Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 9/54: Poutník prohlíží svět digitálních tvůrců a pracovníků

Chaos digitální práce

Tak jsme došli do prostoru, kde se odehrává většina lidské činnosti – do digitálního pracovního světa. Místo ulic tu byly nespočetné virtuální platformy, na nichž se pohybovaly zástupy lidí, každý ponořen do svého vlastního algoritmického prostředí. Obrazovky, notifikace, zvuky klávesnic, automatické systémy generující úkoly a pracovníky připojené k síti v neustálém pohybu – vše jako obří organismus pulsující informacemi.

„Tady se tvoří a produkuje,“ vysvětloval mi průvodce. „Každý něco vytváří, programuje, píše, navrhuje, analyzuje. Podívej, jak to všechno krásně funguje!“

Díval jsem se kolem sebe, ale místo uspořádané harmonie jsem viděl neklid. Jedni seděli u virtuálních konferencí, jiní běhali mezi úkoly, další se snažili prorazit v digitálním prostoru plném neustálých změn a aktualizací. Mnozí vypadali vyčerpaně, jiní byli zcela pohlceni prací, bez jakékoli možnosti zastavení.

Únava digitálního dělníka

„Vypadá to, že jsou pořád v pohybu,“ řekl jsem. „Ale k čemu to všechno vede?“

„Každý se snaží někam dostat,“ odpověděl průvodce. „Chceš úspěch? Musíš být vidět. Chceš peníze? Musíš se přizpůsobit poptávce. Chceš stabilitu? Musíš se neustále učit nové nástroje, jinak tě systém vypne.“

A tak jsem sledoval, jak se někteří digitální tvůrci snažili najít svůj prostor, ale byli neustále přebíjeni algoritmy, které upřednostňovaly jiný obsah. Viděl jsem designéry, jejichž práce byla okamžitě nahrazena generativní umělou inteligencí, novináře, jejichž texty zapadly pod vlnou personalizovaných zpráv, programátory, kteří se snažili udržet krok s automatizací, která je měla nahradit.

Tlak produktivity

„Tohle vypadá jako nekonečný závod,“ podotkl jsem.

„Ano,“ odpověděl průvodce. „Ale tak to musí být. Svět se nezastavuje. Kdo zpomalí, toho algoritmus už nikdy neukáže.“

Někteří se snažili uspět pomocí taktiky – optimalizovali svá portfolia podle trendů, ladili obsah tak, aby byl co nejvíce přizpůsoben požadavkům systému. Jiní se zoufale snažili vytvořit něco autentického, ale jejich práce zůstala skrytá.

„Tohle není kreativita, to je boj o přežití,“ zamyslel jsem se.

„Kreativita? To je přece luxus!“ zasmál se průvodce. „Dnes je důležité jen to, co je virální, co se sdílí, co přináší čísla. Svět se řídí engagementem, ne kvalitou.“

Falešný pocit pokroku

Šel jsem dál a viděl jsem stále totéž – obrovské množství dat, obsahových strategií, optimalizovaných profilů a digitálních produktů, které byly ve chvíli, kdy vznikly, už zastaralé. Každý se snažil chytit další vlnu, ale vlny přicházely rychleji, než je kdo dokázal využít.

„Ale k čemu tohle všechno je?“ zeptal jsem se znovu. „Nepřipomíná ti to závod, ve kterém nikdo nevyhrává?“

Průvodce pokrčil rameny. „To je cena pokroku. Není čas se ptát, je potřeba jet dál. Kdo přemýšlí, ten zaostává.“

A tak jsem pochopil, že většina těchto lidí ani nemá čas se zastavit a přemýšlet o tom, co dělají. Jsou pohlceni rytmem digitálního trhu, ovládáni algoritmy, které je vedou k neustálé činnosti, ale nikdy k uspokojení.

Skutečná hodnota práce?

A pak jsem si všiml něčeho zvláštního. Uprostřed toho chaosu sedělo pár lidí tiše. Tvořili, ale ne proto, že museli. Nepodřizovali se trendům, neřešili algoritmy. Pracovali pro radost, pro smysl, ne pro čísla.

„A co tihle?“ zeptal jsem se.

„Ti? Ti nehrají hru,“ odpověděl průvodce. „Jsou mimo systém. Nepřizpůsobují se, takže je algoritmy neukazují. Ale možná právě oni jsou ti jediní svobodní.“

Dlouho jsem na ně hleděl. Byli tiší, ale klidní. Neměli slávu, neměli engagement, ale měli něco jiného – radost z tvorby. A tak jsem si řekl: Možná je opravdová hodnota práce jinde, než kde ji hledáme. Možná ji neurčuje trh, ale smysl, který do ní vkládáme.

A možná ti, kdo se odmítají podřídit algoritmům, nejsou poražení – možná jsou to jediní vítězové.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)

Politika v době umělé inteligence: Sumarizace série dílů #1-30