MEIN KAMPF v době AI
Digitální pohled na totalitu.
„Hitler jim řekl: Nabízím vám boj, nebezpečí a smrt, národ naslouchá a padá mu k nohám.“ - George Orwell
Nikdy nebylo jednodušší si poslechnout projev Führera než dnes. Vývoj na poli umělé inteligence v posledních měsících restauruje projevy diktátora v dalších jazycích. Je otázkou času než si ho zejména mládež poslechne na sociálních sítích i v českém jazyce. Autor 1984 a Farmy zvířat, George Orwell, napsal asi nejlepší existující shrnutí Mein Kampfu, "Mého Džihádu", kde si mimo jiné zodpověděl otázku, kdo je fašistou. To slovo se stalo nadávkou, klackem na názorové odpůrce už za jeho života. Fašismus je šikana. Organizovaná, normovaná, připravená zatlouct každý hřebík do řady. Nezřídka tak nálepkují tedy lidé, kteří už mají symptomy horečky.
"Vývoj jde rychle. Hurstovo a Blackettovo nezkrácené vydání Mein Kampfu, které vyšlo teprve před rokem, je vydáno z prohitlerovského úhlu. Zřejmým záměrem předmluvy a poznámek je zmírnit krutost knihy a představit Hitlera v co nejpřívětivějším světle. Hitler byl totiž v té době ještě úctyhodný. Rozdrtil německé dělnické hnutí a za to mu majetné vrstvy byly ochotny odpustit téměř cokoli. Levice i pravice se shodovaly ve velmi povrchní představě, že nacionální socialismus je pouhou verzí konzervatismu.
Pak se najednou ukázalo, že Hitler přece jen nebyl úctyhodný. V důsledku byla kniha přebalena s vysvětlením, že veškerý zisk bude věnován Červenému kříži. Nicméně jen na základě vnitřních důkazů Mein Kampf, je těžké uvěřit, že došlo k nějaké změně Hitlerových cílů a názorů. Když člověk srovná jeho výroky staré asi rok s těmi, které pronesl o patnáct let dříve, zarazí ho strnulost jeho mysli, způsob, jakým se jeho světonázor nevyvíjí. Je to pevná vize maniaka, kterou dočasné manévry mocenské politiky pravděpodobně příliš neovlivní. Pravděpodobně v Hitlerově mysli nepředstavuje rusko-německý pakt nic víc než změnu časového rozvrhu. Plán stanovený v Mein Kampfu spočíval v tom, že nejprve bude rozbito Rusko, přičemž se předpokládalo, že poté bude rozbita Anglie. Nyní, jak se ukázalo, je třeba se nejprve vypořádat s Anglií, protože Rusko bylo z obou zemí snadněji podplatitelné. Ale na Rusko přijde řada, až bude Anglie mimo hru - tak to nepochybně vidí Hitler. Zda to tak dopadne, je samozřejmě jiná otázka.
Předpokládejme, že by se Hitlerův program podařilo uskutečnit. To, co si představuje za sto let, je kontinentální stát 250 milionů Němců s velkým „životním prostorem“ (tj. sahajícím až do Afghánistánu nebo někam tam), říše bez mozku, v níž se v podstatě nikdy nic neděje, kromě výcviku mladých mužů pro válku a nekonečného chovu čerstvého masa do mlýnku. Jak se mu podařilo tuto obludnou vizi prosadit? Je snadné říci, že v jedné fázi své kariéry byl financován těžkými průmyslníky, kteří v něm viděli muže, který rozbije komunisty. Nepodporovali by ho však, kdyby už tehdy nepřemluvil velké dělnické hnutí. Situace v Německu se sedmi miliony nezaměstnaných byla opět zjevně příznivá pro demagogy. Hitler by však nemohl uspět proti svým četným soupeřům, kdyby nebylo přitažlivosti jeho vlastní osobnosti, kterou lze cítit i z těžkopádně napsaného Mein Kampfu, a která je nepochybně ohromující, když člověk slyší jeho projevy ...faktem je, že je v něm něco hluboce přitažlivého.
Člověk to znovu pocítí, když vidí jeho fotografie - a doporučuji zejména fotografii na začátku Hurstova a Blackettova vydání, která ukazuje Hitlera v hnědé košili. Je to zubožená, psí tvář, tvář člověka trpícího pod nesnesitelnými křivdami. Poněkud mužnějším způsobem reprodukuje výraz nesčetných obrazů ukřižovaného Krista a není pochyb o tom, že právě tak se Hitler vidí. O prvotní, osobní příčině jeho zášti vůči vesmíru se můžeme jen dohadovat, každopádně zášť tu je. Je mučedníkem, obětí, Prométheem přikovaným ke skále, obětavým hrdinou, který bojuje sám proti nemožné přesile. Kdyby zabíjel myš, věděl by, jak to udělat, aby to vypadalo jako drak. Člověk má stejně jako u Napoleona pocit, že bojuje proti osudu, že nemůže vyhrát, a přesto si to nějak zaslouží. Přitažlivost takové pózy je samozřejmě obrovská; polovina filmů, které člověk vidí, se točí na takovém tématu.
Také pochopil faleš hédonistického, konzumního přístupu k životu. Téměř veškeré západní myšlení od poslední války, a rozhodně veškeré „pokrokové“ myšlení, mlčky předpokládalo, že lidé netouží po ničem jiném než po pohodlí, bezpečí a vyhýbání se bolesti. V takovém pohledu na život není například místo pro vlastenectví a vojenské ctnosti. Socialista, který zjistí, že si jeho děti hrají s vojáčky, se obvykle rozčiluje, ale nikdy není schopen vymyslet náhradu za cínové vojáčky; cínové pacifisty jaksi nechtějí. Hitler, protože to ve své neradostné mysli cítí s mimořádnou silou, ví, že lidé nechtějí jen pohodlí, bezpečí, krátkou pracovní dobu, hygienu, kontrolu porodnosti a vůbec zdravý rozum; chtějí také, alespoň občas, boj a sebeobětování, nemluvě o bubnech, vlajkách a průvodech věrnosti. Ať už jsou fašismus a nacismus jako ekonomické teorie jakékoliv, z psychologického hlediska jsou mnohem zdravější než jakékoli hédonistické pojetí života. Totéž pravděpodobně platí i o Stalinově militarizované verzi socialismu. Všichni tři velcí diktátoři posílili svou moc tím, že na své národy uvalili nesnesitelná břemena. Zatímco socialismus, a dokonce i kapitalismus v poněkud nevlídnější podobě, říkaly lidem „nabízím vám příjemné chvíle“, Hitler jim říkal „nabízím vám boj, nebezpečí a smrt“, a v důsledku toho se mu celý národ vrhal k nohám. Možná je to později přestane bavit a změní názor jako na konci poslední války. Po několika letech vraždění a hladovění je „Největší štěstí největšího počtu“ dobrým heslem, ale v tuto chvíli vítězí „Lepší konec s hrůzou než hrůza bez konce“. Teď, když bojujeme proti muži, který ho vymyslel, bychom neměli podceňovat jeho přitažlivost."