Kronikář virového šílení

Jeden z hříchů moderních nakladatelů je skutečnost, že v knihách se neuvádí náklad. Takže čtenář netuší, zda Academia vydala tisíc, deset tisíc nebo aspoň padesát tisíc výtisků.

Chci doufat v zázrak vysokého rozebraného nákladu. Dále chci doufat, že bude vyžadován dotisk, třeba proto, že nějaký Úřad úřední pravdy (s104) nařídí – byrokratickou chybou, jiný důvod lze těžko předpokládat – distribuovat Komárkovu Kroniku do všech vzdělávacích institucí. Nikoliv jako povinnou četbu studentů, to by byla rána do vazu, ale pro každého učitele. Jako memento jedné z nejstrašnějších společenských krizí, které tato země zažila, a jednoznačně nejhorší po roce 1989.

A pro tento případný dotisk bych měl – vědom si své opovážlivosti – k autorovu skvělému textu několik výhrad a námětů.

Pravda se skládá ze dvou polopravd

Stanislav Komárek je, pokud mohu soudit, jeden z mála, ne-li vůbec jediný autor, který má předpoklady sepsat Kroniku doby, v níž namísto vlády nedouků pod kontrolou bruselských byrokratů, na níž jsme v České republice dlouhodobě zvyklí, dočasně vládli nedoukové pod kontrolou epidemiologů a covidových akademiků.

Zaprvé je biolog, což je docela zásadní předpoklad, popisujete-li období zdravotnické diktatury.

Zadruhé, je docela starý (ročník 1958). Pokud kdy měl, už nemá potřebu před někým něco někde obhajovat, případně publikovat výsledky čehokoliv a může si tudíž psát a říkat, co chce, aniž ho to stojí místo (to je dost hrozná věta).

Zatřetí, ze socialistického Československa emigroval a po roce 1989 se vrátil. Na vlastní kůži a v dospělém věku poznal povahu totalitního režimu a jak z celé Kroniky dýchá, umí skvěle vycítit a označit jeho vracející se manýry. O tom se většině populace včetně některých architektů virového šílení, namátkou třeba exministr vnitra Jan Hamáček (ročník 1978) nebo exministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ročník 1986), může jen zdát.

Začtvrté, je brilantní myslitel a stylista. Kronika je napěchována myšlenkami a postřehy, při jejichž čtení má člověk chuť přestat psát cokoliv vlastního. Případně, pokud patříte mezi lidi, kteří mají potřebu podtrhávat zajímavé pasáže, skončíte velmi rychle jako jistý Štěpán Šafránek, protože si podtrhnete všechno.

Od bonmotů zřejmě neautorských: „Pravda se skládá ze dvou polopravd.“ (s14), přes autorské citace, z kterých mrazí: „Vy Západníci si myslíte, že máte svůj osud v rukách a můžete prosazovat jen svoji vůli. Ano, trochu můžete, asi jako přecházejí cestující po letadle. Ale v kokpitu, tam sedí Alláh.“ (s194), k brutálním pravdám vhodným do preambule obžaloby covidového režimu: „Podobně jako v první světové válce byla také budoucnost mladé generace obětována zájmům té staré.“ (s163), až po pregnantní kritiku systému, v jakém se Stanislav Komárek narodil a v jakém možná i zemře: „Každá velká nepravost začíná apely na odpovědnost za jiné.“ (s148) nebo „Jakákoli svoboda končí v momentě, kdy je zakázáno činit věci sobě neprospěšné – člověk se pak mění v lepší domácí zvíře ve vlastnictví státu, který jej obhospodařuje a disponuje jím.“ (s182) a ještě naposled: „V Evropě je bohužel dost lidí, kteří by své spoluobčany rádi uchránili omylů a nebezpečí, a to i za cenu, že jim budou vše dekretovat.“ (s237). To by snad stačilo, nebudu přepisovat celou knihu. Výbornou knihu!

