Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 10/54: Poutník stav vědců a inovátorů prohlíží

Poutník prohlíží stav vědců a inovátorů

Technologie slibují pokrok, ale za jakou cenu? Průvodce se na mě podíval s pobaveným výrazem: "Vidím, že tě láká svět vědy a inovací. Chceš poznat ty, kdo tvoří budoucnost, kdo posouvají hranice možného. Myslíš si, že zde nalezneš odpovědi, řád a smysl. Jenže já se ptám: Víš, kam tento pokrok směřuje? Víš, kdo drží otěže?“

„Věda přece odkrývá pravdu, technologie nám slouží, inovace přinášejí lepší svět,“ namítl jsem.

Tlumočník se zasmál. „Ano? Nebo snad spíše vytvářejí iluze, formují nové řetězy závislostí a konstruují realitu, ve které rozhodují ti, kdo vlastní nástroje změny?“

Cítil jsem v sobě vzrůstající neklid. „Nuže, veďte mě tam!“ řekl jsem rozhodně.

Brána poznání

Dorazili jsme k ohromné budově ze skla a kovu, zářící nekonečnými datovými proudy, jejichž tok byl řízen neviditelnou silou. Jmenovala se Inovatio. Na první pohled byla otevřená všem, ale když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že ke vstupu nevedly žádné dveře. Lidé se snažili dostat dovnitř, ale ne všichni byli vpuštěni. Každý, kdo se pokusil projít, byl nejprve podroben tiché, neviditelné analýze.

„Kdo sem může vstoupit?“ zeptal jsem se.

„Jen ti, kdo splní podmínky. Ne podle svého nadání, ale podle hodnoty, kterou mohou systému přinést,“ odpověděl průvodce.

Viděl jsem, jak algoritmy hodnotí příchozí podle pěti kritérií:

• Dostupná data – jaké znalosti již mají, co konzumují, čemu věří, jak se formuje jejich myšlení.

• Inovativní myšlení – zda dokážou přicházet s nápady v rámci předem stanovených mantinelů.

• Tržní hodnota – zda jejich výzkum může být monetizován a využit.

• Přizpůsobivost – jak snadno se podřídí aktuálním trendům a požadavkům systému.

• Kompatibilita s velkými hráči – zda neohrozí zavedené struktury moci.

Kdo prošel tímto neviditelným sítem, byl vpuštěn. Ostatní? Ti dostali jen útržky informací, selektivní přístup, omezené možnosti.

„Chceš mi říct, že ne každý smí hledat pravdu?“ zeptal jsem se.

„Chci ti říct, že pravda už dávno není to, co hledáme. Dnes hledáme jen to, co lze využít,“ odpověděl mi průvodce tiše.

Laboratoře pokroku

Jakmile jsme prošli dovnitř, ocitl jsem se v obrovském labyrintu kanceláří, výzkumných center, laboratoří. Skleněné stěny odhalovaly svět výpočtů, algoritmů, mikroskopů a kódů. Viděl jsem vědce, inženýry, programátory – pracovali usilovně, propojeni v síti, která je spojovala a zároveň spoutávala.

„Podívej se na ně,“ šeptl průvodce. „Každý z nich si myslí, že je na cestě ke změně. Že tvoří budoucnost. Ale vidíš, jak se nemohou zastavit? Vidíš, jak jejich výzkum nemá hranice? Nikdo se už neptá, jestli může – jen jestli musí.“

Začal jsem si všímat podivných věcí:

• Někteří pracovali bez přestání, poháněni neustálým tlakem na inovaci.

• Jiní se tvářili znepokojeně, jako by pochybovali o tom, co dělají – ale nikdo se neodvážil zeptat, jestli jejich směr je správný.

• Většina byla natolik ponořena do výzkumu, že už nevnímala svět kolem sebe.

Přišel jsem blíž k jedné laboratoři. Na obrazovce se objevovaly modely neuronových sítí, genetické algoritmy, simulace budoucího lidstva. Vedle nich blikaly grafy investic a predikce trhu.

„Co se tu vlastně tvoří?“ zeptal jsem se.

Průvodce se pousmál. „Cokoli, co je výnosné. Všechno ostatní se považuje za ztrátu času.“

Spor o směr

Vešli jsme do sálu, kde se konala velká debata. Byli tu myslitelé technologického věku, vizionáři i skeptici. Jedni tvrdili, že technologie nás osvobodí – že díky umělé inteligenci a automatizaci nebudeme muset pracovat a budeme žít v hojnosti. Druzí varovali, že stejný vývoj může vytvořit dystopii, kde pár mocných vlastní vše a ostatní se stávají závislými. A třetí skupina mlčela – ne protože neměli co říct, ale protože věděli, že algoritmus neodměňuje pochybnosti. Pozorně jsem poslouchal. Argumenty létaly vzduchem, ale všiml jsem si jedné věci:

• Ti, kdo upozorňovali na rizika, byli umlčeni jako brzdiči pokroku.

• Ti, kdo hlásali utopickou budoucnost, dostávali potlesk.

• A ti, kdo skutečně tvořili, se jen sklonili nad své monitory a pokračovali dál – aniž by se ptali, kam to všechno vede.

Přistoupil jsem k jednomu z mlčících a zeptal se: „Proč nepromluvíš?“

Podíval se na mě unaveně. „Protože na tom nezáleží. Technologie se nezastaví. A když je nevyvine my, vyvine je někdo jiný.“

Cesta ven

Byl jsem otřesen. Očekával jsem, že zde najdu odpovědi, ale místo toho jsem našel jen závod bez cíle.

„Je vůbec možné, aby technologie sloužily člověku, a ne naopak?“ zeptal jsem se průvodce.

„Ano,“ odpověděl, „ale jen pokud se lidé rozhodnou přemýšlet nejen nad tím, jak něco vytvořit, ale proč. Pokud nebudou slepě následovat výpočty, ale uchovají si vlastní úsudek. Pokud se neztratí v datech, ale zůstanou lidmi.“

A tak jsme odešli. Cítil jsem, že skutečný pokrok nezačíná v laboratořích, ale v srdcích těch, kdo si dovolí klást otázky. Nejen „Jak?“, ale i „Proč?“.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)

Politika v době umělé inteligence: Sumarizace série dílů #1-30