Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 16/54: Poutník se dívá na digitální univerzity

Pastiš na Labyrint světa a ráj srdce

Co znamená vzdělání v době okamžitého přístupu k informacím?

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

3. března v 8:30

Napište první komentář

Náhle se ozvalo elektronické oznámení, které svolávalo všechny na slavnostní událost. Algoritmus se otočil ke mně a řekl:

„Teď se budeš moci podívat na vrchol digitálního vzdělávacího systému – promoce nových mistrů a doktorů vědění.“

„A co přesně to znamená?“ zeptal jsem se.

„Jsou to ti, kteří dosáhli nejvyšší úrovně v učení, prošli školami, splnili požadavky a nyní jsou připraveni, aby jim byl udělen titul, potvrzující jejich autoritu v oboru.“

Znělo to důstojně, a tak jsem se rozhodl podívat se blíž. Ale to, co jsem uviděl, mělo k mé představě o vzdělání hodně daleko.

Automatizované promoce – kdo rozhoduje o vědění?

Dorazili jsme na gigantickou digitální platformu, kde stovky postav stály v řadách. Nad nimi se vznášela holografická postava, která v ruce držela symbolickou pečeť vzdělání – datový klíč, který měl označit každého absolventa jako certifikovaného experta. Jeden po druhém předkládali své digitální záznamy, kde se nacházely jejich testy, výsledky simulací, účast na online kurzech a algoritmické hodnocení jejich schopností. Každému pak byl automaticky přidělen titul:

Mistr umělé inteligence

Doktor algoritmického práva

Licenciát prediktivní medicíny

Certifikovaný expert na datovou bezpečnost

A na obrazovkách se zobrazila výzva: „Všichni přítomní jsou povinni oslovovat tyto absolventy podle jejich titulů.“

Viděl jsem, jak ostatní ustupují a uvolňují cestu těmto novým „mistrům vědění“, protože jejich tituly znamenaly autoritu – ale já jsem měl podezření.

Skutečné vědění, nebo jen certifikát?

Chtěl jsem si ověřit, co ti noví odborníci skutečně umějí, a tak jsem jednoho z nich oslovil.

„Jste mistr umělé inteligence, že?“ řekl jsem. „Jak tedy funguje hluboké neuronové učení?“

Muž na mě zíral. „No… mám certifikát, že ano… ale, ehm, to je složité.“

Zkusil jsem jiného. „Vy jste doktor algoritmického práva. Jak byste řešil etické dilema v automatizované justici?“

„To… ehm… AI se tím zabývá, že?“

A pak jsem narazil na absolventa kybernetické bezpečnosti a požádal ho, aby mi vysvětlil základy šifrování. Neuměl.

„Jak je možné, že mají tituly, ale nic pořádně neovládají?“ zeptal jsem se Algoritmu.

Ten odpověděl naprosto klidně: „Vzdělání už není o vědění. Je o validaci. Systém potřebuje lidi s certifikáty, aby mohli zastávat své role, ale jejich skutečné schopnosti nejsou podstatné – hlavní je, že prošli procesem schvalování.“

Vzdělání jako simulace

Podíval jsem se na způsob, jakým studenti získávali své tituly. Nechodili na přednášky, místo toho absolvovali online kurzy generované AI. Nebyli zkoušeni lidmi, ale algoritmy, které posuzovaly jejich odpovědi podle pravděpodobnostních modelů. Jejich závěrečné práce nepsali oni sami – generovala je umělá inteligence na základě statistických dat o tom, co „funguje“ a co ne. Vědomosti se neověřovaly na základě schopností přemýšlet, ale podle toho, jak dobře se člověk přizpůsobil systému a jeho požadavkům.

„A co ti, kteří se chtějí učit jinak?“ zeptal jsem se.

„Ti nikdy nezískají certifikát. A bez něj nebudou mít v digitální společnosti místo.“

Povrchnost vzdělání – iluze znalostí

Začínalo mi docházet, že vzdělání se stalo simulací. Lidé nebyli učeni, ale programováni. Tituly nebyly důkazem znalostí, ale povolením k práci. Mistr nebyl tím, kdo věděl, ale tím, kdo měl certifikát. A tak jsem se otočil k Algoritmu a řekl:

„Tohle není vzdělání. Je to podvod.“

„A kdo to pozná?“ odpověděl s úsměvem. „Ve světě, kde algoritmy rozhodují, nikdo nepotřebuje skutečné znalosti – stačí věřit systému.“

A tak jsme odešli. Ale já už věděl, že skutečné vědění se ve světě algoritmů nezískává certifikátem – získává se pochybností, otázkami a hledáním pravdy mimo systém.