Řekni, odkud viry jsou

Moje prvá výhrada se týká autorova tvrzení, že virus nebyl záměrně „zinženýrován“ (s53), že se tedy jedná o přirozený „netopýří virus“. Nebudu rozvádět důvody pro nebo proti, protože vy, masochisti, kteří trávíte svůj volný čas u tohoto textu, na to všichni máte názor. Ale pravdou je, že nelze jednoznačně dokázat ani jedno, ani druhé, přirozený ani laboratorní vznik. Nepřímé důkazy, které existují, rozhodně neumožňují teorii záměrného vývoje viru vyloučit, naopak ho podle mne spíše potvrzují, a panické jednání osob spojených s výzkumem v čínském Wuhanu zcela jednoznačně podporuje teorii jeho laboratorního úniku (ne nutně vzniku). Každopádně když zvládne kombinatoriku příroda (třeba MHC), proč by virovou kombinatoriku nezvládli Číňané za americké peníze?

Z mého pohledu se proto ze strany autora jedná o předčasný závěr, vznik viru SARS-Cov-2 si jednoznačně říká o vyšetřování až do konečného konce. Na druhou stranu je mi vcelku jasné, že to není hlavní téma kronikářovo.

Nikoho nejmenujte

Zadruhé, autor zcela záměrně hned v úvodu (s16) upozorňuje, že nebude nikoho jmenovat, vyjma situací, kdy se jedná o souvislosti chvalné (těch je v knize vskutku pomálu). Jakkoliv je toto zdůvodnění pochopitelné, je to dle mého soudu vůbec nejvážnější chyba celé Kroniky.

Z povahy věci se jedná o přístup tomuto literárnímu žánru nepříslušející, byť použití termínu „kronika“ v názvu knihy lze brát jako nadsázku. Nemůžete být Kosmas a psát, že nějaký bratrovrah v nějakém městě na schodech nějakého kostela zabil nějakého bratra, aby se zmocnil vlády v nějaké zemi. To je trochu alibismus a je na závadu tím spíš, že autor je v důchodovém věku a důchod mu zatím nelze vzít (a omlouvám se pokorně za své vysoké nároky).

Stanislavem Komárkem postulovaný cíl svým dílem přispět k tomu, aby se něco podobného jako virové šílení neopakovalo, je svého druhu vzdušným zámkem, pokud bratrovrazi, kteří aktivně omezili nebo k omezení občanských práv a nestoudné šikaně části populace (tzv. občanů) poskytli intelektuální podhoubí, i nadále okupují významné a vlivné funkce v české politice i scientokracii. Předpokládám, že si kronikář nemyslí, že až za rok nebo za dva Bůh sešle další pandemii, že „virobaroni“, podpořeni autoritou úřadů, které řada z nich zastávala nebo zastává, a cen, které obdrželi, rádi neposkytnou celou řadu dalších (pro ně) užitečných rad. A když ne oni, objeví se nová košťata s tituly profesorů, vědoma si benefitů, které to starým košťatům minule přineslo. A politici toho zase zneužijí.

Podle mého názoru měl autor navzdory esejistické povaze textu říci to, co soudní lidé nevytěsní a co je třeba opakovat pořád dokola. Že političtí viníci hodní norimberské trestní lavice jsou především Andrej Babiš, Jan Hamáček, Adam Vojtěch a Roman Prymula. Vlastníma rukama neublížili ani mouše, jednali v souladu se zájmy státu (co to vlastně je?) a poškodili společnost nenávratně.

Za nimi se krčí stovky malých Adolfů Eichmannů, jejichž alibi je poslušnost. I oni mají jména. Všichni dohromady ochromili celou zemi třeba jen pro ten pocit moci prosazovat absurdní zákazy jako jezdit z okresu do okresu nebo pokutovat pití kávy z kelímku na ulici, napáchali nevyčíslitelné ekonomické, sociální a psychické škody a především uzavřeli školství v rozsahu nesrovnatelném s heydrichiádou nebo třicetiletou válkou (s14).

Jelikož, optimisticky řečeno, minimálně první dva z uvedených zločinců, Babiš a Hamáček, by ani dnes nedokázali vysvětlit, co je to virus nebo jaké limitace má metoda PCR, je dále smutnou leč nevyhnutelnou povinností kronikáře a zejména kronikáře-biologa jmenovat a na pranýř, zdaleka nikoliv jenom symbolický, postavit „virobarony“. Kabinetní teoretiky (s92) se zajištěným pravidelným příjmem, kteří nejen že nemusí a nikdy ani nebyli na vizitě, nemusí třeba ani navařit obědy a doufat u okýnka prázdné hospody, že je někdo přijde sníst, aby na ten příjem měli. A kteří těmto zločinným a špatným politikům intelektuálně dva roky nabíjeli.

