a nemůžu uvěřit tomu, že se alespoň některé osoby z vedení Fakultní nemocnice v Motole dostaly před soud. Víte, našla bych tisíc dalších věcí, které bych mohla dodat k tomu, co se tam dělo. Třeba včera jsem si vzpomněla, jak se Ludvík chvástal, že je pokřtěný křesťan a velmi si na tom zakládal.
Podobným prohlášením se chlubila také vedoucí jeho sekretariátu, o jejíž odpudivé povaze jsem se už zmínila. Nehodlám ale čtenáře unavovat tím, jak zrovna tihle dva měli ke křesťanským principům daleko, protože to je každému snad jasné.
Když jsem dnes viděla Ludvíka, jak ho vedou k soudu a pak do vazby, přičemž všude kroutí odmítavě hlavou, docela zkoumavě jsem si ho prohlížela. Přestože si zachovával dle svého zvyku pokerovou tvář a arogantní zůstane zřejmě až do konce, spatřila jsem za tou maskou velkou nejistotu, přestože se snažil působit chladně a sebevědomě. Přece jen jsem ho několik let docela často potkávala a v různých situacích.
Musí to být určitě pro něj šok, protože do neděle si užíval pohodlí a luxusu, nosil drahé obleky a teď místo nich nahodí tepláky a své exkluzivní hodinky odevzdá vězeňské stráži.
Při pohledu na Ludvíka se mi také připomněl film Pumpaři od Zlaté podkovy, kde postava zpodobněná hercem Vinklářem pronese – „Kolikrát jsem ti to říkal. Žrát můžeš, ale nesmíš přitom mlaskat!“ V závěru snímku pak povedená partička končí v rukou policie. A najednou ten film vlastně žiju.
Budu se opakovat, ale procházím si dost intenzivními emocemi. Mám pocit, jako by se mraky roztáhly a já jsem mohla normálně existovat a hlavně se zase začít radovat, protože spravedlnost je sice často slepá, ale tady zasáhla.
Ministr Válek navíc hodlá udělat změny ve vedení nemocnice a ty změny určitě přinesou i to, že všichni ti lokajové s maličkými funkcičkami půjdou pravděpodobně rovněž od válu, protože noví šéfové tam asi těžko budou spolupracovat s někým napojeným na motolskou mafii. Tím pádem asi už teď mnozí polykají pilulky hořkosti, třeba „Zamilovaná“, vedoucí ředitelova sekretariátu, paní inženýrka v agendě pozůstalostí nebo jistá magistra, co spravuje pronájmy nebytových prostor v nemocnici. A já jim to celkem přeju.
Zaměstnanci ředitelství totiž vytvořili naprosto toxické prostředí, v němž hlavně udávali, pomlouvali a škodili. Jak se chovali za života mého přítele, tak se příšerně chovali po jeho smrti. Umyli si nad námi oběma ruce a tvářili se, že oni jsou ti slušní a správní. A nyní na ně došlo. Celá republika od pondělí sleduje, čemu tolik let dobrovolně sloužili. Vypovídá to proto ne o mně, ale především o jejich mizerném charakteru.
A mně se tím vrátila naděje na spravedlnost, moje letité úzkosti zmizely jako mávnutím proutku, stejně tak i touha stát se v soukromí neviditelnou.
Začala jsem znovu věřit, věřit v to, že nakonec se ukáže, kdo se choval slušně a kdo rabiátsky. Jenom to někdy poměrně dlouho trvá. Ale pak je to téměř zázračný lék.