Za všechny jmenujme prof. Václava Hořejšího, bývalého ředitele Ústavu molekulární genetiky AVČR, nositele ocenění Česká hlava, který záměrně lhal v médiích s cílem manipulovat veřejné mínění. Výčet by mohl a v kronice i měl dlouho pokračovat, až k figurkám zdánlivě komickým, kulveitovsko-ludwigovským, nicméně zejména díky dokonalému ovládnutí moderních komunikačních metod vykazujícím extrémně vysokou toxicitu a vyvolávajícím strach ve veřejném prostoru. Všeobecně známým příkladem je profesor Jaroslav Flegr se svými mrazáky v ulicích. Člověku se chce napsat, že jeho dekády trvající persistence na Přírodovědecké fakultě UK v Praze je svým způsobem potvrzením jeho vlastní teorie zamrzlé evoluce.

Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti (Ex 23,2; s208)

Na druhou stranu by bylo podle mého názoru nanejvýš vhodné v Kronice akcentovat, že existuje celá řada odborníků nebo prostě jenom občanů, která aktivně vystupovala proti oficiální lockdownovému narativu a snažila se zachovat chladnou hlavu. Namátkou profesoři Beran, Pirk a Žaloudík, lidé tvořící sdružení SMIS, spolek Zdravé fórum a mnozí další. Nebylo jim dostatečně nebo vůbec nasloucháno, byli ostrakizováni a dehonestováni. Bohužel k dlouhodobé škodě nás všech vesměs nezastávali ty správné funkce. A pokud ano, jmenujme třeba ředitele školy v Semilech Ivana Semeckého, byli covidovou kamarilou eichmannů smeteni, jak jinak než pro neposlušnost.

Je očividné, že covidová pravda není černobílá a jmenovat může znamenat pohnat na sebe smečku. To je riziko ale současně i nevyužité privilegium Kronikáře, poskytnout osobní náhled informovaného na tragiku doby, kterou bude nakonec stejně soudit až čas. Pokud zamlčíme, že to byl Kubiš, který hodil, a Čurda, který udal, prospějeme tím někomu kromě Čurdy?

S covidovou dobou se nelze vyrovnat a v její neopakování doufat, dokud covidoví politici a „akademičtí virobaroni“ mají jakýkoliv vliv. Tohoto vlivu je třeba je zbavit, byť se to jeví úkol sisyfovský. Pojmenování je první krok. Komárkovo rozhodnutí ani ty hlavní odpovědné osoby nejmenovat (a s nimi mnohé další, jejichž hlavy nejsou pro rozteklé máslo vůbec vidět), představuje z pohledu precizní kronikářské práce zásadní vadu nedůslednosti. Srovnatelnou se sametovostí revoluce 1989, kdy vlivní komunisté a estébáci neskončili až na naprosté výjimky po zásluze v base, nýbrž s důchody vyššími než řada disidentů. Ale aspoň se po třiceti letech můžete zasmát jako Vilém Čok u soudu nad svým životem, který se mohl ubírat úplně jinak, nebo na stará kolena tábořit před úřadem vlády jako Jiří Gruntorád a John Bok.

Jednání „virobaronů“ covidových let je ostudou české vědy. Jejich neschopnost své kroky zpětně reflektovat, alespoň se omluvit a skutečnost, že řada z nic nadále zastává ne nevýznamné funkce, je ostuda na kvadrát nejen pro ně ale i pro český vědecký establishment. V podstatě už vymlčená.

Ani politici potrestáni nebudou (což ale není důvod to nepožadovat). Důvod je zřejmý. Osobně mi naprosto není jasné, například, jak může někdo jako Babiš se svým covidovým track recordem (pominu vše ostatní) mít víc než jedno procento voličské podpory. Nevím, co všechno to vypovídá o Babišově elektorátu, ale vím s jistotou, že nic, s čím chci mít cokoliv společného. Vede mne to zcela logicky k pochybnostem o demokracii a hlavně mé osobní nekompatibilitě s ní. Hádám, že takhle nějak probíhá radikalizace. Svým způsobem to je důvod přihlásit se do programu kolonizace nějaké jiné planety, neboť vnitřní exil není všespasitelný.

Úloha osobnosti v dějinách

„Řešení covidu“ v České republice tak, jak jej po dva roky realizovala Babišova vláda na základě „doporučení odborníků“, je často omlouváno tím, že „nevěděli“, „že taková situace tu nikdy nebyla“. A že proto bylo nutné zavést restrikce všeho možného charakteru, od těch relativně pochopitelných a akceptovatelných, jako je řekněme doporučení k omezení (nikoliv rovnou omezení) návštěv v domovech důchodců, až po ty, které zásadním způsobem omezovaly například právo shromažďovací.

Toto omlouvání je neakceptovatelný alibismus a svého druhu přihlášení k spoluvině. Ve svobodném státě, o občanské společnosti škoda mluvit, tomu má být přesně naopak. Když si „nejsme jisti“ a „nevíme“, zda se protrhne hráz nad naším domem, tak mu přece nepodřízneme základy. Musíme zpevnit hráz. Jde o hlavní rozdíl mezi společností občanů hodných toho jména a vědomých si následků svých skutků anebo aspoň připravených je nést a ovcí trávících život v bezpečí byrokratické diktatury a schovávajících se za všelijaká nařízení, která soudy s větším či menším zpožděním někdy ještě ruší, a manipulativní slogany (tvoje rouška chrání mne). Netýká se to pochopitelně jen doby virového šílení a v žádném případě se nejedná o volání po anarchii.

Nejhorší vlastnost jakéhokoliv představitele nebo byrokrata moderního evropského státu totiž je, že má neustále pocit, že musí něco regulovat. A čím výš sedí, tím víc to platí.

Rozhlédneme-li se kolem sebe, vidíme to, co i z Komárkovy Kroniky byť okrajově ale jasně vyplývá. Že stačí jeden člověk, řekněme švédský hlavní epidemiolog Anders Tegnell, jeden jediný ve správné chvíli na dostatečně vlivném místě, s chladnou hlavou, netrpící legislativní hyperaktivitou, nesledující svůj světonázor, pět minut slávy nebo prostě prachy, aby jako krysař udržel slepé babiše na cestě a zabránil jim a s nimi i nám ostatním před pádem do covidového či jiného společenského bahna. Celá „situace“ by se pak vyvíjela úplně jinak.

Sílu osobnosti vidíme v zásadě dnes a denně například v Martině Navrátilové nebo Joanne Rowlingové, které za cenu sebezničení staví hráze šílenství transgenderu nejen ve sportu, ale zejména Elona Muska, největší neřízenou střelu dnešní doby. (Až bude zase nějaký demográt přemýšlet o nějakém atentátu, vsadil bych si na Muska jako primární cíl.)

Bez Muskova možná napůl altruistického nákupu Twitteru by byla svoboda slova, s níž všechno stojí a padá, o dost blíže dna hrobu, systematicky hloubeného za oceánem americkými demokraty nebo Markem Zuckerbergem (který umí vycítit vítr tak, že je z toho člověku nevolno) a u nás Evropskou komisí nebo Vítem Rakušanem a řadou dalších ochotných hrobařů. Připravených kopání zdůvodnit v zásadě čímkoliv, ale vždycky naším dobrem. Jen záminka se mění, jednou je to virus, potom Putin, v budoucnu si něco najdou, před čím nás musí chránit. Nástroji všeho druhu. Některé už si vyzkoušeli, třeba vypnutím znelíbivších se serverů (Fiala) nebo faktickým zrušení školství (Babiš), k jiným třeba dospějeme, namátkou anulováním voleb (zatím jenom v Rumunsku), vládou nevolených soudců nebo třeba omezením dostupnosti internetu, na ten přeci nemá občan nutně právo.

Upalme oběšeného!

Mladá generace, potenciálně další hemingwayovská ztracená, má zaděláno být tou hlavní obětí Komárkem precizně popsané a již nastupující totality budované pod rouškou tří metel západu (s41) – scientismu-hygienismu, genderismu a environmentalismu, jejichž nutným průvodním jevem a podmínkou je osekávání i těch základních práv. A nějak jí to při klikání nedochází.

Kvůli prvé metle seděli studenti a žáci doma dva roky zcela zbytečně (možná si to nemyslí, o to by to bylo horší) a kdoví jak často a dlouho budou sedět i jejich děti, precedens už byl vytvořen. Kvůli druhé aby se báli otevřít ústa s rizikem, že se popisem základních faktů dotknou well-beingu nějakého člena nedůtklivé komunity písmenek. Kvůli třetí mají našlápnuto k programové rezignaci na samotný základní smysl života zplodit další.

Evropská, do značné míry německá paranoia z údajně antropogenní změny klimatu působí mnohem destruktivněji než virové šílení. Rozvrátit covidismus byla bitva (kterou jen tak bokem pomohlo vyhrát Rusko), ukončit exaltovaný environmentalismus je válka.

Svým omezeným rozsahem – tam, kam Brusel penězi dosáhne – připomíná tato třetí metla Savonarolovo řádění ve středověké Florencii, jehož cílem také byl lepší svět, také jen v tehdy dosažitelném okruhu (florentských městských hradeb schengenského typu). Mimo jiné nepřekvapivě za cenu likvidace uměleckých děl, kontroly mravnosti Florenťanů něčím na způsob dětské grétovské policie apod. Za hranicemi knížectví se žilo a vzkvétalo, Florenťané měli ze života „peklo“, aby se spasili. Co mi to připomíná?

Když jim konečně došlo, jakého experimentu jsou subjektem, skončil tento fanatický kněz, oficiálně nepřekvapivě kvůli spolupráci s cizí mocností, na šibenici, pod níž byla pro jistotu zapálena hranice. Až a jestli dnešním indoktrinovaným dvacátníkům napříč Evropou dojde, do jakých životů je bruselská klimakracie vhání, často za jejich aktivní účasti, tak navzdory tomu nebo možná proto, že už bude pozdě, očekával bych podobné konce jako florentské. Všelijak vyložitelné paragrafy si (na sebe?) už chystají.

Rasistický environmentalismus

Musím říci, že mne fascinuje, že už dávno nejsme svědky něčeho na způsob studentských bouří. Čekal bych okupaci školních budov, alespoň univerzitních, při Babišem nařízeném přechodu na online. Nebo požadavky na okamžité vypnutí nesmyslných regulací a environmentálních „povolenek“ (není absurdnějšího názvu ani instrumentu), jejichž kýženým cílem je spása nesmírná a praktickým důsledkem nemožnost sehnat levně byt nebo si ho vytopit. Manifestované když ne rovnou násilím tak aspoň jednoznačným vítězstvím pravice ve volbách, kdyby tu tedy nějaká nadpětiprocentní byla. Zkrátka cokoliv možná méně a možná více ale racionálního, vedoucího k tomu, že budu mít svůj osud lépe pod kontrolou.

Zatím jsme stále spíše svědky iracionálního úsilí o „záchranu“ klimatu, v absurdní rovině dotažené do nerození selektivně hlavně bílých dětí. Jako kdyby hlavním smyslem výroby řetězu nebylo přidat další očko. Pro což hledáme důvody někde, kde, doufám, nejsou. Souhlasím s autorem Kroniky (s29) na dvě stě procent – pokud nezakládáte rodiny, protože to je neakceptovatelná zátěž pro planetu, vy jste ta zátěž. Máte na to sebe sama v zájmu planety ukončit a neotravovat nám klimaoptimistům vzduch?

Tohle je moje třetí a poslední spíše prosba nebo námět ke Kronice pana Komárka. Je pochopitelná ale stejně škoda, že se autor zaměřil pouze na scientismus-hygienismus a transgenderismu a environmentalismu se spíše jen dotkl. Bylo by nadmíru žádoucí, aby v podobném rozsahu zpracoval i další dvě metly.

Stanislav Komárek má kromě obrovského přehledu i odzbrojující nadhled. Nejlépe to vyplyne z nevinné věty (s101), kterou celou knihu shodí, a která platí na ledaskoho: „Příkladem pověrečného jednání je víra intelektuálů, že se na světě něco změní, pokud to napíšou na papír.“ Ve vašem případě to není pravda, pane Komárku. Doufám ...